Michal Adler

Připomínalo mi to mé noční můry z dětství. Utíkal jsem, co mi síly stačily, a přece mě ty příšery neúprosně a neodvratně doháněly.

Pocházeli ze všech koutů světa a z různých společenských vrstev, byli různých národností, vyznání, velikostí, věku, vzdělání, dovedností, ale jedno měli společné. Každý chlap byl tuhý jako podrážka.

Večer začínal nadějně. Můj oblíbený stolek ve výklenku u okna byl volný a hned vedle, u většího stolku, hráli naši obvyklí soupeři a přátelé. Také nás pěkně vítali. „Ještě si pamatuješ, jak se hrajou šachy?“ ptali se mě.

Ne, nepovažuji se za kytaristu. Když se mě někdo zeptá, jestli hraji na nějaký hudební nástroj, obvykle odpovídám, že bohužel ne. A přece.

Krajský tajemník strany (v dobách vlády jedné strany se nemuselo upřesňovat, které strany), tedy krajský tajemník té strany měl starosti. V poslední chvíli před odesláním obvyklých výkazů a hlášení na ústřední výbor do Prahy si povšiml zneklidňují...

Co zlobil, vztekal jsem se. Tiše, dovnitř, hlavně sám na sebe. Měl jsem se za starého učitelského mazáka, a přece jsem udělal začátečnickou chybu.