Hana Hosnedlová

Moc ráda pozoruji malé děti a jejich chování. Jízda trolejbusem mi takové příhody dost často naservíruje přímo pod nos.

Denně na nás útočí desítky, možná stovky různých reklam, doporučení a nabídek, ať už z televize, internetu, letáků či plakátů.

Mám kamarádku, jejíž manžel je zapřisáhlý ctitel motorů. Samozřejmě v autech a motorkách všech značek a dat výroby. Hromadnou dopravou jezdit odmítá, vlastně to ani neumí.

Dlouho jsem se bránila tvrzení statistik, které říkají, že nejvíc úrazů se stane v domácnosti. Po zkušenostech z poslední doby tomu ale začínám věřit.

MDŽ čili Mezinárodní den žen se za předchozího režimu slavíval celoplošně a mohutně. Od ROH jsme pravidelně dostávaly kytku, bonboniéru anebo kazetu s mýdly.

Nikdy v minulosti jsem nic nevyhrála. Nevyhrál nikdy žádný můj los, žádná slosovatelná vstupenka a štěstí mi nepřálo nikdy ani v tombole.

Před krátkým časem jsem se ocitla v nemocnici, naprosto neplánovaně. Můj zdravotní problém vyžadoval některá skutečně dost nepříjemná vyšetření a já z toho byla celá vedle.

Odjakživa miluji historky ze života. Někdy jsou úsměvné, jindy dočista bez úsměvu. Jednu takovou bych vám chtěla dneska odvyprávět.

Letošní zima nám už ukázala, co všechno umí. A tak jsme s přítelkyněmi před pár dny vzpomínaly na zimní dny našeho mládí a na to, jak jsme tehdy dokázaly trpět pro parádu.

Mám pocit, že poměrně dost lidí není spokojeno se svým jménem. Však si ho také nevybírali oni sami, ale vybrali jim ho jejich rodiče či rodinné rady.

Zima sice nepatří mezi mé favority, ale sníh miluji. Souvislá sněhová přikrývka oblékne krajinu i města do bílého a všechno je pak jaksi hezčí, čistější, úhlednější.

Z dětství mám tento lednový den spojený s takovým sice někdy trochu odbývaným, ale přesto hezkým zvykem. To totiž chodili Tři králové po domech a koledovali.