Co je ti do toho

Prohlížela jsem si zažloutlý dopisní papír a poznávala to drobné písmo. Psané rukou mojí maminky. Už je několik let mrtvá, ale ke mně se dostalo velmi zajímavé svědectví.  Objasnilo se něco, co jsem sice dávno tušila, ale pravdu jsem se dozvěděla až teď. Tyhle dopisy mi poslala moje teta, byly adresovány jí a jejímu manželovi. Psala je mamka, když jí bylo 19 let. Psal se rok 1951.

V téhle strašné době žila mamka ve Světlíku na Šumavě. Pracovala tu jako učitelka. Dříve narození si jistě vzpomenou na tzv. umístěnky, podle nich jste totiž byli někam přiděleni a tam museli nastoupit. I já jsem to zažila, ale ne bohudíky v roce 1951. Jak tady přežívala, to si opravdu nedokážu představit. Kromě drsných přírodních podmínek to byla i nařízení „shora“ – odvšivit děti a pak čelit útoku rodičů, kteří se s vidlemi dobývali do školy, přinutit dívky, aby se svlékly při tělocviku do trenýrek….a ty přírodní podmínky? Cituji: Teď jsme tu odříznuti od světa, všude, kam se podíváš, jenom sníh. Když chci jít ven, tak zapadnu v nejlepším případě jen po pás. Večer jdu zapřít dveře koštětem, aby se neotvíraly. Představ si, že žiješ ve vesnici s 80 domky, z nichž polovina je prázdných. Ve dne tu nepotkáš živou duši a (mimo nějakého ovčáka) jediní lidé, se kterými se dá mluvit, jsou traktoristé, kteří ale přijíždějí až večer, pak jdou na večeři a pak znovu na pole.“

Mamka v té době chodila s jakýmsi Tondou, který žil v Brně, neboť byl vojákem z povolání. Když se chtěla za něho vdát, (jedna z možností, jak uniknout ze Světlíku), bylo jí řečeno, ale spíš napsáno, že není dost spolehlivá, aby byla ženou důstojníka…Propadala zoufalství, 45 dětí ve třídě, ani nevím, jak se jich tam mohlo tolik objevit. Dopisy tetě byly plné smutku a proseb alespoň o písemný kontakt.

A jak se odtud dostala? „ Hned jak přijedu domů o prázdninách, vezmu si prvního chlapa, kterej nebude hluchej, slepej nebo hrbatej. Pak mě snad přeloží.“ To napsala mé tetě. Brali se v srpnu 1952. Vydrželi spolu celý život. Taťka nebyl ani hluchej, ani slepej ani hrbatej. Byl to nejlepší táta, kterého jsem si mohla přát.

Nikdy neměli prstýnky a po svatbě s nimi nemluvili ani jedni rodiče. Nemuseli se brát….. vlastně museli. Nebylo úniku.