Včera večer jsem dopsal blog o Šarlatánovi, najel kurzorem na „Odeslat“, zmáčkl levé tlačítko myši a kupodivu se mi neulevilo za dalším odeslaným článkem. Pořád jsem měl dojem, že to nebyly všechny informace, které jsem chtěl čtenářům říci. Ráno je moudřejší večera a skutečně příští den jsem si vzpomněl, že mám Mikoláška na půdě a tak dávám věci do pořádku.

Bylo mi skoro čtrnáct a na pultech trafik se objevil nový týdeník Mladý Svět. Jednu korunu jsem měl a zjistil jsem, že je to zajímavé čtení. Už tehdy jsem byl velmi odpovědný člověk myslící na budoucnost a rozhodl jsem se, že ho budu kupovat a archivovat. Až se mě jednou děti a vnoučata zeptají, jak jsme tehdy žili, jaké jsme měli idoly a ideály, vytáhnu ročníky, ať si o té době něco přečtou samy, stejně by mi nevěřily. Poslední ročník je 1969, už se to dál nedalo číst. Synové později měli své starosti a nikdy mi tu otázku nepoložili a s trpkostí pozoruji, že vnoučata doba mého mládí vůbec nezajímá, dívají se dopředu. Asi bych byl stejný.

Na případ Jana Mikoláška jsem narazil hned v devátém čísle prvního ročníku. Opisovat článek z týdeníku je pro mne únavné, tak jsem ho naskenoval. Jistě si ho umíte zvětšit. V rámci objektivity vám ho předkládám a snad se najde nějaký nezaujatý investigativní novinář, co se odvážně pustí do odhalování skutečného příběhu Jana Mikoláška. Uznání a Cena Jiřího Heřta by ho později neměla minout.




Přílepek:
Naši poslanci to geniálně vymysleli a já toho využívám.

V době odsouzení Jana Mikoláška byli lékaři po promoci pomocí umístěnek posíláni do NsP (nemocnice s poliklinikou) a jejich základní nástupní plat nedosahoval tisíc korun. Ale dokázali si ho zvýšit na úkor volného času příslužbami, pohotovostními službami a přesčasy. Často v nemocnicích i přespávali. Já jsem po promoci v roce 1968 začínal s nástupním platem 1.150 Kč.

Když jsem v roce 2006 pověsil své řemeslo na hřebík, platila nám zdravotní pojišťovna za jednu výplň zubu 137 Kč. Před zdaněním. Odhaduji, že v současnosti je to okolo 250 a tak se nedivte, že stomatologové, ač jsou smluvními lékaři pojišťoven, odmítají hrazené výplně dělat. Podle rozsahu poškození zubu jde takovou kvalitní výplň zhotovit od dvaceti do čtyřiceti minut. Ze zisku ordinace jsem musel dát mzdu sestře, zaplatit nájem, úklid ordinace, otop, elektřinu a vodu. Elektřina není malá položka, je to vedle osvětlení kompresor, sterilizátor a další přístroje. Také spotřeba vody není zanedbatelná, po každém pacientovi je nutné si důkladně umýt ruce a hodně vody se spotřebuje na čistění nástrojů. Bylo nutné zaplatit povinné profesní pojištění, stále rostoucí komorové příspěvky a povinné vzdělávání nebylo zadarmo. Museli jsme platit pravidelné kontroly rentgenu a sterilizátoru a jistě bych si vzpomněl na další náklady provozu ordinace. Vedle toho bylo nutné vést podrobnou dokumentaci, která mi kryla záda v případě kontroly ze stany zdravotní pojišťovny či při stížnosti pacienta na kvalitu práce. Takže ze zisku se odečetly náklady a to, co zbylo, bylo ještě zdaněno. To byl můj čistý zisk. Musel jsem se hodně otáčet.

Kdo není hlupák, dá se na reikaření. Potřebuje si k tomu pronajmout jednu místnost, do ní umístí lehátko, stůl s pohodlným křeslem a stoleček, na kterém během předávání energie budou hořet vonné tyčinky. Na stěnu pověsí obraz duchovního Mikao Usui. Důležitá je v šuplíku stolku pokladnička. Padesátiminutové předávání energie vyjde klienta okolo tisíce korun. Stvrzenka je sběratelskou raritou.


Závěr: Nakonec bude reikař v každé větší vesnici a za stomatologem se bude putovat. Až bude nejhůř, přijde se na to, že řešením pro ně je pokladenský systém.