Jedna výstřední máma

Ve svých dvaceti si odskočila na špacír do světa, vrátila se s outěžkem a ve městě již zůstala.

Syn Martin, nebo-li Marťans, byl od malička opožděný, méně chápavý.

Tvořil se svojí mámou nesoourodou dvojku. Ona vždy na podpatcích, spodní část mini, vrchní velký výstřih. K tomu mašličky, náramečky, náušnice, opasky a později i nejrůznější tetování.

Vedle ní - on - těžkopádný chlapeček s tlustými sklíčky v okulárech a věčně otevřenou, udivenou, pusou.

A takhle ti dva válčili až do Marťansových plnoletých narozenin a pak dále a dále....

Jednou či dvakrát do měsíce utrpělo jejich docela klidné soužití trhliny, které vyústily v sopečnou erupci. Pohádali se, poštěkali, zanadávali si a kdyby kluk nevypadnul narychlo z bytu, určitě by se i porvali.

Marťans vždy vyběhl z domu jako divý, nervózně gestikulovat u krajnice jedné z hlavních silnic s tahem do okresního města. Neforemně mával rukama a poskakoval, což projíždějící auta utvrzovalo, že stopuje.

Vždy mu někdo známý z města zastavil a svezl bůhvíkam.

 Loni, bylo krátce po Silvestru, první lednové dny se nesly v duchu nepříznivého počasí, svištěl jsem si to se svým milovaným fárem směr hypermarket pro nenáročné kutily. Marťans pobíhal u krajnice a vztekle mával oběma rukama.

Zastavil jsem. "Nastup si, hochu", promluvil jsem k němu vlídně  a on bez pozdravu, udýchaně, dosedl na sedadlo spolujezdce. "Kam to bude?", zeptal jsem se. "Jeď, strejdo, pak ti řeknu", odpověděl na půl pusy.

"Zase jste se s mámou porafali, neměl bys takhle poletovat u silnice, není tě vidět, nemáš žádné reflexní prvky", snažil jsem se mu opatrně domlouvat.

"Jo, pohádali, je úplně blbá", zašklebil se Marťans.

"Tak se o mámě nemluví", napomenul jsem ho.

"O hodné ne", zaježil se.

"Tvá máma je přece hodná, stará se o tebe. Ano pravda, je trochu výstřední, ale každý máme nějakou tu  chybičku..."

"Víš, kolik za ty maškary vyhazuje prachů!", podívá se na mě Marťans přísně.

"Ách tak, vy se štěkáte kvůli penězům", zasmál jsem se.

"Nesměj se, strejdo, ani nevíš,co bychom si mohli za ušetřené peníze koupit", otočil ke mně důležitě hlavu.

"Co třeba?" , snažil jsem se pokračovat v konverzaci. Jen mávnul rukou.

Pak si dal k uchu svůj mobil, hbitě vyťukal nějaké číslo a poté s někým dlouze hovořil.

Náhle, před jedním odpočívadlem hlučně zakřičel: "Teď zastav!".

"Jasně, chce se ti na wecko", pokývnul jsem na srozuměnou. Marťans mě však nevnímal, měl obličej přilepený na skle, aby v té noci viděl, co se děje na prostranství před pumpou.

"Tam - vidíš, u ní zastav!", vydával Marťans povely. Snížil jsem rychlost a udiveně zase zíral já. U vchodových pohyblivých dveří benzinové prodejny stála ženská osoba - mini, leopardí kožich, přes rameno červená kabelka, v jedné ruce cigáro a druhou mává přímo na Marťanse.

Tak on se s mámou pohádá a nakonec si dají srazík za městem na pumpě, pomyslel jsem si a nevěřícně kroutil hlavou.

Marťans však vyletí z mého auta jako nenasytný sršeň, necitelně bouchne dveřmi mého čtyřkoláku a už si to tráduje ke zvláštní postavičce.

Chtěl jsem odjet, ale ti dva  byli velmi rychlí, hbitě přistoupili k autu.

"Svezeš nás, mladíku, k penzionu "U bílého lachtana", zazubila se ženská figurka a típla cigárko o svůj podpatek. Nečekali však na moji odpověď a už si rozvalovali pozadí na zadním sedadle.

S údivem jsem zjistil, že přítelkyně od Marťanse je jen o pár let mladší než jeho máma. Nasucho jsem polknul.

Ti dva si již mé osoby nevšímali. Dáma v letech, asi po dvou minutách jízdy, procedila poslední, kaporkovou otázku, na kterou ani nevyžadovala odpověď:"Nevadí, jinochu, že si v tém bouráku zapálím".

Mezi námi, vadilo mně to a moc, ale na druhé straně - přece jenom jsem mužský ješita a lichotky ohledně mého "mládí" mi přišly tak nějak vhod.

Vyklopil jsem tedy toto prapodivné duo před hotýlkem s červenou lucerničkou, oplatil Marťansovi znamení typu "pusu na zámek" a oběma zamával....

--------------------------------------------------------------------------

Konečně je letos po vánočním shonu. S manželkou Marjánkou jsme se šli konečně podívat na náměstí, kde ještě stojí vánoční stromek. Cesta vede hlavní třídou a Marjánka se ze zvyku zastaví u černé skříňky s oznámením, kdo opustil navždy tento svět.

Já to dělám nerad, jsem ve věku, kdy se bojím, že tam naleznu nějakého svého vrstevníka či kamaráda.

Včera jsem se však nemohl hnout z místa. Uviděl jsem barevnou fotografii Marťanse. Jen stěží jsem se ženy zeptal, proč je tam.

"Ty to nevíš, Slávku, pohádal se zase s mámou a v té tmě ho srazilo auto, chudák, tak mladý, neměl ještě třicet, nic si neužil", podotkla Marjánka.

"Slávku, co to děláš?", lomcuje se mnou manželka.

"Netřepej se mnou, posílám Marťansovi vzkaz do nebe", napomenul jsem ji přísně.

Pravým ukazováčkem jsem si zamykal pusu jako symbol našeho chlapského znamení a také jsem si nehtem toho samého ukazováčku nenápadně utíral slzy, které mně jako nemravné pralesní divoženky nekoordinovaně vyskakovaly z obou očí.