Léta běží, trenéři se střídají, ale on zůstává jistotou v liberecké fotbalové kabině. „Servis se nemění,“ říká v nadsázce Petr Ulihrach řečený Kulda.
Vzpomenete si na své začátky v Liberci?
Úplně přesně. Tehdy před dvaceti lety jsem pracoval ve Vídni. V prosinci ale nebylo ideální počasí, a tak jsem jel domů do Liberce. Jako bývalý fotbalista jsem znal kluky z technického úseku Slovanu a ti mi řekli: „Pojď nám pomoct na stadion házet sníh, dáme ti padesát korun na hodinu.“ Tak jsem pomáhal uklízet tribuny a následně přišla nabídka, abych v klubu zůstal. V Rakousku jsem měl sice lepší podmínky, ale probírali jsme to i doma a nakonec jsem kývl.
To bylo v době, kdy Liberec získal první titul, že?
Ano, byla to první mistrovská sezona 2001/02. Dá se říct, že jsem přišel k tomu nejlepšímu. Tenkrát za Liberec hráli fotbalisté jako Koloušek, Štajner, Nezmar, Johana, Janů nebo Holeňák. Kromě vítězství ve finále domácího poháru s Ratíškovicemi v roce 2000 jsem zažil v klubu všechny úspěchy. Ve svých začátcích jsem působil jako trávníkář. Starali jsme se samozřejmě nejen o trávu, ale o celý stadion.
Pokud si vzpomínám, s trávníkem U Nisy byl tenkrát dost velký problém.
To jo. Dodnes si děláme srandu, že se první titul udělal na písku. A tehdejší velké evropské bitvy s Lyonem a Dortmundem se musely hrát na Spartě. Když do Liberce dorazil delegát UEFA, zavrhl stadion U Nisy už u brány. Po mistrovské sezoně se pak dělala celá rekonstrukce trávy včetně vyhřívání.
Jak jste tehdejší liberecké tažení pod vedením trenérů Škorpila a Csaplára prožíval?
Měl jsem k fotbalu blízko, dříve jsem hrál za liberecké béčko a v roce 1990 jsem nastoupil i na pár minut za A-tým, to se v Liberci samozřejmě hrála ještě druhá liga. Proto jsem ty úspěchy prožíval dost intenzivně. Jdete do práce s chutí a děláte všechno pro to, aby kluci měli připravené hřiště a zázemí. Ke konci roku 2006 jsem se pak přesunul do role kustoda. Tenkrát Liberec trénoval Vítězslav Lavička a ten mě oslovil. Nebylo to pro mě těžké rozhodování, koneckonců všechny kluky v kabině jsem znal.
Tento snímek vznikl v říjnu 2013 před utkáním se Sevillou. Tehdy Liberec postoupil do jarních bojů Evropské ligy.
Jak jste si na nový post zvykal?
Když jsem přišel k A-týmu, byla to úplně jiná práce. A postupem let jí přibývalo. Nešlo už jen o přípravu věcí na tréninky a zápasy, ale ještě se k tomu přidalo praní dresů. Mám i masérský kurz, takže když hráči potřebují třeba uvolnit záda, jsem po ruce.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Na stadion přijíždím po šesté ráno. Dodělám prádlo z předešlého dne, pak přijdou hráči, dají si kafe, někdo potřebuje třeba protáhnout nohy. Dá se říct, že během přípravy, když jsou dvoufázové tréninky, jsem na stadionu od rána do večera. V soutěži je to jednodušší, to končím v pět nebo v šest.
Kolik prádla za rok vyperete?
Jsou to všechny dresy na tréninky i na zápasy, ale taky zimní oblečení, věci na lavičku, bundy, deky... Nedávno jsme to počítali a zjistili, že je to celkem 23 tun prádla ročně. Šílené číslo. V zimním období se po tréninku sejde šest beden prádla, to pak naskáče.
Vůně prádla bývá někdy cítit na tribuně i při zápasech. Je to možné?
Je. Po rozcvičení zapnu jednu pračku. Člověk by to mohl udělat až po zápase, ale prádlo se nikam neztratí, stejně ho musíte usušit a uložit. To, co cítíte, je asi aviváž. Dávám Blue Harmony v barvě klubu.
V kabině máte blízko k hráčům a znáte jejich rituály. Můžete nějaké prozradit?
Každý je jiný. Někdo má rád klid, někdo se dá namasírovat, jiný dává přednost hlasité hudbě. Třeba Maťo Koscelník, ten ji vždycky pustí na plné pecky - má plejádu písniček od moderních až po lidové. Z minulosti si třeba vzpomínám, že Tomáš Janů potřeboval pořád chodit po kabině a permanentně se udržoval v pohybu. Ten si snad nikdy o poločase nesedl, snad jen když šel na záchod. Tady bych měl jednu perličku.¨
Kustod Petr Ulihrach (vlevo) a trenér Jaroslav Šilhavý oslavují liberecký mistrovský titul z roku 2012.
Povídejte.
Honza Nezmar se nám při zápase jednou zabouchl na záchodě. O poločase šli všichni na hřiště a najednou slyším, že někdo bouchá. Běžím tam a on řve, že nemůže otevřít dveře. Tak jsem je musel vykopnout a vysvobodit ho. Myslím si, že v tom zápase pak dokonce dal gól.
Dvacet let v klubu, to je spousta zážitků. Na co vzpomínáte nejradši?
Nejvíc emotivní byl pro mě zisk třetího mistrovského titulu v roce 2012, kdy už jsem byl jako kustod součástí týmu. Při posledním hvizdu sezony jsme radostí vyběhli na hřiště a spontánně na sebe naskákali. Trenér Šilhavý a já jsme dostali od sponzora dva obří půllitry a museli se polít. To se nezapomíná. Taky rád vzpomínám na úspěchy v evropských pohárech. Když se podařil postup ze skupiny plné silných týmů do jarní části, bylo to hrozně fajn.
Tehdy Liberec během deseti let získal tři tituly, což z dnešního pohledu vypadá až neskutečně...
Ano, na takový klub jako Liberec to byl obrovský úspěch. Nemáme tady podmínky těch úplně top klubů, ale je tady dobrá atmosféra a soudržnost. Společný cíl je vždycky strašně znát. Musí fungovat chemie, to je podle mě sedmdesát procent libereckého úspěchu. A kustod musí být pořád pozitivní a být v kabině tím, který pomáhá. Jak rád říkám: Servis se nemění.
A vaše nejhorší chvíle v klubu?
Asi když jsem se v úvodu téhle sezony podíval na tabulku a viděl, že jsme najednou poslední s jedním bodem a jedním vstřeleným gólem. Pořád jsem ale věřil, že v týmu je síla a že to chceme zlomit. Nikdo nepodléhal tomu, že je konec. Člověka v tu chvíli samozřejmě napadne, že hrozí boj o záchranu, ale nesmí na to myslet. Z tohoto pohledu dopadl podzim pro Liberec dobře. Věřím, že to tak bude pokračovat a zase se pokusíme o nějaký úspěch.
Neměl jste někdy během těch let chuť odejít z Liberce za lepším? Třeba když Slavia před časem přetáhla ze Slovanu celý realizační tým?
Ke Slovanu mám samozřejmě vztah, ale nebudu tvrdit, že jsem o nějakých nabídkách neuvažoval. Když si někdo všimne, že dělám dobře svoji práci, člověk nad tím přemýšlí. Ale vidíte, jsem tady dál. Když jsem tu začínal, neuměl jsem si vůbec představit, že v klubu vydržím tak dlouho.
