Empatická, vstřícná, usměvavá. Ludmila Boháčová ze Žďáru je pečovatelkou roku

Když paní Boháčová šla svým nadřízeným oznámit, že odejde do důchodu, oni ji sdělili, že ji na ocenění navrhli. A k jejich názoru se nakonec přiklonila i odborná porota.

Dopisy na rozloučenou

„Užívám si většího volna,“ říká Ludmila Boháčová. Od začátku roku je v důchodu. Setkali jsme se ve žďárském stacionáři, kde pracovala. „Když jsem se byla loučit v práci, byť si myslím, že jsem člověk komunikativní, tak jsem věděla, že to nedokážu, že bych brečela,“ popisuje, jak bylo složité opustit svou práci.

Kolegyním a klientům proto napsala dopisy na rozloučenou. V sociálních službách pracovala přes 30 let a začínala jako terénní pracovnice. „Když si vzpomenu, do jakých podmínek jsme chodili k těmi lidem, museli jsme zatopit, vybrat popel,“ vzpomíná.

Jedna sanitka, druhá sanitka

Postupně se paní Boháčová přesunula do pobytových služeb. Dodnes si pamatuje moment, kdy ve službě řešila případ, kdy se jednomu klientovi udělalo špatně. Ve chvíli, kdy byla na místě sanitka, ozvala se o pomoc další klientka. 

„Oni mi ale řekli: nabereme pacienta a jedeme pryč a nic. V ten moment na mě přišla úzkost a říkám: co já budu dělat? Ale oni to vykomunikovali, zavolali další záchranku a paní odvezli.“

Pečovatelka roku

Ocenění vnímá pečovatelka hlavně jako odměnu pro celý tým, se kterým pracovala a bez kterého se péče o klienty neobejde. „Vždycky jsem si říkala: dělej to tak, jak bys chtěla, aby se jednou někdo staral o tebe, o rodiče. Dělala jsem to pocitově, opravdu pocitově, co bych nechtěla, aby mi někdo dělal, co by mi vadilo.“

Právě přístupu ke klientům si u Ludmila Boháčové cenil i ředitel sociálních služeb ve Žďáře nad Sázavou Václav Šerák. „Poznal jsem ji v roce 2014, mohu tak hodnotit těch posledních osm let. Byla velice empatická, vstřícná, usměvavá.“

V důchodu si začala Ludmila Boháčová, jak sama říká, uklízet v hlavě. Plánuje dát dohromady knížku, ve které by mimo jiné popsala více než 30 let práce v sociálních službách.