Lenka Kopčáková
redaktor
mobil:+420 736 193 687
nzr.redakce@centrum.cz

Lidskost, obětavost a profesionalita v každé situaci. Důvody, proč kolegyně ze žďárských Sociálních služeb města nominovaly Ludmilu Boháčovou na Národní cenu Diakonie ČCE a Asociace poskytovatelů sociálních služeb.

Žena, která v sociálních službách pracovala víc než tři desítky let, postoupila v anketě Pečovatel – pečovatelka let 2021 a 2020 do pětice finalistů z celé ČR.

„Národní cena mě vážně zaskočila. Za úspěch jsem pokládala již to, že jsem se dostala do finále. Ale není to jen moje zásluha,“ tvrdí skromně Ludmila Boháčová.

Ocenění by si podle ní zasloužil celý komplex kolegů v Domě klidného stáří, od recepčního, sester, vedoucího domova, pečovatele, lidi v prádelně, na úklid či v kuchyni...

“V pečovatelství jde o týmovou práci. To si nyní moc dobře uvědomuji, když do svého bývalého pracoviště vstupuji jako čerstvá seniorka,“ směje se sympatická žena. Jak říká, díky celému týmu jde klientovi balíček, v němž jsou všechny ty osoby a profese zahrnuty.

Pořadatelé ankety paní Ludmile nabídli, že si na slavnostní vyhlášení na Novoměstskou radnici v Praze může vzít s sebou dvě osoby. Požádala tedy obě kolegyně, co ji nominovaly. Přislíbily účast, ale vše zkomplikovala covidová karanténa na domově. Finalistku nakonec provázeli manžel a dcera Barbora.

Těžké začátky

Na otázku JL, zda vzpomíná na své začátky a co bylo v práci pečovatelky nejtěžší, Ludmila Boháčová říká, že po roce 1989, kdy začala v Sociálních službách města pracovat, bylo nejtěžší skloubit náročné povolání s péčí o tři malé děti.

Jako terénní pečovatelka chodívala za seniory domů, nosila jim léky. Někdy na ni čekali celí prochladlí. „V jejich domcích jsem jim ráno musela prvně zatopit, a tak vytvořit podmínky pro pečovatelskou práci. Nebývalo to kolikrát lehké,“ ohlíží se.

V terénu se pečovatelka musela spolehnout sama na sebe a mnohdy improvizovat. „Také se občas stávalo, že jsem našla někoho ležet na zemi, musela jsem se o něho postarat a přivolat záchranku,“ uvádí.

V nových pečovatelských domech si pak klienti z domků s byty čtvrté kategorie připadali jako na hotelu. Sociální služby města podle Ludmily Boháčové za tu dobu ušly neskutečnou cestu. Řadě lidí pomohly prožít důstojné stáří.

Ludmila Boháčová spoustu let pracovala v domech s pečovatelskou službou i nonstop pohotovostí. Nakonec zakotvila v Domě klidného stáří, kde zůstala až do penze.

„Vždy mne práce s lidmi bavila. Mnohdy mne již klienti vyhlíželi a mávali mi. Bylo milé vidět, když vstupujete do dveří, že jste to zrovna vy, na koho se oni těší. Co lidských příběhů jsem za ty roky vyslechla. Některá jména nezapomenu, byť už tu dávno ti lidé nejsou,“ ohlíží se. Na druhé straně Ludmila Boháčová připouští, že při této práci se nelze zavděčit všem. „Jsme jenom lidé. Takto jsem to i brala,“ dodává.

Péče o seniory bývá spojena se smrtí a odchod klienta bývá po předchozím navázaném vztahu bolestný i pro pečovatele.

„Ale je to běh života. Vždy jsem svoji práci vykonávala pocitově, jak bych to asi jednou chtěla mít i já sama,“ vysvětluje paní Ludmila. Za důležité v těchto chvílích pokládá důstojné podmínky a chápající personál, který umí lidi doprovodit na poslední cestě.

Jak Ludmila Boháčová říká, měla veliké štěstí na svoji rodinu, takže náročnou profesi zvládala i se třemi dětmi. „Doteď se kdykoliv na rodinu a manžela mohu spolehnout. Bývalo to pro mne důležité zejména při náročných směnách, např. třech „dvanáctkách“ po sobě. To musí člověk mít kde čerpat,“ dodává žena.

Také její mladší dcera šla ve stejných šlépějích. Nyní je vrchní sestrou hospice. Barboru Hadrous Boháčovou jsme představili v roce 2020 jako vítězku ankety Žena regionu Vysočina.

I když je pečovatelská práce hodně fyzicky i psychicky náročná, paní Ludmila prý dceři nikdy její volbu nevymlouvala. Jako specializovaná zdravotní sestra pracovala v dětském kardiocentru Motol a pak se vrátila na Vysočinu.

„Dcera viděla zrození i konce lidského života. Jsem na ni pyšná a těší mne, když ji lidé chválí. Má v sobě empatii i pokoru, ve zdravotnictví se opravdu našla,“ tvrdí hrdá matka.

Do penze se Ludmila Boháčová nesmírně těšila, ale když to přicházelo, začala se prý bát loučení s kolegy i klienty. Nakonec jim všem napsala osobní dopisy.

„Doma jsem pár týdnů. Musím si uklidit šuplíky v hlavě a utřídit si myšlenky,“ směje se. S manželem mají společného koníčka, chalupaření a cestování. „Mám také myšlenku, sepsat svůj profesní život a vsadit sem nějaké příběhy od lidí, kteří mi utkvěli v hlavě,“ naznačuje. Ludmila Boháčová chce svůj čas podělit i mezi sedm vnoučat. Určitě se tedy v důchodu nudit nebude.

Diskuze k článku