Alena a tři dcery
Alenu natáčení zastihlo v době distanční výuky dvou starších dcer. „Výplata ještě nepřišla, na účtu nám zbývá 372 korun,“ informuje v úvodu své dcery. Sama pochází ze sociálně slabé rodiny, s níž není v kontaktu. Dcery Laura a Tereza se jí narodily v prvním manželství, ale když bylo mladší z nich několik měsíců, s manželem se v klidu rozvedli. „Máme dobrý, kamarádský vztah, kvůli holkám komunikujeme hodně,“ uvedla v dokumentu.
Alena před pár lety úspěšně podnikala, provozovala hotel s motokárovou dráhou, která prosperovala. Tam se seznámila s údržbářem, a toho si vzala, jenže naprosto idylický vztah se po narození dcery Rozárky proměnil v peklo. „Z úžasného, extrémně romantického vztahu se stal vztah extrémně patologický,“ vzpomíná Alena. „Asi tři roky byl agresivní vůči mně a potom už i vůči holkám a rozvod přišel, až když se podalo trestní oznámení za týrání.“
Dcery hodně rychle zestárly, protože když se bavím s kamarádkami, které mají stejně staré děti jako já, tak vnímám neskutečný rozdíl.
Od manžela utekla, podnikání se přestalo dařit a Alena skončila v insolvenci. „Před rokem jsme neměly nic – nebylo na jídlo, na hygienické potřeby ani na toaletní papír. Laura doteď bere jako křivdu, že na ni učitel řval, když mu řekla, že doma nemáme dvacet korun na divadlo, které měla přinést. My je opravdu neměly. Křičel na ni, že je prolhaná, že těch dvacet korun má doma přece každý.“
Alena splácí měsíčně osm tisíc korun insolvenci, alimenty na dcery chodí nepravidelně, a tak její rodina žije od výplaty k výplatě. Pracuje za dvacet dva tisíc v dětském domově jako vychovatelka v rodinné skupině chlapců. „Příjem nám nepokryl veškeré náklady, tak chodím ještě do drogerie doplňovat zboží a prodávat,“ říká a vypočítává, že na měsíc jim po odečtení nutných výdajů zbývá pět tisíc korun. Šetří třeba i tak, že koupí s kamarádkou napůl celou krůtu. „Vyjde to levněji a aspoň se nemusím bát, že druhý den nebude z čeho vařit,“ sleduje obě kamera při porcování masa.
Vždy jsem chtěla adoptovat dítě, říká ředitelka nadace Zuzana Tornikidis |
Když má Alena celodenní směnu, nechává holky doma samotné. Laura ráno dostane pokyny: vyzvedneš sestru ze školky, uvaříš ve friťáku večeři, pověsíš vyprané prádlo. „Večer až přijdu, ať je Rozálie vykoupaná, leží v pyžamu u pohádek. A nezapomeňte vyvenčit psa.“
„Holky jsou samostatné, ale Lauru to trápí. Ve škole probírali workoholismus, tak mi říkala, že jsem workoholik a že jsem raději v práci než s nimi. To ale není pravda. Byla bych s nimi moc ráda, ale finanční stránka to nedovoluje,“ vysvětlila Alena a dodala, že zpočátku byla ve stresu, když holky musela doma nechat samotné. Hodně si prý telefonují a věří jim. „Negativní asi je, že Laura, možná i Terezka hodně rychle zestárly, protože když se bavím s kamarádkami, které mají stejně staré děti jako já, tak vnímám neskutečný rozdíl.“
Po celodenní směně je Alena zpátky doma. „Proč jste neuklidily to nádobí?Říkala jsi, že nádobí utřete a uklidíte,“ vyčetla Lauře prakticky mezi dveřmi. „Máš rozloženou postel, vykoupanou Rozáru, pověšené prádlo a umyté nádobí. A večeři jsem udělala líp než ty,“ bránila se nejstarší dcera.
„Myslím, že už si holky zvykly. Laura zastupuje tu roli mužského elementu, mého partnera, myslím, že se do toho i hodně vžívá, takže jim tady velí, a zároveň se vzorně postará o Rozárku. A Terezka je na ty praktické věci, takže jim tu uklidí, udělá, co Laura zavelí.“
Jak dvě starší dcery, tak tu nejmladší si občas na víkendy berou jejich tátové. „Když mi odjíždí Laura s Terezkou, koukám se už na hodinky, kdy odjedou, a těším se. Říkám si, ať si ty jejich někdy pubertální záchvaty vyžere i táta. Ale jen co se za nimi zabouchnou dveře, tak už mi chybí. Laura je taková spíš kamarádka než dcera, takže mi volá třikrát, čtyřikrát denně. Víme o sobě všechno. Když prožiju za ten den něco hezkého, tak jim oběma pošlu fotku, opravdu spolu komunikujeme a mezitím i s jejich tátou.“
Ke svému otci se chystá i Rozárka. „Naštěstí má druhý bývalý manžel přítelkyni, s níž si Alena rozumí. Když jedou k ní domů, tak jsem tak nějak v klidu, že bude vše fajn. Ona je docela fajn ženská a věřím jí,“ svěřila se s tím, že kdyby měla být dcera jen sama s ním, tak by byla Alena ve stresu a děsila by se, že se něco stane. „Jemu nevěřím vůbec.“
V životě samoživitelky se nedávno objevil přítel, bývalý kolega, s nímž se dala dohromady a který ji navštěvuje. „Známe se osm let, pracovali jsme spolu v Praze v Louveru, kde vařil, já byla na pokladně. Po sedmi letech jsme se zkontaktovali a vídáme se častěji,“ vysvětlila. A společně si užili víkend bez dětí. „Když tu je a přijdu z práce, je uvařeno, postará se o holky, uklidí a něco nakoupí i do ledničky nebo zaplatí mikinu. Je to fajn.“
Alena se pochopitelně těší, až jí skončí insolvence. Musím ještě dva tři roky přežít, ale mám vizi do budoucna a navíc už budu mít v té době dostudováno. Táhne mě to dopředu. Vím, že je světlo na konci tunelu. Je mi jedno, jestli za rok nebo za deset, asi jsem neskutečně trpělivá, ale vím, že přijde, a to je pro mě důležité.“
