Pokud své dítě milujete, nestyďte se vzít ho k terapeutovi
O dopadech pandemie na psychiku dětí a mladistvých musíme mluvit okamžitě. V mnoha případech jsou totiž nedozírné, říká pedopsychiatrička Lucia Vašková. O své rady a postřehy se podělí na festivalu Na hlavu, který se koná od pátku 18. do neděle 20. února v prostorách Ústřední knihovny na Mariánském náměstí v Praze.
Paní doktorko, Národní ústav duševního zdraví už loni v létě informoval, že počet dětí s psychickými problémy vzrostl v době pandemie až desetinásobně. Teď máme za sebou další náročné měsíce. Mohla se situace ještě zhoršit?
Přesná data nemám, ale z mého pohledu je stav naprosto alarmující. Dva roky života v podmínkách pandemie byly náročné pro nás pro všechny, ale pro děti obzvlášť. Musíme si uvědomit, že děti jsou málo psychicky odolné a s mnoha novými situace se nedokážou vyrovnat.
S jakými problémy souvisejícími s pandemií se u vašich malých klientů nejčastěji setkáváte?
Jednoznačně pozorujeme nárůst deprese, úzkostných stavů, poruchy příjmu potravy, zvýšený počet závislostí na počítači, poruchy pozornosti a fenomén sebepoškozování. Tyto potíže vidíme především u teenagerů. Mladší děti si situaci ne až tolik uvědomují. Lépe jsou na tom samozřejmě ty, které vyrůstají ve fungující a stabilní rodině, děti, které už před pandemií byly soběstačnější a v rámci možností se mohly věnovat zájmům a volnočasovým aktivitám. Děti od 13 let výš trpí zejména nedostatečným ukotvením. Je to věk, kdy jsou pro ně vztahy s vrstevníky naprosto nezbytné, což stávající omezení ne vždy umožňují. Sužuje je silný pocit sociální nejistoty. Neví, jestli jsou stále součástí kolektivu a to je vede k sebepodceňování. Komunikace s kamarády navíc přešla do online prostřední, kde na sebe děti dokážou být velice kruté. Důsledkem jsou kromě výše uvedených problémů i sebevražedné myšlenky, napětí mezi dětmi a rodiči a poruchy chování.
Dokážeme od toho děti aspoň částečně uchránit, když si v novou situací někdy nevíme rady ani my dospělí?
Do jisté míry je to určitě možné. Velké rezervy máme ve vysvětlování toho, co se kolem nás odehrává. Děti jsou den co den vystaveny zprávám, kterým nemohou rozumět. Je proto důležité, aby jim s výkladem pomohli rodiče. Všechny ty počty o nakažených a hospitalizovaných, o účincích očkování a tak dále. V některých případech bylo nutné poprvé otevřít i téma smrti. K tomu jsou vhodné například rodinné terapie, kdy se se ztrátou blízkého člověka vyrovnávají všichni členové rodiny společně. Ze své praxe znám například případy, kdy děti kvůli obavám z nakažení a ohrožení života babičky nebo dědečka odmítají chodit do školy.
Malé děti často nedokážou popsat své pocity. Teenageři se zase mohou schválně držet v sobě. Pokud se dítě dostane do složité situace, jak s ním začít pracovat?
Nejdůležitější je na dítě netlačit a nevyděsit ho. Děti jsou na to hodně citlivé a v takovém případě se mohou ještě víc uzavřít. Nejlepší je nenápadně s nimi navázat rozhovor při jiné činnosti, třeba na procházce a zkusit zjistit, co je trápí, jak se cítí. To je první krok. Pokud to nefunguje, je vhodné vyhledat odborníka.
Dokážou rodiče vycítit ten správný moment, kdy už je záhodno požádat o pomoc? Celá řada z nich se stále bojí přiznat, že by jim návštěva psychologa nebo psychiatra mohla prospět.
Ano, je běžné, že se snaží dítě a mnohdy i sami sebe nebo celou rodinu uchránit od nálepky psychiatrického pacienta, a pak přijdou pozdě. Proto je potřeba o psychických problémech dětí a mladistvých neustále mluvit a tuto péči destigmatizovat. Chodíte s dítětem k zubaři, protože ho milujete a chcete, aby mělo zdravé zuby? Tak se ze stejného důvodu věnujte i jeho duši a v případě potřeby vyhledejte terapeuta. Vnímejte to jako možnost konzultace, ne jako stav, kdy už je potřeba něco napravovat. Toto opakuji stále dokola. Na první konzultaci klidně přijďte bez dítěte.
Vraťme se ještě k prevenci. Jaká forma je vhodná pro děti a teenagery?
Základem je podporovat dítě v jeho zdravém sebevědomí a sebepojetí, aby nemělo strach z chyb, umět mu pomoct najít cestu, jak překonat překážky a náročné situace, podporovat u něj převzetí větší odpovědnosti za svůj život, než jaký v dnešní době děti mají. Je potřeba vysvětlit, že náročné situace k životu patří a je potřeba se naučit je zvládat. Dál je potřebná psychická hygiena, v tom se děti od nás dospělých neliší. My jim ale musíme jít příkladem. Ukázat jim, že vedle řady povinností si nacházíme čas na odpočinek. Děti pak tento model automaticky převezmou. Začít můžete třeba tím, že je nebudete hned po příchodu ze školy nutit dělat domácí úkoly. Dejme jim čas vydechnout, zrelaxovat, zažít něco jiného. My dospělí už víme, že nemůžeme stihnout všechno a jak důležitý je čas jen pro nás samotné. Děti to ale vnímat nemusí. Jsou případy, kdy jsou 16leté děti zoufalé z toho, že ještě nic pořádného nedokázaly. Bývají ovlivněny tím, co vidí na sociálních sítích a neuvědomují si, že všechno má své limity a svůj čas. Musíme jim pomoci nastavit očekávání a hodnoty odpovídající jejich věku.
Pravda, disciplína a péče o sebe sama pomohla v uplynulých dvou letech mnoha lidem. Měli bychom tedy dětem v pozitivním smyslu pomáhat nastavovat pevný řád?
Ne měli bychom, my dokonce musíme. Děti nemají vybudovanou vnitřní disciplínu a teď se jim vytratily i kdysi zcela nezpochybnitelné věci, například to, že do školy se musí každý den. To už zkrátka neplatí. Děti odvykly pravidelnému řádu a mnohé z nich kvůli tomu přestaly chodit do dříve oblíbených kroužků. Řadu z nich bude těžké znovu motivovat. Doufám, že pandemie brzy odezní a děti tento školní rok dochodí tak, jak bylo zvykem. Pravidelný režim a socializace jim teď pomůže ze všeho nejvíc.
Doufejme, že to podmínky umožní. Jaký ale bude dlouhodobý dopad pandemie?
To bych taky ráda věděla. Zatím to můžeme jen odhadovat. Vyhlídky jsou teď dobré, ale dětem, které spadly do depresí, to bude trvat. Ty potřebují opravdu delší stabilitu a odbornou péči. Zároveň ale vnímám i to, že pandemie v některých ohledech zvýšila odolnost dětí. Musely se naučit být samostatnější a najít odhodlání. Tu větší odolnost vnímám u mnoha lidí bez ohledu na věk.
Na festivalu Na hlavu budete jednou z řečnic hlavní besedy o duševním zdraví dětí a mladistvých. Co byste si přála, aby si návštěvníci z tohoto programu odnesli?
Budu mluvit hlavně o zvyšování psychické odolnosti a významu emoční inteligence. To dětem obecně chybí. Osobně bych byla pro zavedení povinného předmětu na toto téma už od první třídy základní školy. Jsem přesvědčená, že by to udělalo obrovskou službu a mnoho dětí by nemuselo řešit potíže, kterými si v této náročné době procházejí. I o tom si s vámi ráda popovídám přímo na festivalu. Budu se těšit.
Lucia Vašková je psychiatrička v multidisciplinárním týmu duševního zdraví pro děti a adolescenty v Berouně. Věnuje se individuálním konzultacím, rodinným terapiím a párovým (partnerským) konzultacím, které vedeme s manželem Janem Vaškem. Dále se zaměřuje na diagnostiku a terapii psychických nemocí. Společně s manželem pořádá také tematicky zaměřené jednodenní nebo víkendové semináře.
Foto: archiv
