Jaroslav Bohdal: "Ultramaratony mě naučily vypnout hlavu."

Jaroslav Bohdal je jedním z těch, kteří už nakoukli za dveře, za které se jen tak někdo nepodívá. Do tajemného prostoru daleko za hranicí komfortu, do míst, kde lidské tělo i mysl fungují dle poněkud jiných pravidel. Za touto magickou hranicí leží neznámý neprobádaný svět, do kterého opatrně a s respektem vstupují jen ti nejodolnější, nejdisciplinovanější a nejodvážnější, hnaní zvědavostí a jakýmsi vnitřním pnutím, které člověka nutí od nepaměti hledat ty nejzazší možnosti lidského bytí.

I Jaroslava tento svět přitahuje. Objevuje jej pomocí hudby a extrémních sportovních výkonů. Pro obojí, hudbu i sport přitom dostal do vínku talent, což bylo patrné již od jeho dětství. Svůj první koncert vážné hudby absolvoval v Rudolfinu ve čtyřech letech. Od pěti let už hrál na housle sám. O pár let později, v posledním ročníku konzervatoře na ně vydržel cvičit 6 - 8 hodin denně. Dnes je profesionálním hudebníkem, členem skupiny prvních houslí v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu.

Obdobně to měl ve sportu. I když byl na základní škole kvůli houslím uvolněn při tělocviku ze sportů, jež hrozily úrazem, měl pohyb rád. Proto si jednou, když šla jeho třída bruslit, řekl, že zkusí celé dvě hodiny místo bruslení běhat. Zajímalo ho, jestli to zvládne. Zvládl. Udivená učitelka, která jeho počínání sledovala, mu na konci tělocviku oznámila, že uběhl 16 km. Pro školáka to bylo první setkání se světem vytrvalostního běhu. Dnes Jaroslav reprezentuje Českou republiku na ultramaratonských závodech světového formátu, přičemž nepřestává testovat a posouvat své hranice. Od běhů na 24 hodin a 100 km se postupně dostal ještě dál. Několikrát absolvoval prestižní Spartathlon, závod dlouhý 246 km, v loňském roce si pak vyzkoušel svůj první vícedenní běh. K tomu všemu Jaroslav neustále vytváří nové a nové rekordy, a to nejen osobní, ale i ty zapsané v České knize rekordů.

Jaroslave, my jsme spolu dělali rozhovor naposledy v roce 2013. Kam jste se od té doby posunul? Sportovně i hudebně?

Od té doby jsem zkomponoval mnoho skladeb pro sólo housle a vydal 7 CD. Co se sportovní stránky týče, odběhl jsem řadu zajímavých ultra závodů a vytvořil několik dalších rekordů. K dnešku jich mám v České knize rekordů zapsaných celkem šest.

Můžete nám přiblížit alespoň ten nejnovější z nich?

Můj poslední rekord pochází z 25. června loňského roku, zahrnoval plank, kliky, shyby a běh a proběhl v areálu sportcentra Jeremi, kam chodím cvičit a kde mne také sponzorují formou celoroční permanentky. Výkon jsem zahájil pozicí prkna, ve které jsem vydržel v kuse 1 hodinu a 15 minut. Poté jsem přidal ještě dvě kratší výdrže, jednu na 25 minut, jednu na 10 minut. Celkově jsem v planku strávil 1 hodinu a 50 minut. Následovala pětiminutová pauza a šel jsem na kliky. Těch jsem udělal 510 za 56 minut a pokračoval během. Za 6 hodin jsem na takovém malém 317 m dlouhém okruhu kolem posilovny uběhl 61 km.

To muselo být ubíjející, běhat na tak malém kroužku. Nepřipadal jste si jako pouťový koník?

No, běhal jsem tam jako veverka v kole, ale nevadilo mi to. Ultramaratony mne naučily vypnout hlavu.

Poslední disciplínou byly, pokud se nemýlím, shyby. Kolik těch se Vám podařilo zvládnout?

Shybů jsem udělal na počest založení Karlovy univerzity 1348. Trvalo mi to 3 hodiny a 27 minut. Celý rekord mi trval celkem 13 hodin a 51 minut.

Tak to bylo náročné i pro ty největší vytrvalce z řad fanoušků. (smích)

No, hlavně pro ty rozhodčí, kteří tam celou dobu museli být a vše evidovat.

Ze všech disciplín Vašeho rekordu mi přešla nejšílenější ta více než hodinová nehybnost v planku. Při tom se čas musí neskutečně pomalu vléci. Na co při tom myslíte? Snažíte se nějak zabavit?

Já se rozhodně nenudím, velmi se totiž koncentruji na práci svalů. Borci, kteří v planku vydrží třeba 8 a více hodin, si totiž se zapojením svalů hrají. Chvíli víc zatíží ramena, pak střed těla, chvíli zabírají zase více nohama… Navenek to není vidět, ale vy to vnímáte a díky tomu také v planku déle vydržíte.

Co Vás vlastně přivedlo k tréninku planku?

Všechno to vlastně začalo po doběhu jednoho Spartathlonu, to je závod na 246 km. Tehdy přišel Radek Bruner, vynikající český ultramaratonec, s výzvou pro celou českou výpravu. Ať si prý všichni dáme plank, schválně, kdo v něm vydrží nejdéle. Šli jsme do toho. Postupně jeden za druhým odpadával, až jsem zůstal jen já s Radkem. Oba jsme toho nechali shodně po 4 minutách a 26 vteřinách a mně to vnuklo myšlenku, jak dlouho by šlo asi v této pozici vytrvat. A tak jsem to začal cvičit.

Jakým způsobem jste trénoval?

Dřív jsem cvičil 5 - 6x v týdnu, vždy na maximální výdrž. Teď, když už vydržím dlouho, trénuji obvykle 3x týdně a dám si výdrž na 30 - 45 minut.

V prvních měsících byl ale můj progres velmi zvláštní. Seriózně jsem začal plank trénovat na počátku roku 2018, ale první 3 - 4 měsíce se ne a ne dostat na výdrž přes 8 minut. Zlepšoval jsem se tak pomalu, že jsem si myslel, že na to asi nejsem typ. Po 6 měsících ale, jako by přišel nějaký zlom. Najednou jsem se během měsíce dostal přes 10 minut, další měsíc už jsem zvládl výdrž na 20 minut a o další měsíc později dokonce 40 minut. Na přelomu let 2018/2019 se mi podařilo překonat hranici 1 hodiny. Moje současné maximum je 1 hodina a 15 minut, ovšem teď již cítím, že pokud bych se chtěl dál zlepšovat, vyžadovalo by to větší specializaci. A jelikož já k tomu ještě běhám, shybuji a hraji na housle, nevím, jestli bych na to měl ještě čas a hlavně také energii.

Děláte toho hodně a všechny Vaše aktivity jsou časově velmi náročné. Jak to všechno stíháte? Musíte mít velmi dobře zvládnutý time management.

Jsem hudebník, a tak již z povahy mé práce si dlouhodobé plány dělat nemohu. Plánuji tedy jen pár dní dopředu, ale pečlivě eviduji vše, co jsem dělal, a podle toho si sestavuji další trénink. Takhle to dělám po celou dobu, co závodně běhám, příští rok to už bude 24 let.

Běháte nyní už pouze ultra distance?

V podstatě ano, ale běhám i klasické maratony, které používám jako tréninkový prostředek pro ultramaraton.

Kvůli svým rekordům se věnujete silovému tréninku nejspíš o mnoho víc než naprostá většina ostatních ultra běžců. Přináší Vám větší silová zdatnost pro ultra nějaké výhody?

Je to taková dvousečná zbraň, řekl bych. Na jednu stranu si myslím, že silový trénink přispívá k mé větší fyzické houževnatosti, také díky většímu množství svalů déle vydržím s energií, nemám tak brzy hlad, na druhou stranu ale mám kvůli svalům tak o 5 - 6 kg víc, než bych měl mít, a tím to mám zase horší s okysličováním těla.

S tím okysličováním to ovšem asi nebude zas tak zlé, jelikož se Vám v minulých letech podařilo dvakrát kvalifikovat na Spartathlon, což je velice prestižní, dalo by se říct přímo ikonický ultramaraton, který má prý výjimečnou atmosféru.

Ano, tento závod je skutečně výjimečný nejen atmosférou, ale i tradicí. Příběh Spartathlonu se pojí s bájným Pheidippidem, o kterém je známo hlavně to, jak běžel přes 42 km z Marathónu do Athén aby předal zprávu o vítězství Řeků nad Peršany. Poselství zdárně vyřídil, ovšem pak vysílením padl k zemi a zemřel. Méně už se ale ví, že on už bezprostředně předtím běžel ještě s jiným poselstvím 246 km z Athén do Sparty a poté ještě ze Sparty do Marathónu. A právě na trase Athény - Sparta se na jeho počest běhá Spartathlon. Závod dlouhý právě oněch 246 km s celkovým převýšením přes 4000 m.

Jak jste byl při svých startech na Spartathlonu spokojený se svým výkonem?

Na Spartathlonu je poměrně přísný časový limit. Kdo nedorazí do cíle do 36 hodin od startu závodu, je diskvalifikován. Proto bylo mým hlavním cílem závod dokončit v limitu. V obou případech se mi to podařilo. V roce 2017 jsem uběhl Spartathlon za 31 hodin 35 minut a v roce 2019 ve třicetistupňovém vedru za 31 hodin 45 minut, takže spokojenost a k tomu skvělý běžecký zážitek.

Spartathlon je už opravdu velmi "dospělý" ultramaratonský počin, ovšem Vy jste své hranice vytrvalostního běhu v roce 2021 posunul ještě o kus dál. Povíte nám o tom něco?

V září 2021 jsem absolvoval světový pohár v běhu na šest dní, který se konal v maďarském Balatonfüredu, a byl to můj nejdelší závod v životě. Kamarád mě přemlouval, abych ho vyzkoušel, a já to zprvu odmítal, ale pak jsem na to přistoupil s tím, že si to udělám na etapy. Že přes den poběžím, ale v noci budu spát.

Určitou spánkovou deprivaci ale máte vyzkoušenou z běhů na 24 hodin, které také běháte.

To mám. Navíc od svých 19 let trpím předčasným ranním probouzením, což se ještě zhoršilo po covidu, který jsem prodělal na jaře roku 2020. Od té doby spím tak 4 - 5 hodin denně. Pomohlo mi to ale právě na tento šestidenní běh, kde jsem spával tak 3,5 hodiny za noc a dvě noci jsem nespal vůbec.

Kolik jste toho uběhl za těch 6 dní?

Podařilo se mi uběhnout 595 km, což mi vyneslo 17. místo celkově a 3. místo v mé věkové kategorii. Celkem běželo 63 závodníků.

Tak to jste za 6 dní uběhl podobné množství kilometrů jako v objemové fázi za měsíc!

Ve skrytu duše jsem si říkal, že by bylo hezké uběhnout 600 km, ale přece jen, jednalo se o mou první zkušenost s tak dlouhým během, navíc bylo dost vedro - až 27 stupňů ve stínu, takže jsem už dva dny před koncem věděl, že to nestihnu. Každopádně kromě soutěže jednotlivců se v rámci závodu konala ještě soutěž jednotlivých zemí, jak už to na světových pohárech bývá. A tam nastala situace, kdy jsme jako Češi byli na třetím místě, ale silně na nás tlačila Itálie. Situace se zdramatizovala šestý den, kdy jsme si spočítali, že pokud nezabereme, můžeme o medaili přijít. Poslední den závodu jsem tedy vyletěl z postele po závratných 4,5 hodinách spánku a řekl si, že teď už to mohu risknout a dát do toho všechno. Běžel jsem tedy, jak jsem jen mohl, a myslel si, že uběhnu něco lehce přes 580 km. Když jsem si ale ke konci závodu zkontroloval na tabuli s průběžnými výsledky a pořadím, jak na tom jsem, zjistil jsem, že mám uběhnuto 594 km. Do konce závodu zbývalo pár minut a já si řekl, že by bylo hezké to zakulatit na 595 km, a tak jsem poslední kilometr zaběhl za 6 minut, což je v tak dlouhém závodě a při takovém stupni únavy doslova sprint.

Bronz jste tedy udrželi?

Suverénně. Všichni zabrali, a tak jsme to nakonec Italům nandali o 48 km.

Oč náročnější pro vás bylo běžet tento několikadenní závod oproti ultramaratonům, které obvykle běháváte? Jak jiný to byl pro vás zážitek?

Odlišné to bylo v tom, že jsem nikdy nezažil závod, na kterém bych šel spát a dával si velká jídla. Normální oběd, normální večeři jako v civilním životě. Ale přišel jsem na to, že mi takový typ závodu sedí. Vyhovovalo mi v noci si pár hodin zdřímnout, pak vstát a lehkým klusem běhat. Jak jsem si tak klusal, dostával jsem se do takového vnitřního klidu, zrelaxovaného rozpoložení, kdy jsem cítil jen přítomnost a absolutní koncentraci na běh.

A kde je v těchto chvílích fyzická bolest? Ustoupí, nebo ji spíš jen nevnímáte?

Spíš ji nevnímám. Já si pořád říkal, že je to dobrý, že je to takový relax, úplně jsem si to užíval, ale když jsem viděl své fotky ze závodu, bylo z nich patrné, že i když jsem byl psychicky v pohodě, muselo mě to dost bolet. Současně ovšem musím říct, že tak nezměrnou únavu, jakou jsem v tomhle závodě zažíval každý večer, jsem ještě necítil nikdy.

Vám je tuším 45 let, a jak jste říkal, závodně běháte už 23 let. Je vůbec možné se ještě výkonnostně zlepšovat?

Tak já si stále tvořím nové osobní rekordy. Mám zato, že pokud slouží zdraví, je věk opravdu jenom číslo, pokud se tedy nebavíme o takových extrémech, jako je běh na 100 m. Je tu ale jiná zrádná věc a to je opotřebení těla určitým sportem bez ohledu na věk. Například jsou běžci, kteří běhají na vrcholové úrovni 10 - 15 let a poté ukončí kariéru, protože jejich výkonnost stagnuje nebo se vrací zranění. Když ale takový sportovec změní sport, začne třeba jezdit na kole, často je schopen dosahovat velmi dobrých výkonů a může dokonce začít novou sportovní kariéru. A to pozoruji i na svém těle. V ultramaratonu se mi daří, pořád se zlepšuji, ale v maratonu už vidím opotřebení v oblasti tempové rychlosti. Nicméně když jsem začal cvičit shyby, zjistil jsem, že v tom může být celá další sportovní kariéra. A s plankem je to zrovna tak. Pořád je spoustu prostoru a možností se zlepšovat.

Vy si vždy najdete nějakou výzvu, jak vidím. Jaké další cíle, sportovní sny a přání máte v úmyslu si splnit v následujícím roce?

Rád bych vytvořil pro českou knihu rekordů rekord číslo sedm s tím, že bude obsahovat hru na housle, plank, shyby, kliky a běh. Pak bych si chtěl zlepšit osobní rekord v běhu na 24 hodin, abych mohl jet zase na MS, a rád, bych se opět zúčastnil Spartathlonu, kde je ovšem velice tvrdý kvalifikační limit. No a sen číslo tři je uběhnout víc než 600 km při šestidenním běhu, který se chystám v roce 2022 opět zopakovat.

Myslím, že vše k dosažení těchto cílů už máte. Know-how i disciplínu. Tak přeji, ať vydrží i zdraví!