„Nabídnout například jednou za měsíc pomocnou ruku není až tak velké dobráctví nebo oběť. Je to poděkování společnosti, vrácení toho, co nám byla schopná dát,“ říká Miroslav Kubíček, který žije v Bystřici pod Hostýnem.

Na začátku byl televizní dokument o útrapách rodičů vychovávajících dítě s handicapem. Mluvilo se v něm o komunitní odlehčovací službě známé ve světě jako homesharing. Je založená na dlouhodobém přátelském vztahu dítěte s postižením a dospělého, který se o něj na dohodnutý čas postará.

„Oslovila mě ta neanonymní možnost pomoci. Že je téměř nasnadě, aby naše fungující rodina, která ke své spokojenosti má rodinný dům, zahradu a společný volný čas, pomohla někomu, kdo si nemůže zajít pomalu ani do kina nebo ke kadeřníkovi,“ zmiňuje Kubíček dlouhodobé vyčerpání a sociální izolaci pečujících rodičů.

Následně začal zjišťovat, které organizace ve Zlínském a Olomouckém kraji tuto u nás stále ještě novou metodu nabízejí. Tak se dostal do kontaktu s olomouckým spolkem Zet-My. Po poradě se rodina rozhodla, že to zkusí.

Kubíčkovi nejdříve znali zprostředkovaně jen dítě, tehdy šestiletou Julinku. Když její rodiče souhlasili, začalo postupné seznamování.

„Potom jsme zkoušeli společně navázat vztah s Julinkou. Po třech schůzkách jsme se všichni shodli, že v tom chceme pokračovat. I druzí rodiče se museli rozhodnout, že nám chtějí na chvíli svěřit dítě, o které se celý jeho život intenzivně starali. I pro ně to muselo být stresující, potřebovali k nám získat důvěru,“ popisuje dvaapadesátiletý manažer první kroky.

Rozesmáté dítě ve skutečnosti trpí nemocí

Dnes osmiletá Julinka trpí Angelmanovým syndromem, někdy též zvaným syndrom šťastného dítěte.

„Laicky řeknu, že v podstatě ať se jí děje jakékoli příkoří, anebo prožívá velmi šťastné a emotivní chvíle, pořád se směje a navenek působí spokojeně,“ přibližuje Kubíček.

I když epidemie koronaviru se zaběhlými zvyky zamávala, většinou si hostitelská rodina brala holčičku zhruba na jedno odpoledne za měsíc. Postupně se snaží společný čas rozšiřovat, naposledy spolu byli od jedenácti do šesti večer.

Julinka má přitom své zvyky a časy, kterým se celý program v hostitelské rodině přizpůsobuje. Zároveň ji musejí její rodiče přivézt z Prostějovska a předání také zabere přibližně hodinu. Není to jako pohlídat dítě sousedům.

„Netroufli bychom si vzít těžce handicapované dítě od soboty ráno do nedělního večera. Zkoušíme Julinku nakrmit, dát jí léky, postupné kroky,“ nastiňuje Kubíček s tím, že cítí velkou zodpovědnost.

Nejde primárně o pomoc dítěti, ale rodičům

Přesto dodává, že kdo by s podobnou pomocí váhal, nemusí se bát. Sebedůvěru, že všechno zvládnou, berou od pečující rodiny.

„Příprava a podpora od Zet-My byla vynikající. Největší pomoc pro nás každopádně byli Julinčini rodiče, věděli jsme pak, že se z toho nemusíme sesypat.“

Ze začátku se veškeré zařizování točilo kolem dítěte. Ostatně je to tak pořád a na Julinku se v Bystřici vždy těší. Důležité ale bylo postupné pochopení, že právě druhý manželský pár je tím, o koho jde nejvíc.

„Po několika návštěvách, rozhovorech, setkáních s rodinou si musejí všichni uvědomit, že naše pomoc není směřovaná k Julince. Nemůžeme nahradit starostlivost, kterou jí dávají rodiče a lidé v českém zdravotnictví,“ říká jeden z prvních hostitelů olomoucké organizace.

„Tito rodiče jsou jedna z věcí, kterou nám homesharing přinesl. Jsou to velmi sympatičtí lidé s nesmírně těžkým osudem a mají náš obrovský respekt,“ dodává Kubíček.