Suzy Bannionová přiletěla z USA v noci do Freiburgu, protože se chce v místní prestižní škole stát tanečnicí-baletkou. Jenže hned při příjezdu ke škole se začínají dít divné věci. Nervózní studentka ve dveřích, žena utíkající uprostřed temného lesa a do toho všeho hodně prší, což je vítané počasí pro zabijáka, který jednu ze studentek zavraždí velice důmyslným způsobem. Tahle vražda patří v rámci hororového žánru k těm proslulejším, přestože krev má nekrvavou barvu a sklo praská tak, aby se herečce nic nestalo. Kdyby chtěl režisér přitlačit na pilu, jako třeba Lucio Fulci v Zombi 2, byl by to pro mnohé zřejmě vskutku nestravitelně realistický zážitek.

Nicméně v následujících minutách nejde o vraždění, nýbrž o budování napětí, které pramení z nejistoty. Víme, že ve škole není něco v pořádku, že nejodpovědnější osoby s největší pravděpodobností něco tají. Netušíme však, odkud přesně může přijít nebezpečí. Od ředitelky Blancové (Joan Bennett)? Od rumunského správce Pavlose? Od spolubydlící Olgy? Od staré nevrlé babky s dítětem? Od červů na stropě? Anebo se snad může stát, že budeme mít co do činění s temnými, nadpřirozenými silami? Ve zvukové stopě je nám opakovaně nazančováno, o co doopravdy jde. Ačkoli se snadno může stát, že vzhledem k vynikajícímu, vpravdě nevšednímu a chytlavému hudebnímu motivu od skupiny Goblin (viz také soundtrack k Phenomeně), můžeme tuhle nápovědu nezaznamenat.

Vedle hudby jest nepřehlédnutelnou složkou Suspirie její unikátní barevná paleta, která umocňuje psychedeličtější zážitek. Podobná kombinace barev, hudby a tance byla k vidění snad už jenom v Climaxu od Gaspara Noého. Přestože to obvykle bývá u kultovních záležitostí spíše na škodu, ani Suspria se nevyhnula předělávce s Dakotou Johnson. Jiná, konkrétně v režii Davida Gordona Greena s Natalie Portman v hlavní roli, se nakonec nerealizovala, takže zmíněný režisér později přetvořil Halloween, zatímco zmíněná herečka obula baletní piškoty v Černé labuti. Nicméně Suspria vlastně není ani tak o tancování.

 










 

O čem tedy je? Vedle toho, co už bylo uvedeno, je o rozličných ženských postavách (slušné, hodné, dominantní, zákeřné, falešné, ba možná i lesbické), z nichž tu hlavní, slušnou, ztvárnila sympatická Jessica Harper. Skrze ni postupně odkryjeme celou mytologii, která rozhodně není komplikovaná, jelikož jednoduše sází na ženský element a velký respekt z něj, který některé kultury pěstují dodnes. Faktem zůstává, že horory se často stávají působivějšími, pokud uvádějí zápornou ženskou postavu (viz Záhada Blair Witch, Carrie, Annabelle, Zhasni a zemřeš, La Llorona, …). Ani nemusí jít o čarodějnice, kterým tedy Dario Argento s filmy Suspiria, Inferno a Armáda démonů: Matka slz věnoval volnou trilogii.

Suspiria je pro Festival otrlého diváka určitě vhodným dílkem, protože do značné míry útočí na všechny smysly. Přináší tedy intenzivní zážitek – jeden z těch, na kterých se zub času prakticky nijak neprojevil. Snad až na tu nerealistickou krev, občas až přílišnou předvídatelnost a zbytečně dlouhou sekvenci na náměstí funguje stále výborně. Přitom původním záměrem bylo, aby hlavními hrdinkami byla dvanáctiletá děvčata. Na jednu stranu by se teprve jednalo o superoriginální počin, nicméně na tu druhou by byl skoro jistě odsouzen ke komerčnímu neúspěchu. Mně osobně připadá trochu zvláštní jedna věc. Suspirii jsem poprvé viděl tak pět šest roků zpátky. A když jsem se letos podíval znova, připadalo mně, že sleduju úplně jiný film, než tenkrát. Partně je právě tím, že jsem se tehdy nechal čistě pohltit audiovizuální stránkou a nedbal té obsahové.

FOTO: otrlydivak.cz