„S hlubokým zármutkem oznamujeme, že dne 25. února zemřel zakladatel muzea a letecký nadšenec pan Karel Tarantík. Velmi nám chybí,“ uvedla na webových stránkách Air Parku ve Zruči rodina. 

Vášnivý sběratel spadl 8. února ze žebříku při práci na vrtulníku. Několik dní byl v nemocnici, kde těžkým zraněním podlehl. 

Pro Karla Tarantíka byla letadla vším. Sbíral je a zachraňoval od roku 1990. Nejdříve měl pár kusů v Druztové, později je přestěhoval do nových a větších prostor ve Zruči. V jeho muzeu stojí desítky civilních i armádních strojů, společnost jim dělají tanky, obrněná vozidla i socha Stalina. 

64 fotografií

Letadlům propadl už jako malý. „Jako jiné děti jsem i já koukal do výloh hračkářství a většinou od rodičů slyšel, že vystavené hračky jsou drahé. Zlom nastal právě v devíti letech. O dva roky starší kamarád měl dědečka, který vyřezával ze dřeva. Asi to od něj okoukal, protože jednou přinesl krásně vyřezané letadélko. Uchvátilo mne, že si o dva roky starší kluk dokázal vyrobit krásnou hračku. Přesně si pamatuji, jak vypadalo. Mám v plánu si ho ještě vyřezat,“ vyprávěl v září 2019, kdy oslavil sedmdesátiny. A kde jinde by je mohl slavit, než na křídle dopravního letadla. 

Jeho syn Miloš sběratelské vášni propadl také. „Ten je spíš přes tanky, já přes letadla. Tank je železná obluda, která se valí po zemi. Je ale neuvěřitelné, když se něco tak velkého, jako letadlo, dá do pohybu a odletí směrem do nebe,“ vysvětloval Karel Tarantík.

V šestnácti se přihlásil do aeroklubu. Ten samý rok jako pasažér seděl poprvé ve dvoumístném kluzáku vytaženém k nebi navijákem, o rok později už větroně sám pilotoval.

Když si odsloužil tehdy ještě povinnou základní vojenskou službu, po návratu domů si postavil velký model letadla a pak podle něj stavěl skutečný aeroplán.

„Ale v motoru něco kašlalo, nedával potřebný výkon, nerozjel to tak, abychom bezpečně odstartovali. Měli jsme strach, jestli vydrží. Pak ještě kamarád zkoušel přidat motor k větroni. Jenže u něj moc zařízli křídla. Motor řval v plných otáčkách, letadlo se zvedlo do půl metru a pak se zase vrátilo na zem. To bylo dobré tak na ježdění po zemi. Jenže nás někdo udal, takže jsem skončil na Veřejné bezpečnosti. Musel jsem jim podepsat protokol, že už nebudu zkoušet vzlétnout. To tam doslova bylo,“ vzpomínal Karel Tarantík.

Za zázrak považoval, že na začátku 80. let dostal devizový příslib, a na čtyři dny mohl vyjet do tehdejšího západního Německa. Na otočku vyrazil do Hannoveru.

„Ale na půjčeném motocyklu Jawa Mustang, na stroji s motorem 50 kubických centimetrů. Tady nám říkali, že Jawa je světoznámá značka. Hranici jsem přejel těsně po půlnoci, abych ze čtyř dnů neztratil ani minutu. Němečtí celníci mi říkali, že takový stroj nikdy neviděli. Když jsem jim řekl, že chci k Hannoveru a zpátky, nevěřili, protože jedna cesta je 800 kilometrů. Všichni v uniformách se přišli podívat na bláznivého Čecha na stroji s motorem o výkonu 3,5 koně. Smáli se, že nedojedu, že motorka bude kaput,“ dodal Tarantík.

Představoval si, co pilot v letadle ovládal

Prvním opravdovým letounem do sbírky Tarantíkových byl po listopadu 1989 větroň Šohaj 425, na kterém Karel létal v aeroklubu. Nakonec ho asi po dvou letech prodali, protože přístřešek pro něj byl malý.

Pak Tarantíkovi v Soběslavi koupili za cenu šrotu vyřazenou podzvukovou stíhačku L29-Delfín určenou k likvidaci. Letoun později vyměnili za dvoumístný Mig-15. 

Stroje Tarantík měnil se sběrateli z celé Evropy. Dovezené letadlo spolu se synem zkompletoval, natřel podle skutečného vzoru, dodělal makety pracoviště pilota i vybavení, které se většinou nedochovalo. 

„Už jsem si taky dvakrát nebo třikrát sedl do pilotní kabiny a představoval si, kdyby se to se mnou rozjelo. Já si spíš představuju, co pilot v letadle sledoval, co ovládal. Že bych si tam sedl a vrčel, jako to dělal jeden kluk na vojně, to ne,“ ukončil povídání před dvěma roky Tarantík. 

Sběratel koncertoval na křídle letounu ve Zruči (24. 9. 2019)