RECENZE: Když v Metropolitní trpí bájná Ariadna, je to zážitek

Projekce, které běží od roku 2006 (v Česku od roku 2007) už nabídly desítky představení různé úrovně. V posledních letech divadlo nasazuje i dříve odvysílané inscenace v jiných obsazeních, Straussova Ariadna na Naxu se však na programu objevila poprvé.

Ještě před začátkem představení vystoupil generální ředitel Peter Gelb, který podpořil lid Ukrajiny a ze záznamu pak zazněla ukrajinská hymna, již sbor Metropolitní opery zazpíval před nedávnou premiérou Verdiho Dona Carlose (ten půjde do kin 26. března).

Jistý stín tak dolehl i na Ariadnu. Ostatně není bez zajímavosti, že měla světovou premiéru (respektive její druhá verze, první byla zamýšlena jako dovětek k inscenaci Molierova Měšťáka šlechticem) během první světové války, roku 1916. Je to dílo hudebně nesmírně barvité, třebaže v porovnání s jinými Straussovými operami komornější. 

Strauss a libretista Hugo von Hofmannstahl sice zpracovávají báj o Ariadně, tesknící na pustém ostrově po Théseovi, ovšem svérázně. Prolog či první část se odehrává v domě bohatého vídeňského mecenáše, kde se má hrát nový vážný kus o Ariadně, ale také fraška v podání skupiny komediantů.

Mezi zástupci „vážného“ a „lehkého“ umění to od počátku přirozeně neklape, a což teprve, když pán domu přikáže, že oba kusy mají zahrát současně. V druhé části opery se to jakoby stane – a jak to funguje, může posoudit každý divák.

V jiskřivě konverzační první části si Strauss utahuje ze všeho možného – ze snobů a naopak z umělců zahleděných do svého „vysokého“ (někdy nudného) umění, z manýrů primadon a tenorů, ale vlastně i z dějin operního žánru jako takového. V druhé pak přijdou ke slovu velké hlasy a citový patos. Je to dílo mnohovrstevnaté, nejednoznačné, každý si z něj může vzít co chce - třeba že vysoké ideje samy o sobě mohou být k ničemu, pokud nejsou provázeny zdravým selským rozumem.

Hvězda večera přišla z Norska

Při hodnocení projekcí je přirozeně vždy nutno vzít v potaz, že jde o zprostředkovaný dojem, byť na nesrovnatelně vyšší technické úrovni než poskytuje televizní obrazovka.

Je tedy otázka, jak se toto dílo, vhodné spíše pro menší jeviště, vyjímá v obrovském prostoru MET. V inscenaci Elijaha Moshinského z roku 1993 před kamerou lépe působila první část, znázorňující interiér honosného sídla, respektive průhled do jeho méně vznešené části, určené jako zázemí pro umělce.

Richard Strauss: Ariadna na Naxu 75 % Dirigent: Marek Janowski Režie: Elijah Moshinsky Přímý přenos z Metropolitní opery, CineStar Anděl, Praha 12. března 2022

Panoptikum figurek zahrnuje kromě umělců obou konkurenčních žánrů i majordoma, tlumočícího pánovy požadavky, tanečního mistra či učitele hudby a především mladičkého, poněkud namyšleného skladatele, zděšeného z toho, jak se zachází s něčím tak vznešeným, jako je jeho opera o Ariadně.

Tato ne zrovna dlouhá, ale obtížná a efektní role je výzvou pro mezzosopranistky. Isabel Leonardová v minulých letech v přenosech výborně zpívala některé mozartovské úlohy, ale tady se zdálo, že její kultivovaný hlas narazil na své limity, že na něj musí tlačit a že i herecky si není moc jistá, jak naložit s pyšným mládencem, jenž má přesto duši.

Druhá část už se odehrává na pustém ostrově, v němž Ariadně dělají společnost pouze nymfy Najáda a Dryáda a Echo, zde doslova vyzdvižené do nadživotní velikosti, která však asi spíš vynikla v hledišti divadla než kina.

Pak ovšem do samoty trpící ženy vtrhnou komedianti v čele se Zerbinettou (to byla mimochodem jedna z největších rolí nedávno zesnulé sopranistky Edity Gruberové), která v dlouhé krkolomné árii poradí Ariadně, že nejlepší způsob, jak se vyrovnat se ztrátou jednoho muže, je najít si jiného. Sopranistka Brenda Rae závratné výšky vyzpívala perfektně, byť v nižších polohách má její hlas větší vibrato. A také vystihla rozpustilost, pragmatičnost, ale i soucit Zerbinetty.

6 fotografií

Ovšem největší hvězdou večera byla norská sopranistka Lise Davidsenová v roli Ariadny. V kontrastu ke koketní, hravé, koloraturní Zerbinettě je to part pro dramatický soprán. Hlas Davidsenové by člověk moc chtěl slyšet v „reálu“ - zdál se mohutný a rozpínavý, pevný a barevný v hloubkách i výškách, schopný dynamických odstínů a vyjadřující citová hnutí, jež se ostatně zrcadlila i v tváři pěvkyně.

Sledovat a poslouchat utrpení této Ariadny byl prostě zážitek. Dojem nezkazilo ani chvilkové zaváhání, či snad nedorozumění s dirigentem Markem Janowskim – i to se může stát v přímém přenosu (i když by nemělo).

Místo očekávaného posla smrti se v závěru objeví bůh Bakchus, zázrak pro Ariadnu, ale postrach každého hrdinného tenora, protože jeho jediný, krátký, zato přetěžký výstup je právě až na samém konci opery. Brandon Jovanovich ho zvládl se ctí, to jest neuchýlil se k řevu, takže finále to bylo rozhodně grandiózní.

Člověk mohl na chvíli zapomenout na chmury z nedaleké války, a extatické vyznění opery, kdy se mraky rozplynou a Ariadna s Bakchem odcházejí vstříc světlu, si třeba představit i jinak než „jen“ jako triumf emocí dvou lidí.