Narozeninový dort, dárky, spokojení pasažéři, taková byla oslava největší lodi v Kraji Vysočina. Horácko byl dokončeno a spuštěno na vodu v loděnici Korneuburg na Dunaji.

Na svoji narozeninovou plavbu plavidlo vyplulo v sobotu 26. února ve 13 hodin na Dalešické přehradě.

Provozovatel Milan Jahoda připomněl, že se letos nejedná o poslední oslavu. V tomto roce si plavba po Dalešické přehradě připomíná patnáct let. „Dnešní plavba je pro nás jen milník v pokračování naší práce,“ říká. 

Pokud jde o údržbu plavidla, přirovnává ji k automobilu. „Pokud se o vozidlo denně staráte, tak ani jeho údržbu nevnímáte. Musíme loď samozřejmě natírat a měnit věci, které jsou opotřebované, mazat a doplňovat kapaliny,“ vysvětluje Jahoda.

Přiznává, že sehnat některé náhradní díly je oříšek. „Když jsme u motoru zjistili vylomený zuby u hřídele, sehnat někoho, kdo by ji vyrobil. Naštěstí pořád jsou šikovní lidi, kteří dokáží udělat i věci na zakázku. Mají rádi svoje řemeslo a je to pro ně výzva,“ poukazuje Jahoda.

Vždy uhnou

Naznačuje, že menší lodi té velké nakonec vždy uhnou, je to tak dané i zákonem. „Měli by si uvědomit, že jejich lodička má 300 kilo a naše 30 tun. A není to jako v autě, že řidič dupne na brzdu, a to po pár metrech stojí,“ upozorňuje.

Bohužel na vodě jsou řidiči všech možných vozidel daleko neukázněnější než ti na silnicích. „Kolem přístavišť máme značky zákaz vlnobití a stání a provozovatelé plavidel to nerespektují,“ poukazuje Jahoda.

Naznačuje, že díky přečerpávací elektrárně voda v přehradě kolísá zhruba o dva až tři metry, a proto přístaviště nelze zbudovat napevno.

„Vlny i od menších plavidel, na rozdíl od vln od větru, nám přístaviště poškozují a musíme je pořád dokola opravovat. To je velký nešvar na Dalešické přehradě,“ přemítá Jahoda.

Na pasažéry si rozhodně nestěžuje. I když na druhou stranu se najdou jedinci, kteří nebudou spokojeni nikdy. „Ti vstávají s pocitem, že se s někým musí pohádat,“ domnívá se kapitán Milan Jahoda.

Pokud jde o výrobu lodi, loděnice se nacházela zhruba deset kilometrů proti proudu Dunaje u Vídně. Nejprve se plavila na jezeře v rakouských Korutanech pod jménem Kärnten, dále pod jménem Arcikníže Johann na alpském jezeře, jako Brána Čech II. v Litoměřicích.

Nakonec 14. listopadu 2011 se dočkala přepravy na Dalešickou přehradu. Ještě před ní plula po přehradě loď Vysočina od roku 2007.

Nejstarším kapitánem na lodi Horácko je Ladislav Zapletal. Jeho osudy před příchodem na Dalešickou přehradu jsou opravdu zajímavé.

„V roce 1967 jsem jako patnáctiletý nastoupil v Děčíně do učiliště Labsko-oderské plavby a poté jsem jezdil na Hamburk,“ začíná své vyprávění.

Splnil si sen

Následně absolvoval povinnou vojenskou službu a po jejím ukončení podal přihlášku k námořní plavbě. „To byl můj klukovský sen, za kterým jsem šel,“ pokračuje.

V roce 1975 nastoupil na svoji první námořní loď Brno, na které se plavil dva roky a která už svoji pouť skončila. Přešel na loď Košice s nosností 26 tisíc tun.

„Ani tato loď neexistuje a vlastně nic z námořní plavby díky Viktoru Koženému a spol,“ netají kapitán. Na lodi Košice se plavil čtyři roky, ale uvědomoval si, že to není povolání na celý život.

„Když mně bylo skoro třicet let a na přání táty, který byl učitel hudby a chtěl, abych se věnoval muzice stejně jako moje sestra, která byla úspěšná violoncellistka a hrála v orchestru,“ nastiňuje Zapletal.

Přihlásil se proto na brněnskou konzervatoř a začal učit ve Znojmě v lidové škole umění a sedm let doslova dřel, aby konzervatoř úspěšně dokončil.

„Čtyřicet let jsem pak učil nejen ve Znojmě, ale i v Jevišovicích, v Hrušovanech nad Jevišovkou, kde stále ještě vypomáhám,“ sděluje.

Ale láska k vodě u něj přetrvala. Když zjistil, že po Dalešické přehradě pluje loď, kontaktoval provozovatele Milana Jahodu a vypomáhá na Dalešické přehradě jako kapitán.

Na otázku, co na pětašedesátiletou loď říká, s nadsázkou odpovídá, že nemá rád lodě starší, než je on. „Když je loď udržovaná, může se plavit desítky let. I lodě na moři, které plují v agresivní slané vodě, když se udržují, jezdí dlouhou dobu. Třeba ty Košice 25 let,“ vysvětluje Zapletal.

Každá jedinečná

Vrací se zpátky k námořní plavbě a upozorňuje, že každý plavba je jedinečná. On jezdil na lodi s takzvanou toulavou plavbou, tedy ne jako loď, která jezdila pravidelně mezi polským Štětí a Kubou.

„My jsme pluli tam, kam se sehnal náklad. Ten jsme vyložili, vypluli na volnou vodu, abychom neplatili přístavní poplatky a čekali jsme. Pak přišel telegram, kde budeme nakládat,“ poukazuje Zapletal.

Díky tomu navštívil přístavy v Číně, Japonsku, za polárním kruhem v Murmansku, v Kapském Městě a mnoha dalších místech. A dostáváme se k nejdramatičtější plavbě.

Ta pro Zapletala nastala při cestě z Japonska. „Při cestě ve Východočínském moři jsme se dostali do tajfunu, takže to s námi pořádně házelo,“ vzpomíná.

V nákladovém prostoru se uvolnil náklad, což byl velký průšvih. „Tím se naruší stabilita. Vezli jsme dvou a půl tunová kola a když jsme je měli připoutané lany, ta praskla,“ pokračuje Zapletal.

Vlastně se v té chvíli nedalo nic dělat, přes loď se valily vlny a ta se nebezpečně naklonila. V té chvíli se kormidla chopí námořník, automatika by to nezvládla. Což připadlo právě na Zapletala.

Kruté chvíle

Na můstku je přístroj, kde červená ryska ukazuje, kdy se loď otočí vzhůru dnem. „Sledovali jsme, jak to jde k té červené a zda se ručička zastaví. To byly kruté chvíle, ale dobře to dopadlo,“ vypráví Zapletal.

Loď zamířila do přístavu v Hongkongu, náklad zaplatila pojišťovna a pokračovala do Nigérie do Lagosu. Zapletal připouští, že svého rozhodnutí zůstat na souši nelitoval.

Díky tomu si mohl založit rodinu a už má i vnučku. „Hudba mě bavila a splnil jsem přání táty. Musíme si uvědomit, že když jsem vyplouval na moře, nikdy jsme nevěděli, zda se ještě uvidíme. Otci bylo už kolem sedmdesáti let, a ještě se dožil, když jsem úspěšně absolvoval konzervatoř,“ ukončuje vyprávění Ladislav Zapletal. A přece jen ještě dodává, že vypomáhá i na Vranovské přehradě.

To už vyplouváme na narozeninovou plavbu. Otáčíme se nedaleko Stropešínského mostu, podle kapitána Jahody loď v zimě dál nepluje i z toho důvodu, že tam hladina zamrzá.

Na zpáteční cestě po levé straně míjíme populární kemp na Hartvíkovické pláži. To už se před námi zjevuje Wilsonova skála, která budí pozornost.

Dozvídáme se, že vrch s vyhlídkou prošel rekonstrukcí s cílem větší bezpečnosti návštěvníků a umístěné srdíčko umožňuje pěknou fotografii.

Zpět k přístavišti

Míjíme takzvaný ostrůvek pro nezbedné děti a v dáli se vynořují i chladicí věže Jaderné elektrárny Dukovany. Stejně tak je k vidění i přehradní hráz, kde se nedávno prováděly opravy, což zapříčinilo nižší hladinu vody v nádrži. To umožnilo i zajímavé archeologické nálezy.

A to už se blížíme zpět k přístavišti pod Kramolínem. A jedna perlička na závěr, přehrada by se správně měla jmenovat Kramolínská, přehrady se vždy pojmenovávaly po obci nejblíž hráze. Dalešická je výjimkou.

Diskuze k článku