Milován a ctěn víc než kterýkoli autokrat, nechtěl být nikdy víc než první občan mezi rovnými. Jeho autorita ve vlastním národě byla nesmírná, ale nevyplývala ani z jeho všemohoucnosti, které by se zmocnil, ani ze strachu, který by naháněl; jejím zdrojem byla vděčnost, důvěra a láska. Proto se všichni demokraté celého světa obdivovali jeho dílu, ctili jeho jméno a posilovali se jeho příkladem.
Léon Blum

Kéž je zas na zemi duch jemu rovný… až bude konfederovaná Evropa vyhlížet svého nejvyššího představitele!
Thomas Mann

Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a výklad moderní mravně společenské krize, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti. Masaryk filosof je týž bojovník jako Masaryk politik. I když seděl ve své pracovně, psal knihy a přednášel na univerzitě, byl stále na stráži, pořád naslouchal výkřikům moderní lidské duše, zkoumal návrhy nejlepších myslitelů na vyléčení jejích chorob a přemýšlel o nejlepším programu na výstavbu nové společnosti.
Josef L. Hromádka

Opravdové lidství není nic daného jednou provždy, lidskost naší existence vzniká jednáním, neklidem, vzpourou; opravdové lidství je těžký úkol, je vzácné, jak věděl už Sokrates. Tím se ovšem podstatně změnila hlavní dimenze filosofování, mění se nejenom názory, ale sám předmět filosofie se pojímá jinak, než tomu bylo od Aristotela přes Kanta až ke Comtovi: ústřední dimenzí se (podle Masaryka) stává struktura lidské osobnosti.
Milan Machovec

Masarykovo Československo bylo - podle mne nadevší pochybnost – nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.
Karl R. Popper

Československo nezaniklo vlastní vinou, ale vinou nevědomosti ostatního světa.
Prokop Drtina

Masaryk měl nadhled těžko srovnatelný s kýmkoli jiným. Srovnatelné příklady dosahují hned k nejvyšším vrcholům: Goehe? Chateaubriand? Darwin?
Alain Soubigou

Všechno dějinné, ať jsou to činy sebevětší, zůstává časné; samy dějiny se mění dějinami, skutky zapadají nebo rostou podle svých následků nebo v lidské paměti; jediné neměnné, jediné nad čas a nepřehodnotitelné je, jakým byl člověk člověkem, jakou byl duší. Dějinný Masaryk poroste, pokud národ československý bude mít štěstí a úkol žít a tvořit své vlastní dějiny; ale vedle Masaryka dějinného stojí a musí nám stát Masaryk věčný, duch, duše, člověk, osobnost – jmenujte to jakkoliv; je to právě to nesmírně lidské, co smrtí zaniká a přece jediné je nad čas. Pro všechny věky jsme, jací jsme, a všechny převraty dějin nemohou změnit nic na tom, co se v nás nazývá duše. Moudrost, duševní velikost, vysoká a přísná mravnost, ano, to všechno je pravda; ale bylo v něm ještě něco nadto, něco vzácnějšího a půvabnějšího, něco jako zvláštní a nevýslovná milost; snad to bylo to, čemu bychom jazykem poněkud dětským řekli svatost. Bylo to něco neskonale prostého a téměř naivního, byla to taková samozřejmá ryzost, neporušitelná vnitřní čistota a bezděčná, skoro plachá lidská důstojnost – byl to boží člověk. Boží až do té prostoty; krajně pravdivý, ale bez netolerance, opravdový, ale bez pedanterie, cudný, ale plný lásky. Byl tak naplněn tou milostí, že nic lidského ji nemohlo porušit; mohl být někdy rvavý, někdy tvrdý, nebo ne docela bezelstný, mohl si někdy pohovět a jindy se upnout v jednostrannost, ale pořád a i v tom zůstal člověkem mravným a prostým, v němž bylo jasno a nepochybno.
Karel Čapek

V Masarykově poměru k náboženství vidíme něco podobného, co napsal Gorkij o Tolstém: dva medvědi v jednom doupěti. Jeden medvěd – rozum, druhý – víra. Nikdy ani ten ani onen nezvítězil definitivně. Nezbývá jim než žít vedle sebe a občas na sebe zamručet. Založení celé Masarykovy filosofie je pozitivistické, ale všechen tento pozitivismus nedovedl v tomto muži oslabit živel víry, nastřádané patrně generacemi. Pozitivismus v Masarykovi byl dost silný, aby překonal formy všech historických církví i pojem osobního boha. Ale když už se všem okolo zdálo, že po tomto vítězném tažení pozitivismu nic nezbývá, prohlásil Masaryk, že jeho náboženství je pevné jako první den a že ve svém životě nikdy ani na vteřinu nebyl ateistou. Mezi vědou a vírou není v něm jednota logická, nýbrž životní. Čím je tedy náboženství Masarykovi? Jistě mu není tím, čím je staršímu náboženskému typu. Není mu vzýváním a díváním se vzhůru. Bylo mu něčím jiným: opatřovalo mu jistotu, kterou potřebuje muž činu.
Ferdinand Peroutka

Masaryk patřil mezi zvláštní typ lidí. Patřil mezi nemnohé v našich dějinách, kterým šlo bytostně o pravdu, stejně jak tomu bylo u Husa, Komenského, Dobrovského, Havlíčka, Patočky a dalších. Byl prosycen potřebou bytostné pravdivosti, a to se ukazovalo v jeho slovech i činech. Svou filosofii žil, totéž vidíme u Sokrata. Takové muže holandský básník-filosof Van Eeden nazývá královskými: královský člověk miluje odpor, neboť odpor buď posílí jeho pravdu, nebo ji osvobodí od lži. Proto je celý Masarykův život velkým etickým apelem: byl poctivý, sobě věrný, jednolitý; byl člověkem, jakých je žalostně málo. Opět řekl Sokrates: „Týž člověk je spravedlivý a šťastný.“
Masaryk byl a zůstává zdrojem víry v sebe sama. Jeho síla je jiná než Nietzschova, není to síla „prorážecí“, jež se vždy nevyhnutelně tímto počínáním stravuje, je to síla nezničitelná. Doutná v každém z nás a hoří v opravdových lidech, jejichž opravdovost je podepřena troufalostí, která předčí všechny další – troufalostí žít ze svědomí, z pramene, jemuž jsou věrní.
Problém je v tom, že lidé musí být ušlechtilí, i vzdělaní i stateční. Práce sama o sobě nikoho nespasí. Proto Masaryk říká „Člověk si udržuje život a zůstává zdravým, má-li životní cíl, má-li se oč starat. Miluje-li někoho a nemá-li strachu před smrtí.“ Jde o celkový účel, jde o telos .
Péče o duši je tázáním. Jen v diarchii tázání je možno sdílet přesažný celek, to je být mravným. Proto Lévinas mluví o asymetrické odpovědnosti, proto mluví o napětí mezi legalitou a legitimností, svědomím. I politik musí žít, musí se rozhodovat v této diarchii, bez ní není mravnosti. Vždyť mravnost je často definována pouze jako schopnost žít podle svědomí.
Svědomí je ovšem třeba nejdříve probudit. Právě takové probouzení uskutečňoval Sokrates na agoře, a to je též celá podstata mravního dědictví Masarykova.
Anna Hogenová

„Hromadný jev sebevraždy jeví se (tak) jakožto proces historický, jakožto kolektivní vina společnosti…“ Krize je tu zachycována ve svém eklantním důsledku, v rozvratu života a smrti; Masarykovo úsilí je zaměřeno na toto masívní kritérium individuálního a společenského zdraví. Tento symptom je ovšem jen pouhým východiskem diagnózy – Masaryk ve svém prvním díle rád užívá výrazů přijatých z lékařství – a příčina sama, domnívá se Masaryk, nemůže být vyšetřena ryze objektivním rozborem složek aktuálního společenského stavu, nýbrž pouze analýzou celkového stavu vnitřního života duševního, jehož projevem je společenský stav a jímž např. politické a hospodářské poměry jsou podmíněny. Masaryk přijal Comtův princip filosofie dějin. Také tu shledáváme Comtovu myšlenku, že hlavními, určujícími silami dějinného a společenského procesu jsou ideje, určitá přesvědčení, a Masarykova sociologie i filosofie je vždy hlavně analýzou možného a skutečného účinku idejí a přesvědčení na individua a společnost.
Jan Patočka

Osud Masarykových idejí se podobá osudu jeho pomníků. Dramatický běh posledních desetiletí způsobil, že se Masarykovy pomníky zanořovaly kamsi do skrýší či zcela mizely, pak se opět - byť často jen nakrátko - vynořovaly a objevovaly, aby posléze znovu a nadlouho mizely, objevovaly se, opět mizely a dnes byly už poněkolikáté zase objevovány a vztyčovány – tentokrát, doufejme, už natrvalo. Osud těchto pomníků opisuje osud Masarykových idejí: i ony se vynořují, zanořují a opět vynořují, jako by byly zvláštním vegetativním druhem, kterému se daří jen v určitém klimatu, ale který je schopen nepřízeň času a různé pohromy obdivuhodně přežívat kdesi v podzemí, aby při první příležitosti, kdy se klimatické podmínky jen trochu zlepší, vypučel a předvedl svou životaschopnost.
Václav Havel

Masaryk dal národu i světu to, co dnes chybí nejvíc: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program, jak je naplňovat.
Bohumír Blížkovský

Z připravoavné knihy (The Great Old Man of Europe) Masaryk, výbor z díla