V neděli 27. března 1932 to všechno začalo. Dva slavnostní zápasy otevřely Ďolíček: dnešní kultovní místo fotbalových Vršovic se tenkrát jmenovalo Dannerův stadion. V domově Bohemians se i po devadesáti letech hraje liga, za celou dobu si vystačil jen s jednou větší rekonstrukcí. O další se mluví už několik desetiletí, ale pořád k ní nedošlo. Teď se čeká na vypsání architektonické soutěže.
Rozplývala se rozhlasová ikona Josef Laufer i populární časopis Pestrý týden. Na ukázku stačí jedna mimořádně dlouhá, ale výstižná věta: „Zásluhou tiché a vytrvalé činnosti členstva sympatických Bohemians a za značné pomoci jejich mecenáše kom. rady Zd. Dannera vyrostlo v Praze téměř přes noc nové moderní, krásně umístěné a dokonale vybudované středisko sportu a tělesné výchovy jako doklad, že nadšení a láska k sportu a houževnatá práce uvnitř klubu je hlavní podmínkou rozvoje a pokroku čs. tělesné výchovy.“
Velikonoce 1932 byly pro fanoušky Bohemians dvojnásobně sladké. Už se nemuseli mačkat ve starém Ďolíčku, kolem plácku pod vršovickými kasárnami z doby před první světovou válkou, konečně dostali nový stadion. Jmenoval se podle tehdejšího šéfa klubu Zdeňka Dannera, ředitele Vršovické záložny. Ve sváteční den se hrály hned dva slavnostní zápasy: Bohemians vs. Slavia a Viktoria Žižkov vs. Teplitzer FK.
Dannerovo jméno po nástupu komunistů k moci z názvu stadionu zmizelo, škváru časem vystřídala tráva, v polovině šedesátých let se rozzářilo jedno z prvních umělých osvětlení ve fotbalovém Československu a pár let nato se začalo chodit na novou hlavní tribunu, ovšem kouzlo Ďolíčku nevyprchalo. Naopak, s přibývajícími roky je čím dál silnější. Pražští ligoví rivalové Slavia se Spartou mají moderní arény, na kterých hraje i reprezentace, zato v Ďolíčku máte zvláštní pocit, že se zastavil čas. Do zdí se nasály emoce ze slavných gólů, sestupů a návratů i z jediného titulu.
„Devadesátka je pro stadion požehnaný věk. V Ďolíčku se pořád drží starý duch, který dýchne i na soupeře. Říkají, že se u nás hraje dobře i špatně. Hlavně kvůli blízkosti tribun, které jsou nalepené na hřiště,“ líčí Josef Jindřišek, kapitán dnešních Bohemians.
Stadionu zůstal původní půdorys a žádný stavební zásah nenarušil jeho magii, jenže z pohledu sportovní infrastruktury je zastaralý. Platilo to už ve složitých časech na začátku tohoto století, kdy Bohemians díky oddaným fanouškům přežili klinickou smrt. A také dvouletý exil u sousedů v Edenu, když kvůli nevyhovujícím normám nesměli hrát doma.
„Bojím se, že jakmile Bohemka z Ďolíčku jednou odejde, už se nikdy nevrátí,“ pravil na jaře 2010 Antonín Panenka, jedna z největších legend Bohemians. Právě z téhle éry pocházejí nápisy „Ďolíček nedáme!“ a „Ďolíček, víc než stadion“ nad kotlem pro skalní příznivce zelenobílých.
Panenkova slova se naštěstí pro jeho srdcový klub nenaplnila. Stejně jako noční můry o bytech nebo kancelářích na místě nynějšího fotbalového jeviště. Stadion od roku 2018 patří Praze, klub jí platí roční nájem ve výši 1,5 milionu korun. Od té doby se znovu mluví o zásadní rekonstrukci, která má změnit tvář arény. Jde především o důstojnější vzhled, moderní zázemí a parametry vyhovující zápasům hlavní fáze evropských pohárů. Zatím se ale pořád čeká na Godota, který ne a ne přijít.
„Politici i fanoušci tvrdí, že by se mohlo začít stavět ještě před koncem volebního období (podzim 2022),“ psal Nedělní Sport předloni v únoru. Realita po víc než dvou letech? Došlo jen na demolici budov nevyužívané zastavárny a kasina, k zemi šly letos v lednu. Víc se zatím nestihlo i kvůli nečekaným brzdám – vleklou pandemii vystřídala válka a na Ukrajině a s ní spojená uprchlická krize.
Téma Ďolíček začali pražští politici znovu skloňovat na začátku března. „V létě by mohla být vyhlášena architektonická soutěž,“ řekl první náměstek pražského primátora Petr Hlaváček (za TOP 09) po zasedání radních. Momentálně se pracuje na ekonomicko-provozní analýze, která má najít další příjmy kromě fotbalu, aby si stadion na sebe po rekonstrukci vydělal.
„Jako hráč už se toho asi nedočkám, ale snad se brzy začne aspoň kreslit projekt,“ doufá 41letý veterán Jindřišek. „To, že Ďolíček patří městu, je pro mě určitá jistota. Snad bude vždycky sloužit fotbalu.“
Dočká se Ďolíček nového kabátu do stovky?
