Zpráva

„Ve válce múzy mlčí – pokud se nestane zázrak.“ Inscenace známé hudební revue vznikla ve spolupráci Západočeského divadla v Chebu a činohry Karlovarského městského divadla, režisérem inscenace je Zdeněk Bartoš. Chebská premiéra je plánována na 2. dubna a karlovarská na 9. dubna 2022.

Jiří Suchý napsal v roce 1958 s Ivanem Vyskočilem a Jiřím Šlitrem původní divadelní hru o tom, co se stane, když se zbraně promění v hudební nástroje, a uvedl ji v nově založeném Divadle na Zábradlí. V roce 1964 pak na jejím základě vznikl legendární československý film, na přepisu scénáře se významně podílel i režisér Ján Roháč. Hrála v něm plejáda tehdejších začínajících pěveckých hvězd – Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Gott, Hana Hegerová… - i pozoruhodných hereckých osobností – Jiří Menzel, Vlastimil Brodský, Jana Brejchová, také Jiří Suchý a Jiří Šlitr jako komická dvojice; tančili v něm třeba Pavel Šmok nebo Jaroslav Čejka. Zazněly semaforské hity, které si zpíváme dodnes – „Babeta“, „Tereza“, „Vy byste pořád seděla“, „Motýl“, „Je nebezpečné dotýkat se hvězd“, „V opeře“, „Pramínek vlasů“... A protože film se natáčel ve Františkových Lázních a na zámku Kynžvart, umělecký šéf a režisér Zdeněk Bartoš na něj vsadil jako na předlohu osmé spolupráce Západočeského divadla v Chebu a Činohry Karlovarského městského divadla.

Režisér Zdeněk Bartoš o vzniku Klarinetů říká:
„Jakkoliv se to na pozadí probíhající války na Ukrajině zdá neuvěřitelné, Kdyby tisíc klarinetů jsme naplánovali už začátkem roku 2021, během dlouhého uzavření divadel a veškerého veřejného života kvůli covidu. Říkali jsme si – nabídneme divákům něco hravého a odpočinkového, písničkové hity a nekomplikovaný příběh, navážeme na semaforskou poetiku Dobře placené procházky, kterou Západočeské divadlo v Chebu uvedlo právě před jedenácti lety... Ruský zlobr se svou válečnou mašinérií nás ovšem doběhl a už zkoušení, natož samotnému uvedení, dal tísnivou aktuálnost. Vůbec jsme netušili, že šedesát let stará písničková revue může ještě v roce 2022 ožít nečekaně ostrým protiválečným apelem. Rámec jsme původně vymysleli jiný: chtěli jsme akcentovat téma vnitřní svobody a vnější nesvobody, zázračný účinek spontánní tvořivosti a také fakt, že „Klarinety“ se natáčely právě tady, v nejzápadnějším cípu Čech, roku 1964. Jen o tři roky dříve (1961) byl totiž v Jáchymově uzavřen poslední z pracovních uranových lágrů pro politické vězně, pozůstatek doby, kdy stejně rozpínavé ruské impérium sahalo až k Aši a diktovalo nám své civilizační (či spíše barbarské) způsoby společenského soužití. Tak krátká doba mezi koncem utrpení desetitisíců a svěžím výtvorem opojně optimistických let šedesátých! Jen tři roky... Do postavy dezertéra v úvodu příběhu jsme promítli skutečné osudy dvou vězňů z doby politických procesů v Československu. Podrobně jsou popsané ve sbírce Paměť národa (ve spolupráci s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů). Prvním byl Jaroslav Celba, muzikant a pozdější hudební skladatel, mimo jiné autor hudby k řadě populárních večerníčků. Všechno, co je řečeno v úvodní scéně, včetně v poslední chvíli odvráceného trestu smrti (jen tak, za nic) se mu skutečně přihodilo. Druhým je Luboš Jednorožec, kterému se (opakovaně!) podařilo z Jáchymova utéct. Jemu patří zase celá závěrečná scéna a autentický popis dramatického (a zdařilého) útěku. Stejně tak báseň pro jeho milou je skutečná. A od třetího - Miroslava Šafrána - jsme si vypůjčili příjmení. Chtěli jsme tedy semaforskou předlohu tematicky i místně situovat přímo sem do západních Čech, chtěli jsme, aby divák fandil hrdinovi, který se snaží přežít blbou a nadutou světskou moc díky pramenu svobodné tvořivosti. Snad bude tenhle rámec fungovat i teď, kdy se jeden celý národ snaží přežít podlý útok většího souseda pár set kilometrů od nás. Doufejme, že brzy přijde den, kdy se i na Ukrajinu místo zbraní vrátí múzy.“

Západočeská úprava semaforské klasiky
V úpravě Klarinetů jsou posíleny konkrétní vazby na náš kraj a dopsány konkrétní postavy na tělo našim hercům. Temnější tóny posílila situace na Ukrajině (Klarinety získaly na aktuálnosti až nebývalé) – ale jevišti vládne i tak lehkonohá múza. Vojáci připravují rozvernou televizní revue a laškují s členkami dívčího sboru, ti, kteří jim to chtějí překazit, se průběžně historicky znemožňují, znějí klasické semaforské písničky, kromě jmenovaných také méně známé, ale stejně krásné „Co jsem měl dnes k obědu“, „Škrhola“, „Tady se zastavil čas“, „Krajina posedlá tmou“… Hraje se, zpívá se i tančí, a všechno s velkou chutí – ostatně jako ve všech dosavadních inscenacích, které ze západočeské spolupráce vzešly. Chcete-li se v divadle zasmát a odpočinout si, zazpívat si známé hity a při tom se projít po místech, kde se zastavil čas, neváhejte a navštivte západočeskou hudební revue Kdyby tisíc klarinetů!

zdroj zprávy: Petra Richter Kohutová