„Je to doloženo jednak tím, že byl skutečně vysoký a tuto kombinézu nemohl oblékat žádný malý muž. Ostatně její autorství nám svého času potvrdil i parašutista Čestmír Šikola,“ řekl Jan Tetřev z Východočeského muzea.

4 fotografie

Jak se ovšem kombinéza do muzea dostala, to se přesně neví. Muzejníci mají dvě verze. Ta první říká, že byla získána na pardubickém gestapu v roce 1945, ta druhá, a odborníci se k ní přiklánějí, že byla vykopána na dvoře v Dražkovicích, kde ji po seskoku zakopali a přežila tam válku.

„Vždycky jsem si myslel, že k těmto barevným změnám došlo proto, že byla dlouhodobě vystavovaná, a jak byla soustavně osvětlována, tak změnila barvu,“ řekl Tetřev.

Tomu by nahrávala specifická barva kombinézy. Oproti zásobníku, který je její součástí a jde o jasnou vojenskou maskáčovinu, má celá kombinéza hnědý nádech. To je údajně od hnědé barvy hlíny, ve které byla ukryta.

Ke kombinéze patří i dva nožní zásobníky. Jeden tvoří pevnou součást kombinézy. V nich měli výsadkáři to nejnutnější pro případ, že by ztratili bagáž. Ukrývali v nich například peníze, zásobníky do pistolí, povzbuzující tablety. Tady však jsou zásobníky dva.

Tetřev vyslovuje domněnku, že existovala ještě další kombinéza, o níž se  neví. „Mezi tím, co míval Muzejní spolek v expozici odboje, a tím, co má Východočeské muzeum teď, je rozdíl několika let, kdy tyto věci nikoho nezajímaly a ztrácely se. Ve chvíli, kdy do muzea v 60. letech přišli profesionální muzejníci, se již nic takového neztrácelo. Tyto artefakty v 50. letech neladily komunistům. Naopak jiní se je snažili zachránit,“ řekl Tetřev. 

Dneska tuto kombinézu opatrují muzejníci jako výjimečný exponát, který patří mezi nejpůjčovanější. „Za 30 let, co tu pracuji, jsem Potůčkovu kombinézu dvacetkrát půjčoval. Tento předmět má co říci této době,“ řekl Tetřev s poklonou svým předchůdcům, kteří o ni pečovali.

Proto je až s podivem, že se právě Potůčkova kombinéza neztratila. I ta byla tehdejšímu režimu nepohodlná. „Účelem zřejmě nebylo tyto předměty zničit, jejich cílem bylo, aby se tyto předměty neukazovaly a už vůbec se neříkalo: podívejte se, tento předmět patřil hrdinům. O Silver A se tehdy psalo jako o padákových agentech,“ řekl Tetřev.

Potůčkův opasek

Spojař Jiří Potůček nechal svůj opasek v Anglii. Jsou na něm spojařské francouzské i britské odznaky. „Víme o něm hodně málo. Snad jen to, že byl v Anglii a po válce ho vydali jeho vzdálené příbuzné. A najednou je v pardubickém muzeu,“ popsal Tetřev s tím, že jej určitě neměl při výcviku v Anglii. Ani fotku, kde má Potůček opasek na sobě, v muzeu nemají. „Jsme rádi, že máme aspoň pár jeho fotek, vždyť to byl mladý kluk. Nebylo mu 22 let, když zemřel,“ řekl Tetřev.

Valčíkův frak

Muzeum také opečovává frak, který nosil další člen výsadku Josef Valčík, když dělal číšníka v hotelu Veselka. Do muzea se dostal v letech 1976 či 77. Sami muzejníci si lámali hlavu, zda je pravda, že frak patří Valčíkovi. Tehdy se projevila velká pečlivost Tetřevových předchůdců, kteří na katalogizační lístek napsali, od koho frak pochází.

„Byla to žena z vesnice na Přeloučsku. Tak jsem si na internetu našel občany s tímto příjmením a zavolal jsem tam. Jenže žena už ve vsi nebydlela, žila v domově důchodců na Dubině. Měla prvního manžela, který byl pekařským pomocníkem v pardubické Smilově ulici. Na jaře 1942 tam údajně vběhl na dvůr mladý muž v číšnické uniformě. Tu ze sebe rychle shodil, vzal si civil a utíkal pryč,“ popisoval historku Tetřev. Manžel odhozené kalhoty donosil. Ale protože byl pekař, pro tmavý frak a bílou číšnickou vestu neměl využití, a tak ji odprodali do muzea.

Pařez z Ležáků

Poněkud zvláštní hmotný pozůstatek má muzeum také přímo z Ležáků. Je to ohořelý pařez. Lze předpokládat, že pochází z ovocného stromu, který stál v blízkosti vypálených domů. Postupně se rozpadá, ale uvnitř je ještě dřevní hmota. Musel být vykopán před velkou pietou 24. června 1945. Tehdy se tam sešly desetitisíce lidí. Je vysoký 62 centimetrů, z velké části je zuhelnatělý a místy se drolí.