Narodil se v Budapešti, otec byl Maďar s německými kořeny, babička pocházela ze Slovenska, maminka z Plzně. Tam prožila rodina i konec druhé světové války. „Američani bombardovali Škodovku a jedna z bomb spadla blízko nás, asi 50 metrů,“ popisoval.
Po válce si příjmení Finster změnili na Divín. „Nálady byly tehdy z přirozených důvodů hodně protiněmecké. Otec se bál, že bychom s naším příjmením mohli mít potíže, tak si vzpomněl, že jeho babička byla Divínová.“
Mladý Karol vyrůstal v Plzni, v Bratislavě, v Praze. Tady všude také bruslil.
„Jsem Středoevropan,“ tvrdil později o sobě.
V roce 1954 dosáhl poprvé na medaili z mistrovství Evropy, leskla se bronzově. Stejnou vybojoval také v letech 1955 a 1956. V následující sezoně byl stříbrný. A v letech 1958 a 1959 usedl na evropský krasobruslařský trůn.
Do historických statistik se zapsal rovněž coby první Evropan, který dokázal skočit trojitého rittbergera.
Majster Európy v krasokorčuľovaní v Bratislave z roku 1958 Karol Divín.
https://t.co/wpBXZHKRgl https://t.co/1ZAkcF2LwG
Zákonitě se zařadil i mezi kandidáty medailí na olympijských hrách ve Squaw Valley 1960. Jenže do amerického střediska málem ani neodcestoval. Tak trochu vinou televizního reportéra.
„Jeli jsme před olympiádou na aklimatizační soustředění v Tatrách. Do Popradu, kde jsme bruslili, za mnou dorazili kameraman a reportér a chtěli natočit mého trojitého rittbergera,“ vzpomínal.
Předvedl ho jednou, podruhé. „Ještě jednou,“ žádali ho.
Divín už byl na konci tréninku unavený, moc se mu nechtělo, ale... no tak dobře.
A pak se to stalo.
V noze při dopadu luplo. Natrhl si úpon středního hýžďového svalu. Průšvih. Doktoři krabatili čela. Tři týdny klidu, nařídili. Jenže za tři týdny začínala olympiáda.
„Pojedu. Udělám pro to všechno,“ prohlásil.
„Zvládnu to,“ ujistil pak i při pohovoru na ČSTV, kam si ho pozvali na kobereček. To víte, soudruhu, vkládáme do vás velké peníze a vy se nám potom takhle zraníte.
Čtyřiadvacátého února 1960 stál na kluzišti ve Squaw Valley a předváděl precizní povinné cviky. Po jejich skončení vedl.
Ne, nemyslel na zlato. Věděl, že ani kdyby byl zdravý, s famózním domácím skokanem Davidem Jenkinsem se ve volné jízdě nemůže měřit.
Ve fyzicky náročné volné jízdě bruslil se sebezapřením, rval se. Na jejím konci měl rty rozkousané bolestí a na ústa mu nasazovali kyslíkovou masku. „Byl jsem v předklonu a pořád lapal po dechu,“ vyprávěl.
Bude to stačit na stupně vítězů? Pochyboval.
Když se zmátořil, desítky minut čekal u autobusu s předpotopním počítačem, než z něj vypadne výsledkový arch.
Na něm stálo: 2. místo Karol Divín.
Kapesné dva a půl dolaru na den, které na hrách dostával, mu vystačilo jen na pohledy, známky a jeden malý dárek. Ale vedoucí výpravy mu za odměnu přidal 50 dolarů. Koupil si za ně kvalitní oblek. A když přiletěl domů, dostal ještě od jeho tělovýchovné jednoty Slovan Bratislava nábytek do obýváku za 10 tisíc korun.
Bylo mu tehdy 24 let a rozhodně nemínil s kariérou končit.
V roce 1962 dosáhl poprvé i na medaili ze světového šampionátu, v Praze mu věšeli na krk stříbro, za fenomenálním kanadským skokanem Donaldem Jacksonem a před budoucím francouzským ministrem sportu Alainem Calmatem.
S velkými ambicemi se vydal Divín v roce 1964 i do Innsbrucku, na svoji třetí olympiádu, zůstal však těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě.
⛸️ Nepopulární čtvrté místo obsadil při svém loučení s kariérou i krasobruslař Karol Divín. https://t.co/bwtk8YAlqf
Chuť si spravil bronzem z mistrovství světa v Dortmundu, načež v 28 letech opustil závodní led.
Stal se trenérem, působil ve Finsku, pak v Kanadě. Jeho rukama procházely hvězdy, včetně mistra světa Briana Orsera.
Po sametové revoluci se vrátil do Česka, s druhou manželkou Mirkou se usadil v brněnském panelákovém bytě a v roli kouče pomáhal i mladému Michalu Březinovi. Ještě po 70. narozeninách bez potíží vykroužil na ledu piruetu.
Až po endoprotéze kyčelního kloubu raději ráznějších pohybů na ledu zanechal. „S tou si není radno zahrávat,“ říkal.
Ale aby jen seděl doma? Nic pro něj. V létě aspoň chodil s manželkou na tenis. „Je to jen takové pinkání. Cupity sem, cupity tam. To mi jde,“ říká. Aby nezahálel, dopřával si denně dva tři kilometry chůze. Na chatě v Kunštátu houbařil a sekal dříví.
V roce 2010 se coby host Michala Březiny vrátil na olympijskou scénu, když usedal na tribunu ve Vancouveru a tleskal svému svěřenci, který si při svém debutu na hrách bruslil pro 10. místo.
Vrátil se i do Squaw Valley, aby si připomenul chvíle svého někdejšího úspěchu pod vlajkou s pěti kruhy. „Jenže na místě, kde jsme tehdy závodili, je teď jen parkoviště,“ popisoval.
Stříbrnou medaili, kterou tam v roce 1960 vybojoval, si nenechal.
„Daroval jsem ji synovi Petrovi, který žije v Kanadě. Aby měl na mě památku.“
