Uprchlická krize otevře lidem oči, věří ředitel základní školy

  9:08
Školu, které řediteluje, navštěvuje 480 dětí a z toho je 134 žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Inkluzi tedy nepovažuje za sprosté slovo. A aby toho nebylo málo, ve škole je v současné době 88 žáků cizinců. Je to dáno i tím, že přijali 12 ukrajinských uprchlíků. „Jsou to přece děti, o které se někdo musí postarat,“ domnívá se ředitel Masarykovy základní školy v Plzni Antonín Herrmann.

Ředitel Masarykovy základní školy v Plzni Antonín Herrmann. (8. 4. 2022) | foto: Petr Eret, MAFRA

Pracujete ve velkém s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami, takže ve třídách fungují i asistenti pedagoga. Prý je největší problém to, že učitelé asistenty berou jako konkurenci a někoho, kdo jim zasahuje do výuky. Je to tak?
Na 19 tříd máme 17 asistentů pedagoga. Do zapojování asistentů do výuky se některým školám nechce. Přitom počet dětí se speciálními vzdělávacími potřebami roste geometrickou řadou a moc se neřeší, z jakého důvodu se tak děje. Já jsem ale zastáncem systémových řešení, proto jsme si vybudovali svůj vlastní systém práce asistenta pedagoga. Zrovna nedávno přijeli studenti kurzu asistenta pedagoga z Národního pedagogického institutu, kterým se líbí, jak to máme ve škole nastavené. Seznámili se s tím, jak může asistent pedagoga ve třídě pracovat, jak může spolupracovat s vyučujícím.

Neomezuje však tento systém, ve kterém figuruje hodně asistentů pedagoga či cizinců, vzdělávání ostatních dětí?
Když je hodně asistentů, tak vůbec ne. Naopak.

Protože učitel má v asistentech pomocníky?
Přesně tak. Uvedu příklad. Na prvním stupni je paní učitelka a paní asistentka, které fungují jako osvědčená dvojka. Předesílám, že si musí sednout nejen profesně, ale i lidsky.

A nechovají se jako konkurentky?
Určitě ne. V našem systému projde paní učitelka první, druhou a třetí třídou a pak se kolečko opakuje – opět první, druhá, třetí. Paní učitelky pak předávají svoje děti dál včetně dětí asistenčních. Zmíněné už mi hlásily, že chtějí pokračovat spolu, takže by byly rády, kdyby i v jejich nové třídě byl žák, který potřebuje asistenci. Protože asistentka pedagoga není konkurence, ale pomoc se třídou, kam chodí například 28 dětí, což je pro jednoho pedagoga velký počet.

Zkrátka učitelka si přeje mít ve třídě asistentku?
Ano, protože má usnadněnou práci s náročným kolektivem. Tato spolupráce paní učitelky a asistentky pedagoga skvěle funguje zejména ve třídách 1. stupně. Když slyším názory politiků, kteří odmítají inkluzi, ptám se, jak se s měnící se společností vypořádáme? Protože se společností se opravdu něco děje. Demonstrovat se to dá na číslech. Před šesti, sedmi lety jsem měl ve škole pár dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a teď jich tu mám 134.

Co se tedy se společností děje?
Nevím. Odpovím otázkou. Bylo tolik dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, když jste vy chodila do školy?

Myslíte tím dysgrafiky, dyslektiky?
Ano, ale i děti s poruchami autistického spektra. Dnes skoro nenajdete třídu, kde by nebylo dítě s poruchou autistického spektra.

Podle vás jich přibývá?
Jednoznačně přibývá.

Přibývá jich, nebo máme lepší diagnostické metody k jejich odhalení?
To jsou úplně jiné děti. Některé jsou velmi talentované, ale bývají na tom hůř se sociální adaptací.

Vy jste však řekl, že se se společností něco děje. Máte na mysli sociální sítě, mobilní telefony nebo ještě něco jiného?
Je to jedno s druhým. Mám svojí vlastní teorii. Myslím, že se mění celé vnitřní prostředí těch dětí. Je to také čtvrtá generace dětí s hormonální antikoncepcí. Něčím se zaplavuje životní prostředí a v nás se to usazuje, všichni v tom žijeme. Nad tím by se ale měly zamyslet chytřejší mozky. Máme vědecké týmy na zkoumání mnohem méně důležitých věcí, ale už by se konečně měl někdo zamyslet nad tím, co se stalo, že je dětí se speciálními vzdělávacími potřebami najedou tolik. Dnes sice existují lepší vyšetřovací metody, ale já si třeba nepamatuji, že dříve by si někdo pletl písmenka nebo že by neuměl počítat proto, že je to specifická porucha.

Protože je u vás ve škole hodně cizinců, chci se zaměřit i na ně. Potřebujete ve škole hodně překladatelů?
Ne. Musíme si s každým dítětem poradit, i když neumí česky. Některým českým dětem ještě v šesti letech také není moc rozumět.

Existují ale přece překladače řeči, které okamžitě přeloží to, co druhý říká v jiném jazyce. Ani ty nepotřebujete?
Tyto překladače, které vypadají jako mobil, používá paní koordinátorka vzdělávání cizinců, ale většinou to vypadá tak, že zpočátku se používá spíš znaková řeč, obrázky a během měsíce naučíme dítě základní slova, základní obraty, což potřebuje k tomu, aby se domluvilo, aby ve třídě dokázalo žít a cítilo se tam bezpečně a dobře.

Mluvil jste o tom, že nejstrašnější je, když dítě vytrhnou z jeho prostředí, ono z něj nechce a přivezou ho z jiné země do Česka. Stalo se vám, že děti plakaly a přechod do jiného prostředí nezvládly?
To, že by plakaly, se zatím nestalo, ale máme zkušenosti s dětmi, které s příjezdem nesouhlasily a přijdou ve fázi vzdoru. Jsou neteční, je jim všechno jedno, nechtějí moc spolupracovat.

A potřebují psychologickou pomoc?
Rodiče žáků cizinců těžko seženou dětského praktického lékaře, který by je zaregistroval, natož psychologa, kterých je opravdu velký nedostatek. Navíc by se s dítětem nedomluvil rodným jazykem. Pak se spíš doptáváme odborníků, jak máme s dítětem spolupracovat, musíme také zahájit úzkou spolupráci s rodiči. Většinou se to povede.

Upozornil jste na to, že česká společnost je xenofobní a v lidech jsou předsudky vůči cizincům typu: přece mě nebude léčit ukrajinská doktorka. Co říkáte té ohromné solidaritě vůči Ukrajincům?
Díky tomu věřím, že všechno špatné je k něčemu dobré. Věřím, že lidem uprchlická krize otevře oči a že už jim bude jedno, odkud lidé přišli. Záleží na tom, jak se toho zhostí média. Když vidím, jak se medializuje jeden čin, který se běžně děje ve většinové společnosti, a to jen proto, že to udělal Ukrajinec, nemám dobrý pocit. Vede to totiž k tomu, že Češi pak zaujmou negativní stanovisko k celé skupině. Nemusíme chodit daleko. Ještě jsme se totiž nevypořádali s romskou komunitou. Pořád je tu skupina lidí, která je odmítá. Mám ve škole také romské děti, se kterými ale nemáme sebemenší problém.

Základem je pracovat s celým kolektivem třídy. Dětem z naší školy pomáhá, že jsou zvyklé na skutečnost, že ve třídě je asistentka pedagoga, že tam jsou třeba žáci s poruchou autistického spektra, k tomu žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, cizinci různých národností v různé fázi znalosti češtiny a pak třeba i romský žák. Třída je proto nepovažuje za jiné, ale za naše.