Je to bezesporu obdivuhodné číslo, neboť muzeum provozuje parta nadšenců ze spolku Buštěhrad sobě jen ve svém volném čase. S výpomocí několika seniorek, které se ujímají rolí průvodkyň.
Slovo dalo slovo...
První myšlenka na muzeum vznikla při oslavě nedožitých sedmdesátých Pavlových narozenin. V létě 2000 ji spolek, tehdy ještě občanské sdružení, zorganizoval v místní základní škole. Ta mimochodem také nese spisovatelovo jméno.
Zasloužil si Nobelovu cenu. Jak Lustig a Hrabal vzpomínali na Otu Pavla |
„Tehdy se sešlo na tři stovky Otových spolužáků, přátel i osobností. Přijeli jeho synové, bratři a další příbuzní. Ačkoliv vztahy mezi nimi nebyly ideální, všichni slíbili, že nám věnují předměty z Otovy pozůstalosti. Další věci jsme získali od jeho známých včetně slavných sportovců. Vznikl tak základ sbírky, která má dnes už na tisíc položek,“ vzpomíná Ivona Kasalická ze spolku Buštěhrad sobě.
Muzeum bylo otevřeno 31. března 2002 u buštěhradského rybníka, jen kousek od domu, kde Pavlova rodina kdysi bydlela.
„Původní prostory ale byly velmi stísněné. Proto jsme se v prosinci 2015 přestěhovali do větších v budově městského kulturního střediska. Umožnilo to rozšířit expozici třeba o literární pracovnu Oty Pavla,“ říká Ivona Kasalická.
V pracovně je k vidění třeba Otův originální psací stroj, na kterém vznikala jeho díla. Muzeu ho věnoval spisovatelův adoptovaný syn Petr. Nebo stejný stůl, u jakého sedával, gramorádio, lahev na sifon nebo trofej pro nejlepšího československého hokejistu. Tu muzeu daroval její autor, sochař Zdeněk Němeček, o kterém kdysi napsal Ota Pavel reportáž do časopisu Gól.
„Muzeum je na pohled malé, ale kdo si chce všechno dobře prohlédnout, stráví tu určitě dvě hodiny,“ konstatuje Ivona Kasalická.
Zaujmou originály dobových fotografií, panely s informacemi chronologicky seznamují s celým životem Oty Pavla. Nechybí jeho originální rybářské pruty nebo míč přivezený fotbalisty Dukly Praha z úspěšného amerického turné, jež dalo vzniknout úspěšné knize Dukla mezi mrakodrapy...
Návštěvníci uvidí i vysavač, stejný typ, který ve filmu Smrt krásných srnců proslavil Karel Heřmánek v roli Otova otce Leo Poppera.
Ota Pavel a Buštěhrad
Rodina Oty Pavla pochází z Kladenska. Otec Leo se v Buštěhradu narodil, matka Hermína ve vesnici Dubí, která je dnes součástí Kladna. Poznali se v domku Leových rodičů Ferdinanda a Malvíny, kde Hermína sloužila.
Muzeum Oty PavlaExpozice představuje život a dílo českého prozaika, novináře, sportovního reportéra a nadšeného rybáře Oty Pavla (1930–1973), který v Buštěhradu strávil část svého dětství. Je například autorem knih Dukla mezi mrakodrapy, Plná bedna šampaňského, Smrt krásných srnců nebo Jak jsem potkal ryby. Muzeum nabízí expozici s unikátními dokumenty, fotografiemi a předmětů ze spisovatelova života včetně jeho psacího stroje, rybářských prutů či medvídka z dětství. Nechybí kompletní vydání všech jeho děl. Druhá část výstavy je věnována dlouhé historii Buštěhradu. Muzeum sídlí v Kulturním středisku v Kladenské ulici v Buštěhradu. Otevřeno je o víkendech, od dubna do října od 10 do 17 hodin. |
„Ota po narození bydlel s rodinou v Praze. Prázdniny ale trávil v Luhu u Berounky u převozníka a rybáře Karla Proška, některé víkendy a svátky u dědečka a babičky v Buštěhradu. Když začala válka, tatínka Lea, jenž byl židovského původu, propustili ze zaměstnání a rodina se ocitla ve finanční nouzi. Rozhodl tedy, že se přestěhují do Buštěhradu, kde snad klidněji přečkají těžké období. Moc klidnější to tu ale nebylo. Vždyť Lidice jsou vzdálené jen dva kilometry,“ připomíná Ivona Kasalická.
Otovi blízcí byli postupně transportováni do Terezína a koncentračních táborů. Dědeček Ferdinand zemřel v roce 1943 v pražském starobinci, babička Hermína holokaust nepřežila. Pavel zůstal do konce války v buštěhradském domku jen s maminkou, která Židovka nebyla.
„Ota nebyl na rozdíl od svých bratrů Huga a Jiřího zapsán na seznamech židovské synagogy v nedaleké Hostouni. Musel sice nosit židovskou hvězdu, ale vyhnul se v té době transportu do Terezína. Jeho maminka byla velmi urputná a na úřadě v Kladně se jí podařilo získat povolení, aby mohl navštěvovat buštěhradskou základní školu. Tu dokončil v roce 1944. Pak nastoupil do zaměstnání v dolu v Dubí,“ uvádí Ivona Kasalická.
Po válce se většina Otových blízkých jako zázrakem vrátila. Rodina se přestěhovala zpět do Prahy a domek v Buštěhradu prodala. Ota se však do města rád vracel. A nezapomínal posílat spolužákům a přátelům své knihy s věnováním.
