OUTSIDER V JEDNADVACÁTÉM STOLETÍ

Colin Wilson (1931-2013) jako čtyřiadvacetiletý britský existencialista ve své debutové knize "Outsider" (The Outsider) učinil první pokus o analýzu postavy, kterou považoval za zvláštní pro náš věk, nebo alespoň pro polovinu dvacátého století, když tehdy kniha vyšla. Vyšla uprostřed konformních padesátých let minulého století, ve stejném roce jako "Kvílení Allena Ginsberga" (1956),^[1] rok před Kerouacovou knihou "Na cestě" (1957).^[2] Wilsonovo „hledání příčiny nemoci, jíž bylo lidstvo stiženo v polovině dvacátých let století“, se stalo překvapivým bestsellerem sezóny. Prestižní recenzenti jako Philip Toynbee, Cyril Connolly, J. B. Priestley, Edith Sitwellová a další se předháněli v pění chvály na mladíka z Midlands, chodícího v kabátě a roláku, který „vstoupil do literatury jako muž, který vstupuje do svého domu“. Je pravda, že jeho bádání po trýznivém životě Nietzscheho, Nižinského, T. E. Lawrence („z Arábie“), Van Gogha a dalších tvůrčích osobností, které se vzpírají banalitě moderního světa a svých vlastních psychologických bariér, přineslo některým vzrušující prázdninové čtení. Bylo to však léto „rozhněvaných mladých mužů“ a Wilsonův Outsider se na nějakou dobu stal předmětem novinových zpráv stejně jako Elvis Presley a James Dean, další dva rebelové jiného ražení.

Wilson popsal svého „outsidera“ jako člověka, který naléhavě touží po smyslu a účelu ve světě, který se mu je zdánlivě snaží odepřít.^[3] Ve středověku by tito jedinci našli místo v církvi, která ještě v té době brala takový pocit nedostatečnosti vážně. Ale v naší moderní – nyní postmoderní – společnosti zaměřené na pohodlí, bezpečí a konformitu – což Wilson ve své pozdější knize diagnostikoval jako „jinou umanutost“ – nebylo pro tyto jedince místo. Pro svou tvůrčí energii nemohli najít žádný domov, a proto mnozí z nich skončili špatně. Nietzsche se zbláznil stejně jako Nižinskij. Van Gogh spáchal sebevraždu. Lawrence po prázdné slávě, která následovala po jeho arabském tažení, spáchal jakousi „duševní sebevraždu“ a stáhl se do anonymity jako vojín v RAF. Mnoho dalších outsiderů podlehlo drogám, alkoholu nebo depresím; jen ti nejsilnější dokázali prolomit „blud nicotnosti“ a dosáhnout zdroje „moci, významu a smyslu“. Jak říká jeden z Wilsonových outsiderů, básník William Blake, v "Pekelných příslovích": „Když je myšlenka uvězněna v kobkách, odhalí se kořeny lásky i v tom nejhlubším pekle.“ Jak vyplývá z mnoha Wilsonových studií o „zločinných outsiderech“, ukazuje se, že když dochází k frustraci tvůrčí energie, obrací se předtím proti světu, než se obrátí sama proti sobě.

Wilson v knize "Náboženství a buřičství" (Religion and the Rebel), která navazuje na knihu "Outsider", napsal „...že outsideři vypadají na odumírající civilizaci jako pupínky“. Ve svém nejsurovějším útoku na tento „nedostatek duchovního vzepětí v materiálně prosperující civilizaci“ Wilson uvedl, že „heroickou postavou naší doby“ je „člověk, který se z jakéhokoli důvodu cítí být osamělý v davu druhořadých“. Naše doba byla dobou „lacinosti a marnosti degradující všechna intelektuální měřítka“. V návaznosti na to mohl být outsiderem „maniak, který nosí nůž v černém pouzdře a je pyšný na to, že se ostatním lidem zdá být neškodný a normální“, jak to dělá sexuální vrah Austin Nunne ve Wilsonově prvním románu "Rituál v temnotách" (Ritual in the Dark). Nebo to „může být světec či vizionář, jemuž nezáleží na ničem jiném než na jediném okamžiku, kdy se mu zdá, že pochopil svět a nahlédl srdce přírody a podstatu Boží“.

Wilson byl v době, kdy psal knihy "Outsider" a "Náboženství a buřičství", přesvědčen, že západní civilizace je v úpadku, a jedním z myslitelů, jejichž dílem se v knize Náboženství a buřič zabývá, je Oswald Spengler, autor monumentálního díla "Zánik Západu".^[4] Přesto je i zde Wilsonův pesimismus spíše emocionální než intelektuální a možná jej podpořila i úplná změna názorů kritiků, kterou zažíval, když vyprchala počáteční sláva knihy "Outsider" a inteligence usoudila, že se v „mesiáši z mléčných barů“ mýlila. V době, kdy psal knihu "Náboženství a buřičství", už Wilson cítil jakýkoli hněv, který v něm narůstal. Později začal mít pocit, že jeho „odmítání světa“ a útok na „nemocnou civilizaci“ bylo trochu přes čáru, i když je chápal jako nezbytné kroky outsidera ve snaze poznat sebe sama, stát se, řečeno Nietzscheho slovy, „tím, kým je“. Pozdější knihy Wilsonova „outsiderského cyklu“ nabízejí trpělivou, podrobnou a rozsáhlou analýzu současné kultury, filosofie, vědy a psychologie z hlediska outsiderova zvláštního úkolu: najít způsob, jak se dobrat „schopnosti vizionářství“, okamžiků „přitakání“ a „afirmace“, které ho osvobodí z ochromení a ukáží mu jeho pravé místo, jako jednoho z tvůrců civilizace, nikoliv jejích ztroskotanců.

Wilson zemřel v roce 2013 ve věku dvaaosmdesáti let. Po svém debutu vydal řadu knih na nejrůznější témata, a také esejů, článků, recenzí, přednášek a úvodů k dílům jiných autorů, včetně mé vlastní knihy. Zůstal optimistický a pozitivní, a to i v oné těžké době po propuštění z nemocnice po mrtvici, která ho prakticky ochromila a znemožnila mu číst a mluvit. Je jedním z nejoptimističtějších hlasů v literatuře a myšlení posledních dvou století, ačkoliv jeho optimismus není založen na přehlížení reality světa zmítaného bolestí a utrpením; „bezedného chaosu“, který outsider vidí, je „příliš mnoho“, totiž právě tolik, kolik „pozitivního“ má naše „mysl, tělo i duch“. Viděl svět bez klapek na očích a úhledně uspořádaný, mohu-li míchat své metafory, a až do konce života si uchoval „pohled z ptačí perspektivy“, který mu poskytoval výhled na nejvzdálenější horizonty souvislostí.

Wilson zemřel právě v době, kdy svět začal být, inu, divný – nebo alespoň divnější, než byl předtím. Zemřel před brexitem, před Trumpem, před pandemií Covid-19, před konspiritualitou,^[5] než se klimatická krize stala nepopiratelnou, a před všeobecnou ontologickou a epistemologickou krizí, o níž mluvím v některých svých knihách, třebaže její příznaky byly v té době už patrné. Několik let po jeho smrti vyšla moje kniha o Wilsonovi nazvaná "Nebýt robotem: Život a dílo Colina Wilsona" (Beyond the Robot: The Life and Work of Colin Wilson). Ukázalo se, že můj nakladatel měl práva na jeho knihu "Outsider" a usoudil, že nastal čas na nové vydání, k němuž jsem přispěl novou předmluvou. Obě knihy tedy vyšly současně. Měl jsem z toho samozřejmě radost. Ale přiznávám, že jsem si kladl otázku, zda "Outsider" osloví i současné mladší čtenáře, kterým jména jako Sartre, Camus, Hesse a Dostojevskij nemusí znít tak povědomě jako mé generaci a generaci prvních Wilsonových čtenářů.

Existují ještě outsideři?

Je existencialismus v těchto dnech něčím víc než tématem něčí zkoušky z filosofie? Existují v našem současném světě ještě outsideři a mají jejich problémy nějaký význam? Pokud existují outsideři, čím se zabývají? Wilsonova odpověď na tuto otázku by podle mě zněla ano, outsideři jsou tu pořád. A myslím, že by dodal, že se nikdy neměli tak dobře. Problémem outsidera je svoboda. Ne politická, sociální, ekonomická nebo sexuální – všechny jsou samozřejmě důležité. Onou svobodou, kterou je outsider posedlý, je vnitřní svoboda, jistý druh vnitřní rozpínavosti a prohlubování, která ho pozvedává z omezení přítomnosti a své vlastní osobnosti, a umožňuje mu uvědomit si možnosti života, jichž si obvykle není vědom.

Je to v podstatě rozšíření vědomí a posílení jeho uchopení reality. Svoboda je pro outsidera ekvivalentem reality. Jeho okamžiky svobody jsou ty okamžiky, kdy je v užším kontaktu se skutečností, a ne s náhražkou, která obvykle vnímá jako neuchopitelnou. Přestože tyto okamžiky mu odhalují svět ohromujícího významu a složitosti – svět nekonečně zajímavý –, jsou pomíjivé, a sotva „skutečnost“ spatří, ztratí ji ze zřetele. To je důvod, proč Wilson v knize "Okultno" (The Occult) definoval jako klíčovou posedlost svého díla „paradoxní povahu svobody“.

Proč je svoboda paradoxní? Protože když je naše svoboda ohrožena, její hodnota se stává nezpochybnitelnou a my budeme zuby nehty bojovat za její zachování. Jakmile je však naše svoboda zajištěna, nenápadně a mimovolně ji začneme „znehodnocovat“. Začne podléhat tomu, co Wilson nazývá „práh lhostejnosti“, tedy jakémusi automatickému uvolnění našeho pohledu na realitu naší svobody nebo na cokoliv z našich skutečných hodnot. „Bereme ji jako samozřejmost“ a svou svobodu můžeme dokonce začít pociťovat jako břemeno, jako něco, co musíme snášet, dokud nás něco nerozptýlí, například nejnovější kravina na NetFlixu. Proto nám kniha Ericha Fromma "Cesty z nemocné společnosti"^[6] a Sartrovy urputné vtípky říkají, že „člověk je odsouzen k tomu, aby byl svobodný“.

Dominantních 0,005% a seberealizace 

Wilsonovo pozdější dílo lze považovat za tzv. pokus o metodu navození těchto momentů vnitřní svobody, což psycholog Abraham Maslow, z jehož myšlenek Wilson vycházel, nazval „vrcholnými zážitky“, okamžiky náhlé „absurdní“ radosti a pohody. A my můžeme Wilsonovu práci chápat také jako charakterologickou studii lidí, jež Maslow označil za „jedince schopné seberealizace“, kteří mají schopnost dosáhnout vrcholných zážitků a sdílejí mnoho společných rysů s Wilsonovy outsidery, a také s dalším demografickým typem, jedinci, jimž Wilson říká „dominantních 0,005 %“.

Všechny tři typy mají nutkavou potřebu dosíci této vnitřní svobody způsobem, který většina jejich současníků neovládá, třebaže tak či onak máme všichni touhu po této vnitřní rozpínavosti, i když ji uspokojujeme prostším způsobem, jako je třeba sklenka vína anebo nějaký film. Pro tyto zvláštní jedince je to však stejně nutná potřeba jako potřeba jíst a další základní potřeby. Ve skutečnosti je často větší než většina ostatních potřeb; nejeden outsider čelil při své snaze o rozšíření vnitřního prostoru hladovění a chudobě, a stejně tak nejeden při své snaze dosáhnout jí podlehl alkoholismu nebo drogové závislosti.

Wilson nám říká, že potřeba této vnitřní svobody je projevem toho, co nazývá „evolučním apetitem“, touhou růst, vstřebávat zkušenosti a rozvíjet se a využívat svobodu, byť třeba i neobratně, k získání další svobody. Wilsonovi outsideři, „dominantních 0,005 %“ a Maslowovi „jedinci schopní seberealizace“ jsou lidé hnaní nutkáním vyvíjet se, získat hlubší vhled do mechanismu vlastního vědomí a kontroly nad ním. A Wilson se domníval, že od devatenáctého století, kdy romantici poprvé otevřeli brány do „vnitřních světů“, počet lidí, kteří toto nutkání pociťují, vzrostl. Nicméně když se "Outsider" poprvé objevil na pultech knihkupectví, počet lidí, kteří se zajímali o vnitřní svobodu, bylo stále relativně málo. Jak Wilson brzy zjistil, že kvůli svému zaměření na existenciální otázky – tedy otázky po smyslu – a přehlížení politických a sociálních otázek byl svými levicově orientovanými a „sociálně uvědomělými“ současníky rychle označen za „fašistu“.

Přesto šlo právě o "Outsidera", Kerouacův román "Dharmoví tuláci"^[7] a další díla tvůrců z „beat generation“, které byly důvodem k tomu, že na Západě došlo ke spontánnímu rozšíření popularity jistého druhu „spirituality“ zdola, zejména díky zenu a dalších forem „východní moudrosti“. V polovině šedesátých let 20. století se chuť na lux ex orient spojila s rozvíjejícím se psychedelickým hnutím a „kontrakulturou“ a zformovala se generace „hledajících“, nespokojených se stále více se šířícím materialistickým charakterem moderního života. Kniha "Outsider" byla na přelomu 60. a 70. let v nemalé míře zodpovědná za pobláznění Hermannem Hesem, mezi jehož četné příznivce jsem jako adolescent patřil i já. Na konci této mystické dekády se beatnici, kteří byli vágně „na cestě“, začali stěhovat smysluplnějším směrem – vydali se na „pouť do Země východní“, což je název krátké povídky od Hesseho.^[8]

Podivný, hrozivý a „revoluční“ charakter „mystických šedesátých let“ zcela zdomácněl včetně center jógy, obchodů pro „mysl, tělo a ducha“, skupinových meditací, knihkupectví New Age, online čtení tarotu a dalších „mystických“ podnikatelských iniciativ, které jsou na internetu k dispozici na jedno kliknutí. Netřeba dodávat, že ne vše má stejnou hodnotu; většina z toho je odpad. Wilsonův velkorysý názor byl, že vše má své místo; mnohé z toho, co je dnes k dispozici na internetu, je odpad a člověk musí rozlišovat, ale celkově je to dobrá věc. Lepší nadbytek než hladomor. A v každém případě to, co rozlišuje outsidera od jeho bližních je, že je „schopen být seriózní, vyznačuje se intenzivní duševní činností, která je průměrnému lidskému zvířeti zcela cizí“. S takovou seriózností nebude mít žádný problém oddělit zrno od plev. Poslání od outsidera vyžaduje, aby ignoroval 99 % okolního tlachání, aby ignoroval hluk a soustředil se na signál.

Překážky a "práh lhostejnosti"

Wilson dospěl k poznání, že největší překážkou toho, aby se outsider „stal tím, kým je“, aby našel způsob, jak vyjádřit tvůrčí energii, kterou v sobě má, je nakonec on sám. Nikoliv společnost, vláda, šéfové nebo přátelé, nýbrž jeho vlastní sklon k sebelítosti a lenosti. Potřebuje překonat vlastní neurotickou rozpolcenost, dospět ke kázni, která soustředí mysl tak, aby jeho uchopení reality zůstalo pevné. Musí najít způsob, jak se vyhnout „prahu lhostejnosti“, který mu dovoluje považovat svobodu za samozřejmost. Wilson pocházel z dělnického prostředí a před svým debutem vystřídal tucet podřadných a manuálních zaměstnání. Nejednou poukazoval na to, že ve srovnání s tím, jak se strádali mnozí z jeho outsiderů, mají dnes lidé zajištěné živobytí a pohodlný život. Existuje sociální stát, znárodněné zdravotnictví a další sociální záchranné sítě. Nemusí podchytit každého, ale ve srovnání s dřívějšími časy dnešní všeobecná životní úroveň znamená, že většina z nás žije prakticky jako někdejší královská rodina – vlastně i lépe, s internetem a dalšími technologickými vymoženostmi na dosah ruky.

Poukazuje na to, že optimisté, jako je on sám a dva z jeho literárních hrdinů, Bernard Shaw a H. G. Wells – oba socialisté, podotýkám – pocházeli z obtížných poměrů. Od útlého věku byli nuceni „tahat svou káru z bláta“, a měli tak menší sklon propadat zoufalství. Pesimisté obvykle mají komfortní zázemí a jsou zhýčkaní a líní. Wilsonův bête noire, Samuel Beckett, proslul tím, že většinu času trávil v posteli, protože mu připadalo, že nemá důvod z ní vstávat. Není divu, že mnohé postavy jsou ochrnuté nebo jinak neschopné pohybu. To, že jeho nihilistické absurdní hry získaly Nobelovu cenu za literaturu, je podle Wilsona známkou toho, že jsme jeho pesimistické závěry – „prostě se nedá nic dělat“ – přijali za vlastní. Maslow také poukázal na to, že nepříznivé podmínky jsou často příznivější pro „seberealizaci“ než pohodlí. Nejlépe se cítíme, když se řešení problému „postavíme čelem k němu“. Volání po vládní podpoře umění může být sociologickým ekvivalentem hnojení plevelů.

Nejdůležitějším Wilsonovým objevem v jeho analýze „prahu lhostejnosti“ je, že když už nepomáhají ani „pozitivní“ podněty, krize nebo nepříjemnosti očividně vyburcují mysl z letargie. Všichni víme, jak je těžké někoho rozveselit, pokud má špatnou náladu; ani ty nejpříjemnější věci to nedokážou. Přesto se častěji než jindy stává, že pokud člověk náhle narazí na nějakou obtíž, kterou ale dokáže překonat, špatná nálada zmizí a mrzutý je najednou šťastný. Nesnáz probudila jeho vůli, což je ve výsledku paradoxní, neboť opravdový problém ho rozveselí. Wilsonovi outsideři instinktivně vědí, že „pohodlný život je příčinou duchovního úpadku podobně jako měkká a sladká strava způsobuje zubní kaz“. Proto se jich tolik řídilo Nietzscheho radou a „žilo nebezpečně“. Wittgenstein se vzdal jmění, aby mohl žít jako učitel v nějakém rakouském zapadákově. Sartre se nikdy necítil tak svobodný, jako když pracoval pro odboj a každou chvíli ho mohlo zatknout gestapo. Dalším příkladem, který Wilson často uvádí, je další pesimista – spisovatel Graham Greene.

Probuzení s ruskou ruletou 

Jako teenager se Greene tak nudil, že začal hrát ruskou ruletu, aby rozptýlil nudu. Minutu předtím, než si málem vystřelil mozek z hlavy, se mu svět zdál tak nezajímavý, že jediné, co Greena napadlo, bylo zabít se. Když však uslyšel, jak úderník dopadá na prázdnou nábojnici, svět najednou pozitivně explodoval přemírou smyslu a zajímavosti do té míry, že mu pak myšlenka na sebevraždu připadala jako absurdní vtip. Wilson poukazuje na to, že civilizaci jsme vytvořili proto, abychom překonali nepohodlí a zbavili se krize. Musíme namířit pistolí na spánek, abychom si ji konečně užili? Co se přihodilo? Podle Wilsona způsobila vidina, že si vystřelí mozek z hlavy to, že se Greene mimovolně soustředil, jako by sevřel mysl v pěst, a tím posílil svou kontrolu nad realitou. Když uslyšel, jak úderník udeřil do prázdné nábojnice, uvolnil se a náhle ho ohromila realita, kterou ve své nudě ignoroval. Význam a zájem, které si náhle uvědomil, tu byly vždycky, ale Greene stál na špatné straně „prahu lhostejnosti“, a tak je nemohl postřehnout, stejně jako barvoslepý nevnímá planoucí západ slunce a hluchému přitom uniká zpěv ptáků. Proces probíhal následovně: nejprve okamžik náhlého naprostého soustředění, a pak – naprosté uvolnění. (Jak upozornil doktor Johnson, myšlenka na blížící se oběšení úžasně soustředí mysl, což je poznatek, který sdílí jak filosof Heidegger, tak i esoterický učitel Gurdžijev).

Wilson připomíná, jak jednou básník Wordsworth vysvětloval svému příteli Thomasovi de Quincey, jak píše svou poezii. Když jednoho večera Wordsworth přiložil ucho na cestu a poslouchal, zda nepřijíždí poštovní vůz, spatřil náhle hvězdu, která mu připadla neobyčejně krásná. Poté de Quinceymu prozradil tajemství své poezie. Spočívalo v tom, že kdykoli se soustředil na něco, co nemělo s poezií nic společného – například na poslouchání vzdáleného dunění přijíždějícího poštovního vozu – a pak se náhle uvolnil, první věc, kterou spatřil, ho pokaždé ohromila krásou. Wilson si uvědomil, že Wordsworth nejenže odhalil tajemství své poezie, nýbrž také přišel na způsob, jak vyvolat vrcholný zážitek. Wilsonovi čtenáři vědí, že celé jeho dílo se v podstatě zaměřuje na odhalení významu v duchu Wordsworthova pozorování a na rozvíjení metody, jak jej uvést do praxe.

Maslowova hierarchie potřeb

A jak je to s charakterovými typy, Maslowovými jedinci schopnými seberealizace, Wilsonovým outsiderem a jeho „dominantními 0,005 %“? Maslow věřil, že naše potřeba růstu, rozvoje – to, co Wilson nazývá „evoluční apetit“ – je stejně základní jako potřeba jíst nebo mít sex. Vypracoval takzvanou „hierarchii potřeb“, která má pomoci pochopit lidskou motivaci. Na jejím konci je potřeba potravy. Jakmile ta je uspokojena, nastupuje potřeba bydlení, nějakého domova. Když toho dosáhneme, pociťujeme potřebu se o něj s někým podělit, potřebujeme tedy lásku – a sex. Další potřebou, která se probouzí, je to, co Maslow nazývá potřebou „sebeúcty“, dobrého mínění druhých. Tyto první čtyři potřeby Maslow nazval fyziologickými potřebami (nižšího řádu); jsou to věci, které postrádáme. Na vrchol své hierarchie Maslow umístil potřebu „seberealizace“, „stát se tím, kým jsme“, uskutečnit svůj potenciál, rozvíjet svou tvořivost a inteligenci. Jedná se o potřebu využívat to, co máme.

Maslow se domníval, že tyto potřeby máme všichni. Ke konci života ho však trápilo zjištění, že ne každý dosáhne vrcholu hierarchie. To znamená, že ne každý dosáhne seberealizace. Zdá se, že většina lidí se spokojí s tím, že zůstanou na úrovni sebeúcty, a necítí potřebu být kreativní. Řečeno s Wilsonem, nepociťují tak bolestně muka „evolučního apetitu“ jako jeho outsideři. Přesto je pociťuje značné procento populace a pracuje na své „aktualizaci“. Wilsonovi „dominantní 0,005 %“ mají některé společné rysy s Maslowovými „jedinci schopnými seberealizace“. Wilson se od spisovatele Roberta Ardreyho, autora knihy "Teritoriální imperativ" (The Territorial Imperative), dozvěděl, že „dominantní“ jedinci tvoří 5 % všech skupin zvířat. To platí i pro lidi. V lidském rodu tvoří dominantních 5 % politici, popoví zpěváci, sportovní osobnosti, filmové hvězdy, televizní osobnosti, vysoce postavení akademici, úspěšní podnikatelé, internetoví influenceři – prostě všichni, kteří vykazují „přirozené“ vůdčí vlastnosti a mají „tah na branku“ a „drive“ a možná i trochu talentu; patří sem i nemálo kriminálních typů.

Wilson zjistil zajímavou věc. Těchto dominantních 5 % nezahrnuje nejdominantnější postavy. Ty tvoří jen nepatrný zlomek populace, možná 0,005 %. Tito jedinci mají něco společného s Maslowovými jedinci schopnými seberealizace, stejně jako dominantních 5 % má něco společného s těmi, kteří jsou „sebevědomí“. Jak jedinec orientovaný na sebeúctu, tak i těch dominantních 5 % potřebují kolem sebe ostatní lidi; jeden k tomu, aby měl o sobě dobré mínění, ten druhý proto, aby mohl dát najevo pocit nadřazenosti. Bez těch ostatních jsou ztraceni. Bezohledný podnikatel není tak působivý bez svých úzkostlivých podřízených, stejně jako popová hvězda působí bez očumujících davů absurdně. Bez těch, kdož ho obklopují a poplácávají po zádech, je sebevědomý člověk ztracen. Přesto jak jedinec schopný seberealizace, tak i oněch 0,005 % jsou této zátěže zbaveni. Ve skutečnosti jsou ostatní lidé pro obě uvedené skupiny často problémem.

Oněch 0,005 % i „jedinci schopní seberealizace“ se věnují tvůrčím činnostem pro vlastní potěšení, pro samotnou výzvu a radost z ní, kvůli vnitřnímu rozvoji provázejícímu jakoukoliv tvůrčí práci. Ano jistě, umělec chce, aby byly jeho obrazy vidět, spisovatel, aby byly jeho knihy čteny, a hudebník, aby se jeho hudba hrála a byla oceňována. Ale kvůli tomu nemalují, nepíší ani neskládají, alespoň ne skutečný umělec, spisovatel či skladatel. Jsou méně ovlivněni svými osobními potřebami než potřebami neosobními, tj. nutkáním překročit svou osobnost a přesáhnout do oblasti objektivního významu a skutečnosti. Tedy do oné reality, kterou outsider zahlédne ve chvílích své moci a síly. Wilson ve své studii o zločinu zajímavě pracuje s Maslowovou hierarchií potřeb, kterou chápe jako způsob, jak porozumět měnícímu se charakteru vraždy v průběhu staletí. Nemohu se zde o tom rozepisovat podrobněji, ale základní myšlenka spočívá v tom, že jsme v jednadvacátém století vstoupili do zvláštní éry, v níž se samolibá vražda – tj. vražda, při níž se vrah „stane někým“ a jeho jméno se objeví ve zprávách –, běžná pro konec dvacátého století, posunula k pojetí vraždy jakožto pokřivené či „warpované“ formy tvořivosti, zvláštní „vraždy (zdánlivě) bez motivu“. To se skutečně zdá být poněkud temný způsob, jak dochází k zvědomování psychologického vývoje společnosti. Domnívám se však, že stejnou myšlenku můžeme uplatnit i v oblasti možná méně hrůzné, a to v oblasti sociálních médií.

Evoluční skok?

Tvrdím, že přinejmenším ve vyspělém světě se společnost jako celek dostala na vyšší příčky Maslowovy hierarchie sebeúcty a že důkazem toho jsou sociální média. Soutěžíme tam o „lajky“ a „přátele“ a upozorňujeme na sebe všemi možnými způsoby v naději, že na pár okamžiků vynikneme v „proudu“ všech ostatních, kteří dělají přesně to samé. Jindy průměrné osobnosti se stávají „influencery“ a hvězdami Instagramu pouhým poklepáním na displej telefonu. Přesto to může být dobré znamení. Protože pokud má Maslow pravdu, znamená to, že existuje poměrně dost jedinců schopných seberealizace, kteří jsou příliš zaneprázdněni uspokojováním svých evolučních choutek, než aby se obtěžovali s tím, že o tom budou tweetovat nebo žádat o souhlas svého přítele. Spolu s 0,005 % tiše pracují na tom, aby se „stali tím, kým jsou“, a nezajímá je, jestli o tom někdo ví. Jsou to outsideři, ať už Wilsona někdy četli, nebo ne.

Věřím také, že stejně jako se elementární částice, které již nejsou ve vzájemném kontaktu, chovají i nadále, jako by byly – díky zázraku kvantové provázanosti – a stejně jako neurony v mozku zapojené do stejných operací reagují ve stejnou dobu, ačkoli spolu nesousedí, lidé – sestávající z Maslowových jedinců schopných seberealizace, Wilsonovy skupiny 0,005 % a outsiderů roztroušených po celé planetě – jednají podobně, ač pro někoho neznámým způsobem. Možná se navzájem neznají – s největší pravděpodobností jsou příliš zaneprázdněni na to, aby se seznámili –, ale jejich individuální skutky se mohou poskládat v něco, co přesahuje jejich individuální postavení. A to může být onen evoluční skok, o němž Wilson pevně věřil, že už je na spadnutí.

----------------------------------------------

GARY LACHMAN je autorem jednadvaceti knih o souvislostech mezi vědomím, kulturou a západní esoterickou tradicí, včetně knih The Secret Teachers of the Western World, Beyond the Robot: The Life and Work of Colin Wilson, a nejnověji pak Dark Star Rising: Magick and Power in the Age of Trump. Píše pro několik časopisů ve Velké Británii, USA a v Evropě a jeho práce byly přeloženy do více než desítky jazyků. O své práci pravidelně přednáší a v „minulém životě“ byl zakládajícím členem rockové skupiny Blondie. Jeho nová kniha se jmenuje The Return of Holy Russia. Internetové stránky: www.garylachman.co.uk

PRAMENY:

[1] Allen Ginsberg: Kvílení. Argo, Praha 2015.

[2] Jack Kerouac: Na cestě. Argo, Praha 2019.

[3] Měl bych podotknout, že Wilson původně nastínil kapitolu o ženských outsiderech, ta však musela být zrušena. Nicméně existuje v brožované podobě pod názvem Outline of The Female Outsider (Abraxas Collector's Series 1), i když její dostupnost je nejistá. Feministky by udělaly dobře, kdyby si ji přečetly, protože v ní objeví nečekaného spojence.

[4] Oswald Spengler: Zánik Západu. Academia, Praha 2017.

[5] Konspiritualita je neologismus, který popisuje srůstání konspiračních teorií se spiritualitou, obvykle New Age typu. Současná konspiritualita začala být běžná v 90. letech XX. století, srv. https://en.wikipedia.org/wiki/Conspirituality.

[6] Erich Fromm: Cesty z nemocné společnosti. EarthSave CZ, Praha 2009.

[7] Jack Kerouac: Dharmoví tuláci. Argo, Praha 2019.

[8] Hermann Hesse: Pouť do Země východní. Argo, Praha 2017.