Odchází však s vidinou brzkého narození potomka. A i takový konec jedné životní kapitoly je přece nádherný.
Hejnová je těhotná, atletickou kariéru oficiálně ukončila |
Možná až historie docení, jak mimořádné její výkony a medaile byly. Jen si to uvědomme. Běžkyně z Česka se stala dvakrát po sobě mistryní světa na sprinterské trati, navzdory tomu, že sprinty vždy bývaly doménou především Afroameričanů.
Pouze nemnoho atletek bílé pleti na světě dokázalo totéž co ona.
A aby ovládly hned dva šampionáty po sobě? To z nich v 39leté historii mistrovství světa dokázala na sprinterských distancích kromě Hejnové pouze jedna jediná, Nizozemka Schippersová na dvoustovce.
Navíc oba triumfy Zuzany Hejnové byly ódou na suverenitu. V Moskvě 2013 i v Pekingu 2015 nikdo nepochyboval, kdo je královnou nad překážkami. Ba co víc, v sezoně 2013 nenašla ani v jednom ze třinácti startů na této trati přemožitelku, přivlastňovala si závod za závodem. „Jako bys běhala na přeboru ubytovny,“ říkal jí tehdy Pavel Maslák, zatímco svět se divil: kde se v ní ta psychická i fyzická síla bere.
Kde? „Přestala jsem chodit na start se strachem a svázaná,“ odpovídala. „Najednou už neřeším slova jako musím, nesmím.“
Vždy byla velkým tréninkovým dříčem. Než však usedla na trůn, musela nejprve vybojovat tuhou (a klíčovou) bitvu sama v sobě, ve svém nitru.
Vzpomínám, jak se stala předobrazem naprostého zoufalství za cílem finále na mistrovství Evropy 2012 v Helsinkách, když na posledních metrech neudržela medailovou pozici a potřetí v řadě tak neustála na vrcholné akci pozici kandidátky stupňů vítězů.
Tehdy seděla dlouhé minuty zhroucená na asfaltu u novinářské mixzóny, z oči jí tekl vodopád slz a v přestávkách mezi pláčem se zadrhávajícím hlasem svěřovala: „Posledních pět metrů jako by mě někdo vzal prknem přes nohy. Nemohla jsem je zvedat. Jsem z toho hrozně psychicky otrávená, zdrcená. Jak to mám prolomit?Tolik, kolik atletice dávám já, nedává snad nikdo. Asi mi není dáno. Jsem psychicky unavená. Musím udělat nějakou změnu.“
Zkoušela coaching, techniky reiki, začala spolupracovat s psychologem. Načež na hrách v Londýně 2012 porazila své vnitřní démony, nadšeně slavila olympijský bronz, v očích měla nesmírnou radost - a zároveň i obrovskou úlevu.
LONDÝN 2012. Bronzová olympijská medailistka Zuzana Hejnová zahalená po finále do české vlajky.
Po štacích u trenérek Dany Jandové a Martiny Blažkové zamířila k Daliboru Kupkovi, trénovala s mužskou skupinou a odstartovala svoji zlatou éru.
Poslední pokus Hejnové. Operace byla nutná i kvůli normálnímu životu, říká |
Po prvním titulu v Moskvě 2013 skotačila na dráze v Lužnikách s vlajkou přes ramena, v nohách finálový běh, přesto neunavitelná, na vlně euforie, přešťastná. „Asi bych si na vyhlášení měla vzít voděodolnou řasenku, určitě budu při hymně hodně dojatá,“ přemítala.
Jistě, místy až enormní dril Hejnové byl „zaplacen“ nejen nejcennějšími medailemi, ale zároveň také stále častějšími zraněními. Léčila zlomenou nohu, trable s patou, věčné potíže s achillovkami. Ovšem i to bývá daň za trénink na hraně, vedoucí k nejcennějším titulům.
KRÁLOVNA. Atletka Zuzana Hejnová coby vítězka české ankety o Sportovce roku.
Dvakrát se po promaroděné sezoně, na kterou by nejradši hned zapomněla, dokázala vrátit do světové špičky. Ještě na světovém šampionátu v Dauhá 2019 doběhla ve 33 letech čtvrtá. Od Kupky odešla k německému kouči Balzerovi a v roce 2017 zpět ke své první trenérce Jandové, uzavřela pomyslný kruh. V rámci rehabilitace pečovala o své tělo jako málokdo, třetí comeback se jí však už nepovedl.
Ale jak sama řekla: „Ničeho nelituji. Nic bych neměnila.“
Není důvod.
Zuzana Hejnová, vedle Jarmily Kratochvílové jedna ze dvou českých běžkyň, které vlastní dvě zlaté medaile z mistrovství světa, si zaslouží odchod s fanfárami.
