V padesáti na vrcholu

11. května 2022 ve 20.00 hodin jsem byl bezesporu nejvýše postaveným teplokrevným tvorem v české zemi.

Geneze tohoto počinu byla spuštěna přesně 9. srpna léta Páně 1984. Toho data oslavil padesátiny můj otec Jaroslav. V ten den jsem v jeho doprovodu coby dvanáctiletý navštívil totéž místo. Již nemám prostým dotazem možnost ujistit se v detailech, zda s dopomocí lanové dráhy. Určitě to tenkrát bylo v hlavní sezóně a v běžných hodinách za přítomnosti obvyklých davů jiných návštěvníků. A slíbil jsem nám oběma, že až nastane pravý čas, budu na stejném místě. Stůj co stůj, pandemie co pandemie, válka co válka… Aktuálním sólovým dobytím vrcholu Sněžky byl po bezmála čtyřech desítkách let slib tehdy dvanáctiletého kluka – slib můj naplněn.

Pro dokreslení, jak „dechberoucí“ výlet to byl: Lanovku jsem neměl v úmyslu použít. Tuším, že kvůli silnému větru její horní část ani nejezdila. Nebo v době mé přítomnosti už měla po šichtě. Urputnost větru na snímcích dokumentují unikátní pozice mé stylové kštice a la Reinhold Messner – nejdelší, jakou jsem kdy měl – i límečku, až sadisticky vytrvale atakujícího mou tvář. Nějaké 3 kilometry pod vrcholem – nejméně polovinu cesty – jsem se v epesních silničních „ádách“ brodil a smýkal vysokohorsky houževnatou krustou sněhu a ledu. Nicméně…

Vševědoucí Mapy uvádějí, že z místa bydliště bych se měl kombinací 70 kilometrů dlouhé jízdy autem do Pece pod Sněžkou a následným pěším výstupem přes Růžohorky na vrchol Sněžky coby průměrný smrtelník přemístit v součtu přibližně za 4,5 hodiny.

Já během jízdy respektoval předepsanou povolenou rychlost, před Pecí postál na semaforech, v Peci pohledal ekonomicky akceptovatelné placené parkoviště, chvíli dumal, zkoumaje výchozí i všechny další rozcestníky, kudy se na ten kopec vůbec vydat… a od zabouchnutí domovních dveří, přes všechny povětrnostní lapálie (sníh, led a vítr), s asi 4kilovým báglem na zádech za 3,5 hodiny stanul nahoře na hoře.

Hodinovou pozitivní diferenci oproti předpokladům lze přisoudit pouhým dvěma faktům: 1. Metodika časových predikcí na Mapách je bídně zastaralá. 2. Má kondice je ve stavu objektivně mladistvém. Zůstanou-li administrátoři Map po mé případné výtce stran kvalit jejich propočtů neoblomní, bude vysvětlení uvedeného rozdílu až banálně jednoznačné.

Aby se vědělo… Celý život více či méně intenzivně běhám – kdysi i výkonnostně, dnes kondičně. Žel turistika a geografická převýšení mi nikdy dvakrát nevoněly. Běhům do vrchů se věnují specialisté, k nimž nepatřím. Snad proto mi cestou vzhůru mezi jinými abstraktními úvahami vytanula na mysl právě asociace s bavičem a někdejším profi tanečníkem Richardem Genzerem, který se po svém relativně brzkém vyřazení v taneční soutěži StarDance hájil argumenty, že klasický tanec je od moderního, kterým se svého času živil, na hony vzdálený. Ani mně má nížinná běžecká průprava k rychlejšímu přesunu na Sněžku významně nepomohla.

Následně vylíčený moment by vlastně mohl být primárním sdělením tohoto textu, jak se mi jevil a stále zůstává silný. Nebýt však mého narozeninového výšlapu, nestala by se ani popsaná událost. Přišla jako na mistrně zvolenou objednávku. Natolik skutečnou, že k ní od té doby marně hledám účet.

Na cílových „mauthausenských“ schodech pár desítek metrů pod vrcholem mě předběhla holka – jediná lidská duše, kterou jsem na tom rychlotripu potkal. Jen si zkuste představit ten kontrast: větrné, nehostinné, kamenité, zhusta zasněžené, absolutně liduprázdné místo těsně před západem slunce, kterým vzhůru k nebi stoupá krásná, blonďatá, dlouhonohá holka – (bez impertinence) jen v sexy tílku a trenýrkách. To není kýč, to není bulvár… to je nádhera.

Ten motiv by slušel každému reklamnímu spotu na sportovní či outdoorové vybavení. Já ho viděl naživo – ve stěžejním okamžiku z pouhého půlmetru! Při pohledu na cosi impozantního mívám husí kůži. V té chvíli jsem ji měl jako struhadlo. Nemít foťák schovaný v batohu na zádech, mám teď na PC nový spořič obrazovky – a spořím nezvykle často.

Pranic mi nevadilo, že se vlastně prohání po „mém“ kopci, který bych bez ní měl celý jen pro sebe. Jejím parádním, soukromým, sportovně-uměleckým představením bylo vše omluveno. Bravo, děvče! Užívej mého kopce, kdykoli budeš chtít.

Bylo zřejmé, že to má dotyčná takříkajíc v nohách a jistě něco takového nedělá poprvé. Když mě míjela, jen klidně špitla: „Ahoj.“ Zasvěcení znají, jak libozvučně takové optimálně načasované, z půli metru tlumeně vydechnuté „ahoj“ od té správné osoby může znít.

V dobách své největší sportovní slávy, resp. výkonnosti bych její tempo bezděčně následoval. Pro tentokrát jsem byl odsouzen k pouhému obdivu jejího atletického umu – a jejího (taktéž atletického) pozadí. Takové pohledy se nezapomínají, nezřídka se o nich sní. Pro mě to byl zcela nečekaný, avšak tím vítanější narozeninový dar. Bože, díky!

Ta dvounohá gazela se po dosažení vrcholu na něm nezdržela, pokračovala kamsi dále polským úbočím.

Zpáteční cestu jsem s ohledem na rychlost stmívání po západu slunce byl nucen absolvovat v mezích možností i na místy nevítaně kluzkých úsecích klusem. Index rizika úrazu na svažitých zmrazcích, kamenech a kořenech byl ve srovnání s nebezpečím bloudění ve tmě stejně vysoký. Telefony pro eventuální přivolání pomoci jsem s sebou měl pro jistotu hned dva, leč řádnou svítilnu žádnou.

Po lehce krkolomném sestupu jsem dole v Peci z lesa vybíhal až po setmění… Zčerstva padesátiletý, veskrze zdravý, očividně nadšený – a už přes hodinu zamilovaný.

Kdybychom se tam toho večera náhodou potkali, měli byste tu čest s MUŽEM NA VRCHOLU!