Kriminolog Christian Pfeiffer o obětech, které se stávají pachateli, znásilnění v manželství a Vladimiru Putinovi.
TAZ: Pane Pfeiffere, měl Vladimír Putin těžké dětství?
Christian Pfeiffer: Podle všeho, co je známo, měl. Podle dostupných údajů vyrůstal Putin v chudobě a strádání, ve velmi stísněných poměrech, ze kterých se zoufale chtěl dostat. Zdá se, že je poškozeným člověkem již od raného věku. Částečně proto se rozhodl být dominantním typem, ukazuje se s odhalenou hrudí a oslavuje tuto archaickou mužnost. Dokumentuje to neústupností a tvrdostí. Ve válce nyní chce dosáhnout alespoň částečného vítězství, ať to stojí, co to stojí.
TAZ: Mužským násilím se zabýváte už desítky let. Násilí v dětství, jak říkáte, vede k násilí v dospělosti, a to i na úrovni státu. Není to příliš jednoduché vysvětlení pro války, jako je ta proti Ukrajině?
Pfeiffer: Válka má samozřejmě konkrétní politické a ekonomické důvody. Tento druh putinovské dominantní maskulinity se však v imperialismu projevoval vždy. Důležité je vyrůst, uplatnit moc a vzít si vše, co se dá. Jen jeden ze stovek příkladů: už Napoleon přinesl národům spoustu utrpení – ale v minulosti jste za něco takového byli oslavováni jako hrdinové a stavěli vám za to pomníky. Přinejmenším tyto časy snad už skončily. Putinovi nesmí být vystavěn další pomník.
TAZ: Konkrétně v Německu je násilí ze strany mužů více než šestkrát častější násilí ze strany žen. Zeptám se tedy znovu, trpěli všichni tito tyrani ze strany svých rodičů?
Pfeiffer: Souvislost mezi mužskou dominancí a násilím v dětství je patrná po celém světě. Trumpa například masivně podporují evangelikální křesťané. Hlásají bití dětí jako křesťanskou povinnost; v závislosti na regionu tvoří na jihu USA 30 až 50 % obyvatel. Toto represe v dětství vedou ke kultuře zbraní, k nadšení pro trest smrti a k výrazné touze trestat v dospělosti. I u nás lze tuto souvislost reprodukovat v číslech.
Vladimír Putin a teze o dějinách velkých mužů
TAZ: Co tím myslíte?
Pfeiffer: V padesátých letech trpělo téměř každé páté dítě těžkým týráním. Teprve změna směrem k „více lásky – méně ran“, která začala v sedmdesátých letech, vytvořila podmínky pro to, aby v této zemi postupně násilí ubývalo, a to i v dospělosti. Od konce 70. let do současnosti se tak počet sexuálně motivovaných vražd snížil téměř o 90 %.
TAZ: Jedná se o kauzální souvislost?
Pfeiffer: Nejprve jste oběť, pak se stanete pachatelem. To, co nejvíce formuje společnost určitým směrem, je výchova dětí. A statisticky lze zjistit, že změna kultury výchovy působí ve prospěch kooperativnějšího projevu mužství. Jako první si to uvědomilo Švédsko. V roce 1978 získala Astrid Lindgrenová Mírovou cenu německého knižního obchodu a chtěla v této zemi přednést projev o tom, že by děti neměly být nikdy bity. Výbor nadace složený výhradně z mužů jí to chtěl původně zakázat, vnímal to jako provokaci. V té době bylo v Německu stále bito až 70 % dětí. Ale čas již dozrál a Lindgrenová se dočkala ohromného přijetí. Postupně se začalo zacházení s dětmi měnit.
TAZ: Byl jste v dětství sám bit?
Pfeiffer: Vyrůstala jsem ve velmi láskyplném a nenásilném prostředí. Moji rodiče byli skvělý pár, silní lidé. Můj otec miloval debaty, ale matce nikdy nebral prostor. Byli jsme chudí, protože jsme na začátku 50. let utekli z NDR a opustili naši usedlost. Ze dne na den jsme měli jen to, co jsme měli na sobě – stejně jako ona mladá žena z Ukrajiny, která s námi teď žije a která, když začaly houkat sirény a dopadat bomby, utekla v takové panice, že si dokonce nevzala ani kartáček na zuby. I my jsme měli jen holé ruce. Dokud můj otec nenašel farmu, kterou si mohl pronajmout. My čtyři děti jsme tam vždycky pomáhaly. To bylo nevyhnutelné, ale měl jsem šťastné dětství.
Kdo bije své děti, tomu se to vrátí
TAZ: Rval jste se s ostatními dětmi?
Pfeiffer: Samozřejmě to k tomu vždycky patřilo. Díky Bohu jsem byl díky fyzické práci na farmě silný. Ještě si dobře pamatuji, jak jsem vstoupil do Bundeswehru. Na začátku šlo o to, který rekrut získá nejatraktivnější postel. Před ní se tedy postavil zdánlivě nejsilnější. A já se zeptal: chceme to vyřešit přetahováním prstů, nebo paží? Měl jsem sice maturitu, ale fyzicky jsem na tom díky žním byl přesto lépe. Byl ohromen.
TAZ: Bylo to zadostiučinění?
Pfeiffer: No jo, vždycky jsem se ráda zabývala muži a jejich slabostmi, jejich přehnaným chováním (smích).
TAZ: Když se ohlédneme zpět, 50. a 60. léta byla poněkud brutalizující a traumatizující doba, že?
Pfeiffer: Ano, samozřejmě. V raném dětství jsem byl také svědkem znásilnění.
Tomas Chamorro-Premuzic: „Narcisté věří ve své vůdcovství“
TAZ: Jak to?
Pfeiffer: V zimě v Bavorsku často napadlo obrovské množství sněhu, takže jsem se už nedostal do školy. Na pozvání spřátelené zemědělské rodiny, odkud jsem do školy mohl dojít, jsem u nich dočasně bydlel. Manžel zemřel a bylo potřeba, aby práci řídil správce. Brzy se našel a žil se svou ženou na zkoušku ve vedlejším pokoji. Pak jsem zjistil, že v noci znásilňuje svou ženu.
TAZ: Už tehdy jste věděl, co je to znásilnění?
Pfeiffer: Jsem synem farmáře, už ve 13 letech jsem připouštěl býka ke krávě. Že k něčemu takovému může v životě dojít i hrubou silou mi bylo jasné. O těchto věcech jsme otevřeně mluvili i v rodině. Takže jsem věděl, co se děje, proč ta žena pláče a proč se brání, a věděl jsem, že to není v pořádku. Vzbudil jsem farmářovu ženu, která přes zeď také slyšela, co se děje. Hlučela tak dlouho, dokud chlap nevyšel z místnosti a ještě byl drzý. Nakonec se odstěhoval.
„Pachatelé přivádějí jednoduchými prostředky společnost na její hranice“
TAZ: A jeho žena?
Pfeiffer: Ta zůstala. Druhý den ráno nám poděkovala, že jsme ji tímto permanentním znásilňováním zachránili. Zeptal jsem se, jestli půjde na policii. A ona řekla: „Christiane, myslím, že si to ještě neuvědomuješ. Kdyby to byl můj přítel, nahlásila bych ho. Ale jako manželka musím roztáhnout nohy.“ Tak drsné to bylo. A politicky to takhle bylo žádoucí.
TAZ: Jak to myslíte?
Pfeiffer: V roce 1966 potvrdil Spolkový soudní dvůr – obsazený výhradně muži – že manželská povinnost ženy zahrnuje i ochotu přinést oběť při pohlavním styku. Dokonce zakazovala „projevovat“ odpor. Hrozné. Tehdy jsem pochopil, že ženy nemají v manželství žádná práva. A toto poselství o vydání žen napospas moci a násilí muže přišlo přímo od zákonodárce. Později jsem se začal zajímat o výzkum znásilnění.
TAZ: Zůstaňme na chvíli ještě ve vašem mládí. Nejdříve jste se chtěl stát pastorem, pak jste koketoval s osmašedesátníky – a pak jste vstoupil do Bundeswehru. Jak to do sebe zapadá?
Pfeiffer: Jsem a budu Kristovým příznivcem. Později jsem jako ministr spravedlnosti Dolního Saska pravidelně kázal ve vězení, s následnou debatou. Kázání bez diskuse pro mě bylo příliš nudné. Na osmašedesátnících mi vadil jejich levicový dogmatismus. Byl jsem sice angažovaným, zaháčkovaným Ho-Ho-Ho Či Min křiklounem proti válce ve Vietnamu a zažil jsem na vlastní kůži sílu demonstrací. Ale Marxe jsem měl z NDR stále plné zuby. Stamokap (Státně monopolistický kapitalismus – původně marxisticko-leninský termín pro splynutí imperialistického státu s ekonomikou v jediný nástroj nadvlády pod vedením finanční oligarchie, k němuž dochází v závěrečné fázi kapitalismu, pozn. PQ) mi naháněl hrůzu.
TAZ: Jak zapadá Bundeswehr do vašeho boje proti násilí?
Pfeiffer: Dokonce jsem se chtěl stát důstojníkem z povolání. Kdyby Anglie nešla do války, vyhrál by Hitler. Velitelem mé roty byl Stauffenbergův syn. To, že se musíte umět bránit, jsem se naučil z historie národního socialismu. Krátce předtím, než jsem podepsal, jsem si však při sklizni zlomil ruku. Čtyři týdny života na farmě s rukou v sádře pro mě ale byly příliš nudné, a tak jsem se přestěhoval ke svému nejstaršímu bratrovi do Mnichova. Tam jsem navštěvoval mnoho přednášek – a tehdy jsem propadl filozofii práva. Tak jsem se znenadání dostal ke studiu práv.
TAZ: Na začátku 70. let jste studoval kriminologii na London School of Economics. Užíval jste si londýnský noční život?
Pfeiffer: Ne, vůbec. Beatles jsem poslouchal rád, ale chodit ven mě vůbec nebavilo. Raději jsem diskutoval s moudrými lidmi. Nikdo mě neznal, nemusel jsem tedy splňovat ničí očekávání. Poprvé jsem měl šanci zjistit, co chci. Londýn byl rokem mého života.
TAZ: Co vás přivedlo k tomu, že jste se začal zabývat muži jakožto pachateli?
Pfeiffer: Rozčiloval mě rozšířený a mylný názor, že zločinnost je dědičná. Kriminalita je jakousi křivkou horečky každé společnosti a skutečnost, že 95 % všech vězňů tvoří muži, mě zarazila. Otázka, proč tomu tak je a proč je proto tak důležité zavést rovnost pohlaví, mě provází celý život. Od 90. let se ústředním tématem mé práce stalo také násilí na ženách.
TAZ: Byl jste jedním z prvních mužských spojenců v rámci výzkumu násilí na ženách. Nazvala byste se feministou?
Pfeiffer: Vždy jsem byl na straně feministického hnutí. Ne vždy jsem souhlasil s každou větou, která zazněla, a například jsem zjistil, že se někdy příliš zaměřuje na vinu mužů. Já jsem se naopak více zaměřil na mechanismy, kvůli nimž jsou muži takoví, jací jsou. Ale srdcem jsem vždy byl feminista.
Feminismus a strach z „převýchovy“
TAZ: V roce 1992 jste jako vedoucí Kriminologického výzkumného ústavu Dolního Saska zahájil první průkopnickou studii o znásilněních.
Pfeiffer: Jednalo se o první reprezentativní průzkum mezi oběťmi, který byl kdy v Německu proveden. Výsledek: 18 % žen zažilo masivní fyzické násilí ze strany svých partnerů. A ke znásilnění nedochází primárně ze strany neznámých pachatelů – ale ta jsou holt častěji hlášena. Ke znásilnění dochází především v manželstvích a partnerstvích, a to z více než 70 % případů. Musíte si to představit: co se dělo v bytech ještě v 90. letech, jak byly ženy zraňovány a ponižovány, co musely snášet děti, když jejich matky znovu a znovu trpěly! Ale vlastního manžela tak snadno nenahlásíte.
TAZ: Jak na toto zjištění reagovala mužská část veřejnosti?
Pfeiffer: Odmítavě, samozřejmě. Kauder, Seehofer a současný předseda CDU Friedrich Merz hlasovali ve Spolkovém sněmu proti tomu, aby se znásilnění v manželství stalo trestným činem.
TAZ: Nicméně v roce 1997 přece jen nadešel čas. Přispěl k tomu i váš výzkum?
Pfeiffer: Ano, šťastnou shodou okolností se mi podařilo srozumitelně předat naše poselství tehdejší ministryni spravedlnosti Leutheusser-Schnarrenbergerové. Pozval jsem ji na přednášku na Hannoverské univerzitě. Když skončila, lidé opouštěli přednáškový sál, ale řidič ministryně tam ještě nepřijel. Ještě jsme si povídali u řečnického pultu, když nás správce omylem zamkl. Než nás její řidič konečně vysvobodil, měli jsme více než půl hodiny času na rozhovor. Poté ministryně zajistila, aby všichni poslanci obdrželi krátký text s výsledky našeho výzkumu. A tak se zákon o sexuálních deliktech v rámci jedné koalice Unie (CDU a CSU, pozn. PQ) a FDP změnil.
TAZ: To jste ale vytěsnil dlouhá desetiletí bojů ženského hnutí.
Pfeiffer: To je pravda. To vše bylo možné jen díky ženskému hnutí. Z toho vyrostla síla, že si to ženy už nechtěly nechat líbit, že se vzbouřily. Motivování zákonodárců však byl ještě jiný krok.
TAZ: V tomto bodě bychom také neměli zapomínat na spojenectví žen mezi frakcemi, které převážilo misky vah ve prospěch změny zákona.
Pfeiffer: Tak jest, to je naprosto jasné. Dodám jen, že naštěstí bylo ministerstvo spravedlnosti v rukou silné a odhodlané ženy, která byla ve svém zásadním přesvědčení podporována z mnoha stran.
TAZ: Co se v posledních desetiletích z hlediska násilí zlepšilo?
Pfeiffer: Zákon pomohl snížit počet všech případů znásilnění v manželství přibližně o polovinu. A jak už bylo řečeno, sexuální vraždy už téměř vymizely. V roce 2020 byly zaznamenány čtyři případy.
TAZ: Je to kvůli lepším zákonům nebo nižší míře násilí?
Pfeiffer: Kvůli obojímu. Sexuálním vrahem se člověk nerodí, ale stává se jím. Sexuální vrazi zažili většinou v dětství strašlivé podmínky. Vždy je to stejné: ponížené, bezmocné, utlačované, často spojené s tím, že se samy staly obětí sexuálního zneužívání. A pak, v dospělosti, člověk zatouží po moci.
Mají bité děti větší sklony k násilí?
TAZ: Nezbavujete tím muže také části jejich odpovědnosti?
Pfeiffer: V žádném případě. Jen vysvětluji, proč to někteří muži těžko zvládají: muži, kteří pak útočí, znásilňují, zapouzdřují se, cítí se ohroženi, muži, kteří nechtějí a neumějí mluvit. Dnes už výroba sexuálních vrahů takto nefunguje. Dětské domovy, kde byly děti brutálním způsobem týrány a zneužívány, již neexistují. Kromě toho máme desetkrát více pečujících terapeutek a terapeutů. Když rodiče nedostatečně poskytují sociální péči nebo když jsou lidé poškozování, jsme schopni tuto péči zajistit. To je civilizační úspěch.
TAZ: Postupně bude všechno v pořádku?
Pfeiffer: Bohužel ne. Podle údajů Spolkového kriminálního úřadu se od roku 2000 více než zdvojnásobil počet případů závažného fyzického násilí na ženách v rodině a ze strany bývalých partnerů. Znásilnění v partnerských vztazích je také opět na vzestupu. Od roku 2017 se jejich počet zvýšil o čtvrtinu. A za poslední dva roky bylo v rodině a bývalými partnery úmyslně zabito o pětinu více žen.
TAZ: Není to v rozporu s tím, co jinak uvádíte?
Pfeiffer: Ano, musíme tomuto fenoménu více přijít na kloub. Tyto údaje si žádají vysvětlení. Jsou pachateli stále častěji muži, kteří se cítí ohroženi rostoucí silou žen a nedokážou se vyrovnat se ztrátou své tradiční dominantní role? Je tedy důvodem nárůstu násilí na ženách mužská krize?
Co zbraně ve skutečnosti chrání, je pocit mužnosti
TAZ: Muži jsou v krizi již od antiky…
Pfeiffer: Do jisté míry. Přesto však měli dlouhá období, kdy nekontrolovaně uplatňovali svou moc. Toto postavení je jim právem odňato, protože mužská dominance ohrožuje přežití lidstva. Je sebedestruktivní, když mužská dominance upírá dívkám vzdělání. Ničení životního prostředí je mnohem pravděpodobnější u mužů, války jsou také mužské. To, co inscenuje Putin, je skrz naskrz maskulinní. A nová, jiná mužnost, která se chová klidně, sebevědomě, vřele, komunikativně a emocionálně, teprve pomalu roste. Nejde jen o spravedlnost mezi pohlavími. Jde o přežití nás všech.
Christian Pfeiffer se narodil v roce 1944 ve Frankfurtu nad Odrou. V roce 1952 se jeho rodina přestěhovala do Bavorska. V letech 2000-2003 byl dolnosaským ministrem spravedlnosti za SPD, jejímž je členem. Žije se svou ženou v Hannoveru. Pfeiffer vyučoval jako profesor kriminologie, trestního práva mladistvých a trestního systému na univerzitě v Hannoveru. Více než 20 let byl ředitelem Kriminologického výzkumného ústavu Dolního Saska. V knize „Gegen die Gewalt“ („Proti násilí“, Kösel-Verlag, 2019) Pfeiffer bilancuje svou práci.
