Premiérové finále fotbalové Konferenční ligy nabídlo typického Josého Mourinha. Se vším, co k němu neodmyslitelně patří.
Věčně trochu nespokojený.
Velmi emotivní.
Vůči hráčům ochranitelský.
Co do taktiky čistě pragmatický.
A hlavně... Zase vítězný!
Překvapilo to vůbec někoho? Na triumf jeho AS Řím proti Feyenoordu se dalo před utkáním sázet v kurzu 1,7:1, ale vzhledem k Mourinhově historii mohlo být tohle číslo klidně ještě o dost nižší.
 |
Kdykoli portugalský svéráz vedl tým ve finále evropského poháru, vždycky uspěl. Ve středu se mu poštěstilo už popáté. Necelý rok před šedesátými narozeninami a v době, kdy o něm mnozí už pochybovali.
Začalo se říkat, že jeho styl je už okoukaný a přežitý. Mnozí ta slova ještě doplňovali úlevným: Zaplaťpánbůh!
Pravda je, že Mourinho se k velkým výhrám zpravidla probránil a protaktizoval. Ale kdo ví, jestli by senzačně vyhrál Ligu mistrů s Portem či Interem Milán, kdyby mu záleželo na tom, jestli si fanoušci pošmáknou. Pro něj byl vždy na prvním místě úspěch. Jaká k němu vede cesta? To je přece vedlejší!
José Mourinho, trenér AS Řím, líbá trofej pro vítěze Konferenční ligy.
Však i po těsném vítězství 1:0 v útrobách stadionu v albánské Tiraně vyprávěl: „Na předzápasové tiskovce jeden nizozemský novinář řekl, že je umění vyhrávat a zároveň hrát hezký fotbal. Já říkám, že je umění vyhrávat. Tečka!“
Nemůžete v žádném případě Mourinhovi upřít, že on vyhrávat umí. Ne náhodou si kdysi sám vymyslel přezdívku Pan Výjimečný. Kdyby někdy psal životopis, do kolonky úspěchy si může vypsat šestadvacet trofejí, které získal v šesti různých klubech. A to nepočítáme ty, kterých dosáhl coby asistent.
Nebo snad překladatel?
Právě v téhle (dvoj)roli do velkého fotbalu nakoukl ve Sportingu Lisabon, za pár dní tomu bude přesně třicet let. Anglický kouč Bobby Robson tehdy hledal tlumočníka, který by mu pomohl překonat jazykovou bariéru, a třicetiletý učitel Mourinho se ukázal jako trefa.
Oslavy v Římě i Mourinhovy slzy. Teď vstříc dalším trofejím, hlásí vítězové |
S mazákem Robsonem šel ze Sportingu nejdřív do Porta a pak i do Barcelony. Bleskově se naučil nejen španělsky, ale i katalánsky, takže už v té době ovládal šest jazyků: kromě portugalštiny ještě francouzštinu, italštinu a angličtinu.
Na tiskových konferencích se vyřádil dosytosti. Robsonova slova doplňoval o vlastní postřehy, původní sdělení se občas vytratilo. Jenže zároveň si poctivě rozšiřoval i trenérské obzory, například pro zkušenějšího kolegu skautoval soupeře.
„Informace, které mi dodával, byly excelentní,“ vzpomínal Robson. „Nikdy na nejvyšší úrovni nehrál ani netrénoval, přitom byl schopný mi připravit tak dokonalý report jako nikdo jiný.“
Zklamání i stížnosti ve Feyenoordu: Měli jsme převahu, Římané byli bezohlední |
Není divu, že se z Mourinha nestal profesionální tlumočník, ale jeden z nejúspěšnějších trenérů fotbalové historie. I triumf v Konferenční lize budiž důkazem, jak brilantně umí tým připravit a překonat překážky. Musel se přenést třeba přes potupný debakl 1:6 od norského Bodö/Glimt ve skupině, stejného soupeře pak vyřadil ve čtvrtfinále.
A hráčům neustále do hlav vtloukal: „Tohle je naše Liga mistrů!“
Rozhodující gól ve finále ani neslavil, naopak se mračil a gestem odháněl rozjařené kolegy: Dejte mi pokoj, ještě není konec, jedeme dál!
I po závěrečném hvizdu se na chvíli vypařil, a když se vrátil na trávník, tekly mu po tváři slzy.
„Tohle byla naše šance psát historii,“ líčil dojatě. „A my ji proměnili.“
