Josef Buršík byl válečný hrdina, za druhé světové pomohl osvobodit Kyjev od nacistů. Josef Bursik je jeho vnuk a brankář anglické jednadvacítky. Dnes podruhé v kvalifikaci na EURO potká Česko, dědečkovu vlast. První zápas Bursikovi a jeho parťákům vyšel dokonale, teď je tu odveta v Českých Budějovicích. A gólman Stoke City si znovu vzpomene na svoje kořeny.
Příští rok to bude osmdesát let. Osmdesát let od chvíle, kdy tank Josefa Buršíka vjel do Kyjeva, tenkrát ještě kontrolovaného nacisty. Jozífek z Postřekova, jak si generálmajor Buršík s úsměvem říkal, na východní frontě zazářil několikrát. Bojoval v karpatsko-dukelské operaci a zúčastnil se osvobozování Ostravska. Hodně pestrý osud měl i po válce.
„Můj děda je pro mě obrovským vzorem a jsem pyšný, že se jmenuju stejně jako on,“ říká Josef Bursik, brankář anglické fotbalové jednadvacítky. Dědečka zná jen z vyprávění, společně byli na světě necelé dva roky. „Jeho odkaz v naší rodině zůstane napořád.“ Ten příběh je hodně silný.
Buršíka komunisté stejně jako spoustu dalších válečných hrdinů dočasně vymazali z dějin. V devětačtyřicátém ho ve vykonstruovaném procesu odsoudili na deset let vězení v Mírově – a když si troufl odvolat se, vyfasoval ještě další čtyři roky. Jakkoliv paradoxně to může znít, zachránila ho tuberkulóza: převezli ho do nemocnice v Olomouci, odkud utekl. Nejdřív se dostal do Bavorska a v polovině padesátých let do Anglie. Za hranice šel jen s manželkou, s oběma dcerami se znovu setkal až za třináct let.
Po revoluci se do Československa pravidelně vracel a nevynechal ani milovaný Postřekov, největší z jedenácti chodských vesnic. Zemřel v necelých jednadevadesáti a tři roky nato mu prezident Václav Klaus in memoriam udělil prestižní řád Bílého lva.
„S tátou jsme o prázdninách často jezdili do Česka a pokaždé nás potěšilo, kolik lidí si na dědu pamatuje. Vždycky, když jsem zmínil naše jméno při rezervování hotelu, cítil jsem z okolí úžas,“ vykládá Bursik.
I on denně bojuje: jen místo válečné fronty na fotbalovém jevišti. Stoke City ho nejdřív posílalo po hostováních, hrával i mezi poloprofesionály. „Vychytal se v zajímavého brankáře. Perfektně soustředěný, jistý při hře nohama, skvělý v šestnáctce i mimo ni. Má všechno, co potřebuje moderní gólman,“ poklonil se Michael O’Neill, trenér Stoke.
Joe, jak Bursikovi říkají, trpělivě sbírá zkušenosti v druhé lize a v anglické jednadvacítce je brankářem číslo jedna. V evropské kvalifikaci odchytal pět z dosavadních šesti zápasů, mezi náhradníky seděl jen během bitvy s poslední Andorrou. Loni v listopadu se v Burnley proti Česku (3:1) celkem nudil: vyzrál na něj jen Adam Karabec – a ještě z penalty.
„Česko mám v srdci a svých předků si vážím, ale vždycky jsem chtěl hrát za Anglii. Prožívám splněný sen,“ líčil Bursik před listopadovou partií s vlastí svého dědečka. „Je pro mě velkou inspirací pokaždé, když hraju. A vždycky bude. Nehledě na to, čeho dosáhnu.“
