Nejistot ohledně mexické revoluce je povícero. Historici se shodnou na jejím počátku – našli ho v listopadu roku 1910, byť různé formy odboje a vzpoury proti zkorumpované vládě probíhaly už dlouho. A jasno mají i v původním společném nepříteli Porfiriovi Díazovi, prezidentovi, který po tři desetiletí velmi svérázně spravoval celou zemi.
Jeho diktaturu, nazývanou porfiriát, ukončilo až celonárodní povstání vedené Franciscem Madurou. Tím revoluce neskončila, o další dataci krvavého finále se však dějepisci přou. Revoluční vlny byly totiž ještě nejméně dvě. Byl tu ještě Venustiano Carranza, Álvaro Obregón, Emiliano Zapata, Pancho Villa a další vůdci revolučních milicí, s dost odlišnou představou o tom, kdy bude dobojováno a jaké jsou vlastně cíle ozbrojeného povstání. Kde se má zastavit.
Jedno je jisté. Když ve třicátých letech dvacátého století utichly poslední výstřely, změnila se identita celého Mexika. Aby ne, když z původních čtrnácti milionů obyvatel země byl už každý sedmý po smrti.
Řada přišla i na ženy
Dva miliony padlých jsou dobré vysvětlení, proč se mexická revoluce stala v mnoha ohledech revolucí žen. V průběhu dvaceti let bitev, válek a nekonečných tažení se prostě všem zúčastněným stranám konfliktu bez rozdílu nedostávalo živého materiálu. Začlenění žen se jevilo jako logické a velmi efektivní řešení.
Jinak však ženy v mexických milicích i pravidelné armádě nehledaly celospolečenskou změnu a lepší postavení. Teprve když se zbraní v ruce zjistily, že se dokážou vyrovnat svým mužským spolubojovníkům, začaly si některé z nich získávat respekt a uznání, které dosud neznaly. Bojovaly přitom na všech stranách konfliktu. Vítězily, prohrávaly, umíraly, zabíjely, byly obdivované i nenáviděné.
S ženami není dezercí
Původně přitom mexická federální armáda, hájící prezidentský režim, při doplňování kádrů dlouho sázela na systém leva, tedy na nucené, násilné odvody rekrutů. Výsledkem byla téměř nulová motivace odvedenců a extrémně vysoká míra dezerce. To se změnilo, když generálové přimhouřili oko nad tím, když se k vojenským oddílům přiřadily ženy. Do bitevního pole s vojáky táhly jejich manželky, milenky, matky a dcery.
Emiliano Zapata: povstalec, který naslouchal intelektuálům Tygr z Jihu, to byla jedna z přezdívek, které vesničané Emilianu Zapatovi dali Jednou psal neotesaným stylem s hrubkami, jindy naopak hýřil odkazy na Hegela, Marxe či Voltaira. Život Emiliana Zapaty, od jehož smrti uplynulo 10. dubna 90 let, je též příběhem o vztahu lidového rebela a revolučních intelektuálů. |
Jak statečně asi budou bojovat muži, když jim jejich ženy dýchají na záda? Pokud totiž padnou oni, padnou i jejich milované. Taková byla úvaha, na kterou velitelé sázeli.
Když tedy například bojem zdecimovaná armáda generála Salvadora Mercada hledala bezpečí na americké straně hranice u Fort Bliss, mířilo za palisády opevnění nejen 3 357 mexických vojáků a důstojníků, ale také 1 256 žen různého věku a jejich 554 dětí. Takové „rodinné“ vojsko nebylo ničím výjimečným.
Z kuchyně do první linie
Přepestrý byl i původ žen, které mezi ozbrojence směřovaly, od středostavovských paniček sahal přes campesinas z plantáží až po negramotné indiánky, mesticky. Revoluce je nahnala do bitevní vřavy všechny, a zdaleka ne všechny šly dobrovolně. Mnoho bylo stejně jako jejich muži zrekrutováno násilím nebo byly přímo uneseny ze svých domovů.
K nezbytným úkolům žen patřila správa a udržování táborů, starost o kuchyni a péče o raněné. Zní to cynicky, ale úměrně k tomu, jak ubývalo akceschopných mužů, narůstala důležitost soldaderas. Ženské oddíly byly pověřeny rekvírováním zásob, zajišťováním munice, prohledáváním dobytých území, kontrolou nad zajatci. Muži pak měli čas na bezprostřední boj.
I do něj však často nastupovaly ženy, po boku svých bratrů a otců. Někdy převlečené do mužského oděvu, jindy v sukni, ověšené náboji. Některé se vyznamenaly natolik, že získaly titul coronelas a vedly celé smíšené nebo ryze ženské oddíly. A jiné byly, bez oficiálního jmenování, nazývány spolubojovníky uctivě generala, protože jejich chladnokrevnost, bojovnost nebo lstivost překonávala muže.
Často zajišťovaly špionáž v týlu nepřítele, prováděly sabotáže na železnici nebo organizovaly odvážné loupeže či útěky z vězení. Příběhy těchto žen lvic, které hledaly spravedlnost a pomstu v krvi nepřátel, patřily k tradičním námětům takzvaných adelitas, baladických písní o revolucionářkách.
Vítězit, umírat, páchat zvěrstva
Dokud Emiliano Zapata vedl svůj revoluční boj na jihu, v okolí Morelos, ženský doprovod nepotřeboval. Zázemí pro své vojáky totiž nalezl v každé vesnici, takové se jeho vojsko a revoluční cíle těšily podpoře. Jakmile však vyrazil k severu, řešil stejný problém s dezercemi i zajištěním dobytého týlu jako federalisté. Proto svolil k zavedení ženských oddílů. Podobně si počínal i jeho revoluční spojenec Pancho Villa – čtyři stovky žen, které vedla statečná Petra Herrea, dokázaly dobýt od federales město Torreón.
Jak velký význam pro ně vlastně ženy měly, revolucionářští vůdci zjistili, až když je z oddílů svých elitních střelců División del Norte vykázali. Villovi muži neměli rázem co do úst, ranění nedostávali potřebnou péči, množily se rebelie. Zajímavý je poznatek, že dokud jeho jednotky doprovázely ženy, nemusel Villa za trest věšet své muže kvůli znásilňování žen v dobytých vesnicích a městech. Teror na civilistech a popravy vlastních bojovníků ho nakonec stály podporu veřejného mínění.
Bůh existuje - a je komunista, říkala herečka Franca Rameová Franca Rameová právě ohlásila, že skládá mandát senátorky. Unesli ji, mučili a znásilnili. Přesto neuhnula ani o krok. Blonďatá sexbomba, později noblesní paní se sžíravým sarkasmem tepala do vlády, továrníků i katolické církve. Italská herečka, dramatička a politická aktivistka Franca Rameová zemřela ve čtyřiaosmdesáti letech 29. května. |
Ženy se začaly objevovat i v armádě generála Victoriana Huerty, když se vzdálila z rodného regionu. Těžil z výhod relativně husté železniční infrastruktury, a tak muže, ženy a koně přesouval do boje vlakem. Prioritou pro něj ovšem byla kavalérie, proto ženy musely často sedět na střechách vagónů. Jejich revolučního zápalu většinou nevyužíval pro boj, ale spíš pro ohledávání mrtvých a péči o raněné.
Idealizovat si soldaderas se však nehodí, ženy v armádě konstitucionalistů jsou popsány jako pachatelky hned několika masakrů zajatců a pacificos, civilních obyvatel. Pro generála Obregóna pak zase byly spíš obětí, předmětem vydírání, nestyděl se využívat zástupů neozbrojených žen jako živého štítu před vlastními postupujícími vojáky.
I když však život soldaderas nebyl lehký, rozhodně nad ním měly jako ženy víc kontroly než v zázemí. Tam totiž mohla přijít smrt, mučení nebo zneužití kdykoli. Nic jako bezpečný týl neexistovalo, občanská válka se přelévala mezi regiony.
Hrdinky s titulem i beze jména
Mnohé ze soldaderas se dočkaly proslulosti. Například Elena Arizamedi Mejia, zakladatelka polních nemocnic neutrálního Bílého kříže – pracovníci Červeného kříže totiž tehdy odmítali ošetřovat zraněné revolucionáře. María Quinteras de Meras dosáhla ve Villově vojsku vyšší hodnosti než její manžel. Demoliční expert Ángel Jimenéz z Oaxacy se vlastně jmenoval Angela;, bojovala v mužském přestrojení proti federalistům, svou pravou totožnost odhalila až před generálem Carranzou. Zvažoval, jestli ji má nechat zastřelit, nakonec ji však povýšil.
A celou revoluci prožila v převleku Amelia Robles Ávila, tedy vlastně Amelio. Jako jedna z mála žen se v poválečných letech dočkala vyznamenání Řádem čestné legie a oficiálního titulu veterano. Opravdových bojovnic byl však jen zlomek z celkových počtů a většina hrdinek byla beze jména. Mladičká dívka, které přezdívali Chico, se přidala k legiím Emiliana Zapaty jednoduše proto, že z celé vesnice, kterou vypálila vojska generála Orozca, zůstala jediná naživu.
Zpátky k plotně!
Získaly ženy účastí v boji rovnoprávnost? Rozhodně ne. Jedno z mála pozitiv bylo, že jim ústava z roku 1917 v Mexiku vůbec poprvé přiznala status občanek, a z toho aspoň teoreticky vyplývající práva. Různí prezidenti a velitelé slibovali ženám ledacos, ale na sliby většinou velmi rychle zapomněli.
Když revoluce skončila a ženy odložily zbraně, ztratily znovu svou vydobytou nezávislost. Reformy se nekonaly. Soldaderas jsou dodnes vnímány jako zrádkyně i hrdinky, rádodajné poběhlice i inspirující světice. Bez jejich pomoci by nejspíš nemohly revoluční boje trvat tak dlouho. Volební právo v zemi, která jim byla domovem a pro kterou během revoluce krvácely, ale nakonec získaly až v roce 1953.
