Jsou tři stádia kulturních ikon. Marilyn Monroe si teď projde tím posledním

Jsou tři stádia kulturních ikon. Marilyn Monroe si teď projde tím posledním
Blonde | Netflix
Do hlavní role filmu Blonde byla obsazena 34letá herečka kubánského původu Ana De Armas, která v poslední době okouzlila publikum v bondovce Není čas zemřít jako „nebond girl“ a která bude brzy účinkovat i v dosud nejdražším netflixovském akčním blockbusteru The Gray Man. Ne až tak velký úspěch slavil její nedávný erotický snímek Deep Water s Benem Affleckem. Každopádně od dob detektivky Na nože a sci-fi Blade Runner 2049 je Ana De Armas zapsaná v širším povědomí a není jen jednou z mnoha hezkých tváří na plátně, jejíž jméno si nedovedete vybavit. Blonde je pro ni určitě největší hereckou výzvou kariéry.A určitě to není jenom tím, že jako přírodní brunetka musela být blond – touto proměnou prošla i samotná Norma Jean v Marilyn Monroe.
Blondýnka
V interview pro magazín Netflixqueue prohlásila: „Od počátku mě nadchly režisérovy ambice prezentovat verzi života Marilyn Monroe jejím pohledem. Chtěl, aby svět zažil, jaké to je být nejenom Marilyn, ale i Norma Jean. Zjistila jsem, že je to ten nejodvážnější, nejvíce nesmlouvavý a feministický pohled na její příběh, jaký jsem kdy viděla. Pracovali jsme na filmu asi rok. Četla jsem knihu Joyce Carol Oates, podle níž se natáčelo, studovala stovky fotografií, video a audionahrávek, filmů – všechno, co se mi mohlo hodit. Každá scéna snímku je inspirovaná existující fotografií. Sledovali jsme každičký jejich detail a debatovali, co se na nich děje. První otázkou bylo vždycky: ‚Co tu Norma Jean cítí?‘ Chtěli jsme vyprávět lidskou stránku jejího příběhu. Sláva je tím, co Marilyn učinilo nejviditelnější osobou na světě, ale také tím, co Normu učinilo tou nejméně viditelnou. Náš film není lineární ani konvenční. Je zamýšlený jako smyslová a emoční zkušenost. Film se pohybuje spolu s jejími pocity a zkušenostmi. Jsou tu momenty, kdy jsme v jejím těle a mysli, což dává publiku příležitost zažít, jaké to je být naráz Normou i Marilyn.“
Čtyřiapadesátiletý novozélandský režisér Andrew Dominik, jenž si výkon a chápavost Any De Armas nemůže vynachválit, k tomu dodává: „Ten film je upřímný. Je dělaný s láskou a s dobrými úmysly. Ale zároveň také s maximální zuřivostí. Dostal jsem se do situací, kdy mě lidé vidí jako provokatéra, ale o to se nikdy nesnažím. Jde mi jen o to vyjadřovat se tak jasně, jak jen můžu. Mou ambicí je, abyste se do Marilyn zamilovali.“
Blondýnka
Blondýnka | Netflix
Dominik má za sebou už velmi nekonvenční biografii australského zločince Marka Choppera Reada (Drsňák Chopper), která v roce 2000 celosvětově objevila herce Erica Banu, a také velmi pomalý melancholický western Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007), kde excelovali Brad Pitt a Casey Affleck. Za sebou má i dokument o hudebníku Nicku Caveovi a podílel se na seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek.
Představený teaser a všechny propagační poznámky okolo, stejně jako předchozí Dominikovy filmy, nám dávají najevo, že Blonde bude velmi pocitově a subjektivizovaně pojatý portrét. Tak jako více než sedmisetstránková kniha od Joyce Carol Oates, která ji nikdy neprezentovala jako dílo pevných faktů, ale imaginativní fikce, o níž slavná kritička Elaine Showalter napsala, že jde o "dokonalou studii americké celebrity, v níž se potkává tradice pohádek i gotických románů".

Samozřejmě do chvíle, než uvidíme výsledné dílo celé, se jedná o spekulaci. Ale zdá se, že Dominikův snímek bude zapadat do poslední fáze, jak se v dějinách přistupuje (nejen) k filmovým ikonám.
Onou pomyslnou první fází je právě samotný život dotyčných osob. To, jak jsou přijímány za života prostřednictvím svých filmů nebo prezentace v médiích. V této první fázi se buduje určitý mýtus. Každá ikona má jiný – u některých zmizí jejich minulost a není používána k posilování kultu, u jiných se dbá právě na selektivní popis toho, jak se například vypracovaly z chudoby. Každopádně, onen mýtus pozvedává živou osobu k nadčasovosti, nadživotnosti, dělá z ní nedostupnou a v něčem nedotknutelnou personu. Zde je mýtus dílem dokonalého PR, samotných mediálních výstupů a toho, jakou masku umí živoucí osoba za ikonou přijmout a odehrát.
Natalie Portman
Jackie | LD Entertainment
Druhým stádiem je potřeba ikonu svrhnout z pomyslného piedestalu. Především tím, že se poukáže na její slabosti, nedokonalosti, závislosti, „skryté dějiny“. Mnohdy se ikona bulvarizuje, je pronásledována a ponížena a někdy se tohoto stádia dožije ještě na sklonku života. Stalo se to lidem jako Michael Jackson či Iveta Bartošová. Posmrtně pak o ikonách vznikají knihy a dokumenty odhalující jejich temné nebo „jen“ neradostné soukromí. Tato díla sice posmrtně prodlužují jistý typ slávy, ale většinou nám kazí idealizovanou představu o hvězdách. Nejde o to jen zjistit, že jsou stejné jako my, ale spíše horší, extrémnější, vyšinutější, ztrápenější. Ať už něco špatného provedly, nebo jsou oběťmi traumatu, ať už se jejich veřejný obraz jakkoli rozchází se soukromou tváří, výsledkem je vždy pád a ušpinění. To je přitom vykonávané o to intenzivněji, čím více běloskvoucí byla původní pověst.
Třetí fází pak není pouhá rehabilitace, byť i ta je občas potřeba. (Vzpomeňme třeba na očištění pověsti Vlasty Buriana po obvinění a dokonce i odsouzení z kolaborace za 2. světové války.) Prakticky všechna pátrání prováděná s odstupem let přinášejí sice komplexnější portréty, jež nám umožňují uvědomit si nečernobílost lidských povah a osudů. V rámci audiovizuálního průmyslu, který ikony nejprve stvoří a pak zničí, ale třetí fázi představují filmy, které se nepokoušejí danou osobu představit ve faktograficky co nejpřesnějších skicách. Není tu snaha o dokonalost či vrstevnatost informací. Vyjádřeno ve filmových žánrech či formátech: první fází jsou samotné fikční filmy, které ikona natočí a díky nimž se ikonou stane. Druhou fází jsou demaskující dokumenty nebo „příběhy podle skutečných událostí“.
Zdá se ale, že třetí fáze se nestačí dostat na „dřeň pravdy“, nechce odhalit nic z vnějšku. Cílem je dostat se do kůže ikony, zpětně ji polidštit, aniž by bylo třeba ji pošpinit. Je to snaha nikoli přiblížit ikonu nám, ale přiblížit se ikoně, jako bychom byli jí. Abychom viděli svět jejíma očima. Aby se obecná historie stala historií soukromou. Nejde o to, jak moc oceníme, že se někdo převtělil do někoho jiného a oceňovali bychom výkon herce či herečky, kteří hrají někoho jiného, kdo byl reálný. Jde o to, jak moc se dokážeme vžít do někoho jiného.
Kristen Stewart
Spencer | Pablo Larraín
Doposud takových filmů moc neexistuje. Jako známější by se asi daly uvést impresionistické portréty Jacqueline Kennedy a princezny Diany, jak je natočil chilský režisér Pablo Larraín – s prostými názvy Jackie a Spencer. Filmy samozřejmě stojí na silných výkonech Natalie Portman a Kristen Stewart, které si za to vysloužily i dost cen a nominací. Ale základem je atmosféra, schopnost přenést na nás pocity, jaké tyto ženy mohly prožívat v daných okamžicích. Nejde o velké historické příběhy, nejde o objektivní náhled na celek jejich života. Ale o potřebu vyvolat v nás analogické emoce, které nejsou historicky omezené nebo zapovězené; něco, k čemu bychom se nemohli dostat. (Ve stejném stylovém duchu zdůrazňujícím prožívání se ostatně nese i třídílná minisérie Iveta na českém Voyu.)
Je pouze na nás, jak tyto filmy oživíme a jak živé se nám budou jevit jejich postavy. Nadživotné ikony se stávají reálnými, aniž by byly poničeny, aniž by byly zkaženy nepříjemnými detaily. Mohou se jistě cítit špatně, možná nejednají vždy správně, neskrývají se jejich slabosti. Ale výsledkem našeho zážitku není pocit triumfu, že jsme svrhli sochy z podstavců, že jsme z bohů učinili lidi nebo se dozvěděli malá špinavá tajemství. Smyslem je pochopení těch, kteří byli předtím stvořeni jenom k obdivu a záření.
Je pravděpodobné, že o něco takového se pokusí i film Blonde.

Tip redakce: V kinech měl premiéru třetí díl Jurského světa, jenž volně navazuje na trilogii Jurský park z 90. let. Napadlo vás někdy, že dobrodružství s dinosaury je vlastně feministická antiutopie?