Bydlí sto kilometrů daleko. V den, kdy na Břeclavsko a Hodonínsko dorazilo tornádo, tu nikoho neznala. Dnes, když dorazí, oslovují ji všichni „teta Bára“. Do Lužic, Mikulčic, Moravské Nové Vsi a Hrušek vozí Barbora Zdráhalová i po roce radost hlavně dětem.
„Pro mě už je to tady druhé doma. Jakmile se člověk dostane do soukromí těch lidí, utvoří si k nim vztah. Nedovedu si představit, že bych pomoc tady vypustila. Minimálně do té doby, dokud všechny děti - ti moji tornáďáčci - nebudou zpátky ve svém pokojíčku,“ vysvětluje Bára, která „v civilu“ podniká v oblasti sociálního poradenství a bankovnictví, a tak si může svůj čas organizovat sama.
„Přes den jsem v Tornádově a po nocích pracuju,“ směje se energická žena, která dříve působila i v charitních organizacích. Dobročinnost tak má v sobě.
„Ale tady je to o srdci. Dokud vidím někoho v mobilhausu, není mi to lhostejné. Není tu všechno krásné a opravené, jak se možná zdá. Vejdete do domů a lidé jsou tam na betonu,“ vyznává se a při té větě se jinak usměvavé a dobře naladěné ženě láme hlas.
Už týden po tornádu se jí podařilo uspořádat akci, aby rozptýlila zdejší děti a na chvíli je dostala ven z rozbitých vesnic. Z každé obce vypravila autobus do Zoo Lešná. A tehdy jim také začala říkat tornáďáčci.
„Vystoupila mi z autobusu stovka dětí a já jsem znala jmény tak dvacet. Pak se mi rozběhly u žiraf a já byla v koncích. Musela jsem nechat vyklidit pavilon rejnoků, abych se dopočítala té své stovky. Až když jsem zavolala ‚tornáďáčci‘, všichni ti moji se otočili,“ vypravuje se smíchem.
Nepřejte si vidět můj blok, směje se
Od té doby uspořádala na Podluží už řadu akcí, které měly pomoci hlavně dětem, ale i jejich rodičům. Při dni splněných přání v Lužicích například dobrovolníci rozdávali dětem konkrétní věci, které jim tornádo vzalo. Od zahradního domečku přes bazének až po plyšáka.
„To jsem brečela už v devět hodin ráno, když jsme se sešli,“ přiznává Zdráhalová, že to byl den plný emocí.
Další rozptýlení pak dětem přinesla spanilá jízda majitelů amerických aut, kteří mezi sebou vybrali na pomoc rodinám postiženým tornádem čtvrt milionu korun a osobně je přijeli darovat.
„Přijelo třicet aut, v každé obci udělali dětem show a povozili je. Myslím, že na pumpě tehdy vydělali tolik, co za celý měsíc ne,“ směje se Bára, která nepolevila ani v zimě a přichystala dětem ještě mikulášskou nadílku a po ní vánoční akci, při které se do rodin rozdávaly stromečky, ozdoby, cukroví i dárky.
V letošním roce pak shání dárky narozeninovým tornáďáčkům. „Všem dětem v oblasti, které mají daný měsíc narozeniny, vozíme dárky od soukromých dárců. Každý dárce dostane na výběr ze tří až pěti tornáďáčků a vybere si, které dítě je mu příběhem či povahou dárku nejbližší. Dárek pak koupí, pošle ho ke mně a já ho předám,“ popisuje systém, který alespoň trochu uleví rodičům.
Spousta dárců je z řad Bářiných známých, mnozí ji ale našli na sociálních sítích. „Přiřazuji dárce k dětem a dávám to dohromady. Nepřejte si vidět můj blok,“ směje se dobrovolnice, která těmito vztahovými nitkami spojuje spoustu lidí.
Obyvatele Podluží si oblíbila. Oceňuje i jejich černý humor, se kterým k tornádu přistupují.
„Tento humor nemůže pochopit nikdo mimo tyto obce. Náleží tomuto kraji. Kdyby k tornádu lidé přistupovali tak, že je to konec světa, tak se zhroutí. Musí mít nějaký nadhled,“ míní s tím, že lidé si občas utahují třeba z toho, že opravy stihnou tak akorát do dalšího tornáda. „Aspoň to vyventilují a nějakým způsobem se od toho oprostí,“ myslí si Bára.
Poslední dobrovolník
Na spoustu otázek odpovídá slovy: To ví Bůh. A s jeho dlouhými vlasy a plnovousem pak není divu, že jej většina lidí zná pod přezdívkou Ježíš. Už rok je Vítězslav Wejmelka součástí životů lidí na Břeclavsku a Hodonínsku. Po tornádu pomáhá obnovovat jejich domovy. Je jediným dobrovolníkem, který před rokem přijel a už zůstal.
„Neměl jsem tehdy televizi, takže jsem o tom, že bylo tornádo, nejdřív vůbec nevěděl,“ vrací se ve vzpomínkách o rok zpět. „Pak jsem jednou šel do hospody na nějaký fotbal. V televizi běžely zprávy, kde o tom mluvili. A tak jsem si řekl, že sem přijedu. Pak že hospody jsou k ničemu,“ směje se.
Na jižní Moravu dorazil z Prahy čtyři dny po úderu živlu. Od té doby žije tady.
„Už jsem tu tak nějak zabydlený. Prahu jsem odřízl. Když už se tam jednou za čas vracím, tak s nechutí. Je to tam strašně hektické. Kdežto tady, i když se pracuje od rána do večera, tak je to tak nějak ‚na klid‘,“ vyznává se Wejmelka, jehož posledním počinem na Podluží je stavba památníku podle návrhu akademického sochaře Michala Blažka. Vír z dřevěných trámů poničených domů má být poctou místním lidem za to, jak se s následky tornáda porvali.
Na jeho ztvárnění je potřeba pořádný fortel, ten ale mladému muži nechybí.
„Předtím jsem dělal kompletní rekonstrukce domů a bytů. A chvíli jsem stavěl vysílače pro mobilní operátory,“ vypravuje „Ježíš“, kde nabral řemeslné zkušenosti.
Ty na Podluží uplatnil hlavně na střechách. Pracoval na nich ve všech zasažených obcích vyjma Pánova. „Vždycky si říkám, když jedu kolem nějakého domu: Jo, tady jsme byli,“ směje se.
Dobrovolníci, kterých byly po tornádu v obcích stovky, se postupně vytratili. Jen Vítězslav Wejmelka zůstává. „Já jsem jednou udělal tu blbost, že jsem řekl, že odsud neodjedu, dokud nebude hotovo. Teď to nemůžu změnit,“ krčí rameny.
Nevydělá skoro nic
Pomocných rukou totiž už moc není. „Kamarádi jednou za čas jezdí. Ale taková ta počáteční euforie už zmizela. Před rokem sem lidé jezdili i sedření. Přijeli a dali ze sebe úplně všechno. Pak sice dva dny spali ve své práci, ale tady se odevzdali,“ myslí si Wejmelka. „Teď už to skoro nikoho nezajímá. Taková ta morální energie vystoupit ze svého pohodlí už chybí,“ dodává.
Ostatně na první pohled už to ve vesnicích na Břeclavsku a Hodonínsku vypadá docela hezky. Na domech svítí nové střechy i opravené fasády. Jenže stačí se podívat dovnitř. Domy jsou protečené, lidé nemají podlahy, sádrokartony.
„Občas se mě známí ptají: Proč si na to nezavolají firmu? Jenže v tomhle kraji není pět tisíc volných řemeslníků, kteří čekají na pracáku, až přijde tornádo, a pak jdou všichni makat,“ upozorňuje, že ne všechno jde tak hladce, jak se zdá.
Navíc teď náladě lidí nepřidávají bouřky posledních týdnů. „Já jsem tu při tornádu nebyl, takže bouřek se nebojím. Ale místní lidé se hned schovávají do sklepů,“ potvrzuje.
Většinu práce, kterou odvede, dělá Vítězslav zadarmo. „Určitou dobu mě platil jeden kamarád, který mi posílal peníze, abych tu zůstal a nemusel si říkat o peníze od místních lidí. Nevydělám si skoro nic. Je to tak na přežití. Ale mně stačí vlastně jen na jídlo, to je všechno,“ říká skromně muž, který aktuálně bydlí u kamaráda.
A i s tím jídlem se, jak přiznává, někdy trochu zanedbává. „Když obec přestala podporovat dodávání jídla dobrovolníkům, byli jsme měsíc na rohlících. I když nás lidé posílali na teplé jídlo, nebyli jsme schopní si najít hodinu, abychom si na ně zajeli. A tak jsme pracovali v kuse a večer šli pro tři rohlíky a vlašák,“ směje se a přitom už si chystá motorovou pilu, aby udělal další zářez na chystaném tornádovém památníku. Stihne ho dokončit do pátku? „To ví Bůh,“ říká.
