Leopold Parma (1891-1968), jinak rodák z obce Tichá, byl nesporně meteorem a zároveň buldozerem malířství a učitelství v Beskydech. Jinak nelze tohoto muže, který uměl plnými doušky pít ze svého talentu a z krajiny vůkol, nazvat. Kdybyste někdy navštívili obec Ostravice, važte si prosím každého místa, na kterém se zastavíte. Každé totiž může být velice historické. Když těsně před hotelem Freud a před ostravickou pilou zabočíte přes koleje vlevo do Hamrovic, ocitnete se právě na místě vpravdě historickém. Hned za kolejemi je holičství, do kterého chodil svého času pravidelně Petr Bezruč. Vedle je Galerie Ostravice. V ní se potkáme s mnoha uměleckými díly, mimo jiné i s díly od Leopolda Parmy. Most před Ostravicí nese od roku 1991 jeho jméno, avšak lidé mu stále říkají Hamrovický. Také proto, že se to ještě nevžilo a bronzová tabulka oznamující, že se jedná o Most Leopolda Parmy, je lehce přehlédnutelná.

L eopold Parma: Pohled na čeladenské údolí z Ondřejníku

On je zvyk železná košile. Hned za mostem natrefíme na restauraci a penzion „U řeky“, kterému nikdo neřekne jinak než „U Ivánka“. Tak se totiž jmenoval dříve. Cesta odbočující vzhůru vlevo od silnice nás zavede před budovu bývalé školy v Hamrovicích. Dnes již neslouží svému původnímu účelu. Byla postavena v roce 1924 a od roku 1991 je v její vstupní chodbě umístěna pamětní deska k poctě pana řídícího Leopolda Parmy. Učil zde v letech 1936-1957. V roce 1950 se jeho kolegou stal mimo jiné také pan profesor Václav Krpeš (1926 -2015). Václav Krpeš, jinak také dlouholetý kronikář obce Ostravice, byl snad jeden z mála absolventů pražské filozofické školy (Univerzita Karlova) působících v Beskydech, jehož kolokvia nesou podpisy jeho tehdejších profesorů. Jedním z nich byl například Jan Patočka a druhým Zdeněk Kalista. On sám mi svého času o této době řekl:

„Na FF UK v Praze jsem studoval v letech 1945/49 obor filosofie - dějepis. Dějepis jsem úspěšně ukončil druhou státní zkouškou u profesorů Dobiáše (všeobecné dějiny) a Chloupeckého (české dějiny). Historický seminář jsem absolvoval u docenta Kalisty, který však byl po únoru 1948 (podobně jako Patočka) z fakulty vyhnán. Čekala mě druhá státní zkouška z filosofie. Protože byl v krajích Severomoravském, Ústeckém a Karlovarském naprostý nedostatek učitelů, nařídil tehdejší ministr školství (Nejedlý), že musíme ihned nastoupit do škol a studia dokončit již v rámci pracovního poměru. Měli jsme na vybranou zvolit jeden z těchto krajů a já s kolegou (Láďou Šimkem) jsme si vybrali Severomoravský kraj; chtěli jsme do Beskyd ze zvědavosti, přáli jsme si blíže poznat beskydskou přírodu, hory a lidi (byl v tom jakýsi romantismus). Na tehdejším odboru školství ONV ve Frenštátě pod Radhoštěm jsem byl osobně a přímo jsem si vyžádal, aby nám dali místo na Ostravici, ve Starých Hamrech nebo v Čeladné. Jako mladí kluci jsme si to představovali tak, že zde nějakou dobu vydržíme, asi rok-dva, a potom se vrátíme zase zpět. Ovšem osud rozhodl jinak, oba jsme se ve Starých Hamrech oženili, založili rodiny (máme s manželkou tři děti, pět vnuků a čtyři pravnuky. Oblíbili jsme si tento kraj a zůstali jsme zde již trvale. Je pravda, že náš příchod do Beskyd byl vynucen ministerskou vyhláškou, museli jsme ihned nastoupit uprostřed školního roku, přesně od 1. ledna 1950. V opačném případě by nám nebylo umožněno dokončit studia. Skutečnost je taková, že jsme museli nastoupit, ale mohli jsme volit. Kolega Šimek již zemřel, jeho manželkou byla Věra Šochová, známá ve zdejším regionu jako vedoucí folklorního souboru Ostravica, Frýdek- Místek, který původně založila na Ostravici Věra Šejvlová a Věra Šimková s ní úzce spolupracovala. A Leopold Parma? Pochopitelně, že jsem hned po příchodu nejen k němu cítil jistou úctu. Byl také o 35 let starší, ale byl velmi kamarádský a příjemný. Hned mi nabídl tykání, ale mě to nějak moc nešlo. Místní kantoři byli takoví trochu spíše pokrokáři, ale kádrové složení bylo zajímavé. Samá profesorka, samý profesor. Tehdy na mě velice silně zapůsobil řídící učitel Wurm v Řečici. To byl velice světa znalý člověk s přehledem. Znal dobře kraj, lidi i místní přírodu. Leopold Parma byl podobného založení. Jako kantor byl výborný a bral si vždy první třídu. Mělo to logiku, dodnes se těžko prosazuje názor, že by ti nejzkušenější kantoři měli učit prvňáčky. Sám se mi svěřoval s tím, že daleko těžší pozici míval ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde učil v letech 1914-1936. V těch dobách míval i 90 žáků v jedné třídě. Žáci ho milovali a ve škole měl potřebnou kázeň. Přinášel do vyučování fantazii, náměty, díky své druhé profesi malířské organizoval vlastně jakousi „školu hrou“. Je známa epizoda, kdy najednou z ničeho nic přišla od Smrku velká bouře. Parma přerušil vyučování, omluvil se dětem, vyběhl ven a začal zuřivě malovat. Tak vznikl jeho obraz Smrk v bouři. S žáky vyráběl například loutky. Nechal je přinést do školy staré žárovky a z nich děti vyráběly loutky, když žárovky posloužily jako mustry na hlavy loutek. Byl jakýmsi šiřitelem optimismu. Děti byly nadšeny, když mohly přijít za nějakou záminkou do ředitelny. Byla plná krásných obrazů. Parma byl velice společenský a vtipný člověk, naplněný hlubokým optimismem. Byl vždy elegantní, pečlivě oblečený a ve společnosti se snažil, aby se nikdo nenudil. A motorka? To byl jeho oblíbený stroj, bez jeho pojíždění po kraji by to tady nebylo ono“.

Na snímku učitelský sbor „Střední školy v Ostravici“. Zleva: Václav Krpeš, učitel Vojtěch Šigut z Kunčic pod Ondřejníkem, který po dalších studiích učil na střední škole ve Frýdlantu nad Ostravicí chemii. Profesorka Ludmila Pacnerová (profesí latina, čeština), pozdější pracovnice Slovanského ústavu Akademie věd v Brně. Vedle ní tehdejší ředitel školy Alois Tiahan, mimo jiné také člen PSMU (hlasový poradce dirigenta Jana Šoupala) a dirigent Pěveckého sdružení Janáček ve Frýdlantu nad Ostravicí. Vpravo od něj Mirek Hrnčíř, dále Milan Faltýnek, který později učil matematiku a fyziku na druhém stupni základní školy. Zcela vpravo PhDr. Karel Pinkas, bývalý krajský školský inspektor a vedoucí odboru školství KNV v Ostravě.

Zdálo by se, že vše potřebné bylo již řečeno. Zdaleka nikoli. Básník a spisovatel František Horečka, Parmův druh a přítel, napsal po jeho smrti v roce 1968 velice zajímavou vzpomínku, která osvětluje jiné stránky malířova života. Alespoň tedy její část:

„Stopy v paměti se věkem jasní a světélkují do plastických podob odešlých přátel. Zřetelně se mi zjevuje i přítel Leopold Parma, jemuž spolužáci na učitelském ústavu v Příboru v letech 1909-1913 říkali lichotivě „ Polďátko“. Zamilovali si ho pro jeho lásku k hudbě a zvláště k malířství, jež již od frenštátské školy měšťanské se stávalo jeho doménou. Tam jsem poznal toho chlapce ztepilé postavy, výrazného profilu a rozevlátých kučeravých vlasů, na které narážel černý klobouk se širokou střechou, vždy dbalý elegantního zevnějšku. Bylo nás ve třídě několik, kteří jsme soutěžili v krajinářství a učili se od Břetislava Bartoše, Bohumíra Jaroňka a jiných, jimž jsme s obdivem nahlíželi v plenéru přes rameno na plátno a na paletu. Nezapomenu na úžas, jak nás Poldík jednou překvapil svým prvním zdařilým olejem, když špachtlí věrně zobrazil zrcadlení starých vrb v zátočině na nivách. Od té chvíle byl pro nás umělcem.

Leopold Parma. Tichavský kostelíček..

Pro akademii neměl prostředků, a tak se rozhodl pro studium na učitelském ústavě, a to poměrně pozdě, až ve svých 18 letech. Byl jsem jeho otci – kloboučníku na Podříčí – doporučen odborným učitelem Františkem Bartošem, abych ho připravoval k přijímací zkoušce z matematiky a z češtiny. Bylo mi jaksi proti mysli, abych jako mladší doučoval dospělého mladíka, ale nakonec jsem přijal tu úlohu a docházel na kondice do Parmů. Poldík byl přijat a jeho otec mi věnoval nový klobouk, který mi vítr brzy sebral. Tehdy u nás doma, když táta stonal, musel jsem si při kupě dětí přivydělávat hodinami. Od obuvníka Poláška jsem za přípravu chlapce dostal boty a pekař Bednárek za podobnou službu mě povozil bryčkou a uštědřil mi pečivo. Poldík se v Příboru uplatňoval i společensky, hrával v orchestru a ve studentském kvartetu, obdivován děvčaty v tanečních hodinách, ale hlavně se soustřeďoval do koloritu krajiny, do které vkládal nesporně svůj velký talent. I své umístění jako učitel, později jako ředitel, hledal v Beskydách, které ho okouzlovaly svými přírodními krásami.

Vytěžil z nich akvarely podivuhodné průzračností a emotivnosti ve Frýdlantě nad Ostravicí, ve Starých Hamrech a s Ferdinandem Dušou i na Slovensku. Zvlášť se mu dařily i měkké pastely a kromě olejů i náladové tempery. Se zdarem přecházel také ke kyticím a k zátiším, k interiérům chalup a s Dušou začal závodit v technice dřevorytu, černého i barevného. Začal vydávat alba, listy, pohlednice, v širší známost vešel jeho velký barevný dřevoryt Lysé hory a tichavský kostelíček. Pěstoval také knižní grafiku a doprovázel literární díla (Metoděje Jahna: Beskydy, Františka Horečky: Kouzelná píšťala aj.) Maloval divadelní dekorace k místním účelům a zhotovil zdařilé loutky. Pomáhal štětcem i rydlem při mnoha kulturních akcích.

V malbě si byl vědom své osobitosti, kterou předstihl i leckterého akademického malíře, a akademici ho uznávali za rovnocenného partnera při společných výstavách. Roku 1920 jsme spolu vydali jím ilustrovaný katalog „Škola a umění“ k výstavě, kde jsme se svými pracemi zároveň vystavovali práce svých žáků. Objevovali jsme talenty (opatruji dosud výkresy Antonína Strnadla), vytvářeli malířské školy mladých. Život není idyla - a zvláště umělec musí celý život bojovat statečně o své poslání, o vyjádření sebe přes všechny překážky, nástrahy a nepřízeň osudu. Také náš Poldíček byl bojovníkem za svéráz své duše ve vědomí, že dílo, do něhož vložil své životní síly, musí také bránit“.

Nu, a kdybyste za mostem v Hamrovicích sice také odbočili vlevo, leč minuli školu a dali se na cestu kolem Ostravice, pochopitelně s jejím proudem, stačí vyjít na nevelký kopec a jste v „orlím hnízdě“. V sídle neuvěřitelně vitálního a zajímavého ostravického rodáka, malíře, řezbáře, lidového vypravěče, parašutisty, průzkumníka jeskyní, hudebníka, tatínka, manžela a v jistých dobách také provazochodce a letce na lyžích (nejdelší let 48 m) Janka Satiny (*1941). Významný malíř regionu ví o Leopoldovi Parmovi také svoje. U Satinů se nejdříve rodila samá děvčata. Libuše (1922), Vlasta (1923), Božena (1925), Františka (1928, tu znáte jako Františku Pituchovou) a v roce 1938 Danuška. Jen ten kluk scházel. V roce 1941 se kupodivu kluk narodil - jako šestý. Dostal pochopitelně jméno po šťastném tatínkovi.

„Inu, to bylo tak, začíná své vyprávění Janek. Jednou večer jsem hrál na kytaru ve středisku Montér, dneska se to jmenuje Sepetná. Jezdili tam rekreanti z celé republiky, ale také rekreantky. A najednou jsem ji uviděl. Šla za kamarádkami u stolu a já jsem řekl svým kamarádům - tak támhletu si do roka vezmu za ženu.

A za dva měsíce jsem jel do Skalice u České Lípy, kde Helenka Pokorná bydlela, abych se představil jejím rodičům. A tehdy v šestašedesátém mi na Vánoce koupila olejové barvy. Věděla, že docela rád kreslím, takže mě přivedla k tomu, abych vzal tu malířinu vážně. A začal jsem malovat. To se rozneslo, a když jsem potkal pana učitele Parmu, hned se mě na to ptal. Já jsem ho znal ze školy, učil mě, byl hodně přísný, ale když šlo o malování, asi tak nějak změknul. Povídal mi – ty prý maluješ? Co jsem mu mohl povídat. Pokrčil jsem jen rameny. Tak přijď za mnou, povídá pan učitel, a podíváme se na to, co umíš. A začal jsem zase chodit do školy. Dal mi dobré základy, nikdy mu to nezapomenu. Jenže pak onemocněl, odejel k dceři do Brna a tam také v roce 1968 zemřel. Takže jsem na to malování zůstal sám, ale častokrát si na něj vzpomenu. Na něj se totiž nedá zapomenout“.

Na snímku vpravo obraz Janka Satiny: Poutník na Lysou…

Tak vidíte, sešli jsme se v tomto textu u Poldíka v hojném počtu. František Horečka, Václav Krpeš, Janek Satina, Břetislav Bartoš, Bohumír Jaroněk, Helenka Satinová - Pokorná, všech pět sester Satinových, Ferdiš Duša a mnozí další zde nejmenovaní. Velké srdce Leopolda Parmy by si klidně mohlo dovolit daleko větší návštěvu. Konec konců děje se tak neustále. Leopold Parma měl první svoji výstavu v roce 1918. Uspořádal ji tehdy Klub českých turistů ve Frýdlantu nad Ostravicí, jako společnou s Hercikem, Müllerem a Horečkou.

V roce 1968 měl svoji (samostatnou) čtyřicátou výstavu ve Frenštátu pod Radhoštěm. Od té doby, i po jeho odchodu z tohoto světa, přibyly na jeho konto desítky dalších výstav. On nám totiž má stále co říci. Ve dnech 17. dubna -20. května 2014 otevřela obec Trojanovice výstavu pod názvem „Z pod Radhoště“. Konala se v Památníku bratří Strnadlů a Jana Knebla v Trojanovicích a byli zastoupeni malíři Jiří J. Drozd, Ferdiš Duša, Jan Knebl, Antonín Strnadel, Jaroslav Štochl, Vlastislav Holub, Jiří Bártek, Jan Hrnčárek, Marie Parmová-Knězková, Břetislav Bartoš… a Leopold Parma. Byl vskutku ve vybrané společnosti.