S matkou jsem žila celý život, byla tak hrozná a dominantní, že jsem se kvůli ní ani nevdala. K závěru života se to s ní už nedalo vydržet. A po jejím pohřbu bylo ještě hůř!
První do domu vkročila zdravá noha, pak obě francouzské hole, a nakonec noha obalena sádrou. Ta bílá na mém zjevu působila křiklavě, neboť zbytek mých šatů byl ve smutečním.
Právě jsem na poslední cestu doprovodila svoji matku. Pohřeb měla hezký se spoustou slz. Já jsem však neplakala. Můj vztah s matkou byl ke konci jejího života složitý a napjatý.
Matčin hlas vyčítal a peskoval.
Volala ze záhrobí?
Vkročila jsem, lépe řečeno, vbelhala jsem se velkého rozlehlého poschoďového domu, prvorepublikové vily stojící až na samém konci ulice. To ticho jakoby se zhmotnilo. Shodila jsem černé lakované střevíce z nohou a usedla na kanape pod schodištěm.
Masírovala jsem si prsty u zdravé nohy v černé punčoše s bolestivým výrazem ve tváři. Střevíc byl nový a na mé nebohé noze působil jako španělské inkviziční skřipce. V tom mé kapse zazvonil mobil! Pohlédla jsem na display. Volala mi matka! Po zádech mi přejel studený pot.
Ten se mi zaperlil i na čele. Matka mi volala ze záhrobí! Špatný vtip, pomyslela jsem si a odhodila znechuceně mobil vedle sebe na kanape. Vystoupala jsem schodiště bosá. Mé nohy potřebovaly odpočinek, jakožto i celá má duše.
Žila jsem s matkou sama. Všechny mé milostné vztahy nevyšly. Neměla jsem přítele, neměla jsem děti, ale měla jsem za to matku, která byla depresivním mrzoutem a nekonečným komandantem.
Nedala mi spát
Ulehla jsem do postele a chtěla usnout. Probudila jsem se uprostřed noci. Ten hlas zněl z matčina pokoje. „Celý život jsem se o tebe starala a ty jsi na pohřbu ani slzu neuronila. Pěkně mi mé zásluhy oplácíš!“ ozvalo se domem a jako ozvěna ta slova vyřčená matkou rezonovala v mém pokoji.
Zděšeně jsem se posadila a civěla s vytřeštěnýma očima do tmy. „Konečně jsi se mě zbavila. Můžeš slavit. Máš klidný spánek? Ani pes po mně v tomto domě neštěkne, kdyby tu nějaký byl!“ pokračovaly matčiny výtky.
Šmátrala jsem v temnotě po vypínači od stolní lampy a shodila přitom berle, opřené o postel. Zarachotily v naprostém tichu jako vesmírný hrom! „Nikdy jsi v životě nic nedokázala. Všechno jsem musela zařídit já.
Ty jsi pro mě ani prstem nehnula. Pěkného vděku jsem se dožila!“ Popadla jsem berle a belhala se k vypínači pokoje. Rozsvítila jsem a poslouchala, jestli se matčin hlas ozve znovu.
Nekonečné výčitky
„Pěkného vděku jsem se dožila!“ opakovala se stále stejná věta jako hlasité echo po domě. Zacpala jsem si uši a zalezla pod peřinu. Druhého dne jsem z domu odstranila všechny věci, které matce patřily. Někde jsem četla, že to v podobných případech pomáhá.
Pracovala jsem celý den. V noci jsem ulehla a spala. Matčin hlas se už neozval. Ráno bylo růžové a já se usmívala nad tím, jak jsem na svoji zlou matku vyzrála. V tom zazvonil telefon. Pohlédla jsem na mobil a na těle mi naběhla husí kůže! Volala mi matka!
Jarmila (53), Tábor
