Nejprve si shrňme, s čím hudební fanoušek do Fora Karlín šel. Patti Smithová se v posledních letech věnovala spíš psaní knih (naštěstí u nás průběžně překládaných), nové album nevydala už deset let. Ta tři obecně považovaná za nejlepší natočila ve druhé polovině sedmdesátých let. Už dopředu je u takových umělců tedy jasné, jak asi bude vypadat setlist jejich vystoupení, tedy hlavně staré hity z nejúspěšnějšího období, jen lehce obtočené novějšími kousky. Obvykle žádná velká překvapení.
Patti Smithové je sedmdesát pět let, to už je věk, ve kterém je posluchač vlastně povinen tolerovat věci jako méně ohebný hlas, méně „páry“, třeba i nedostatky v intonaci. Ta samozřejmě nebyla pravou doménou téhle umělkyně nikdy, vždycky sázela v první řadě na výraz a obsah, spíš než na pěveckou techniku, což je v jejím žánru naprosto v pořádku.
Vlastně až do poslední chvíle, než vystoupila kapela na pódium, nebylo jasné, jaká sestava bude Smithovou doprovázet, protože původně, v roce 2020, bylo turné avizováno s komornější partou, hlavně bez dlouholeté zpěvaččiny pravé ruky, kytaristy Lennyho Kaye. Ten nakonec na pódiu Fora Karlín zaujal svoji nezastupitelnou pozici a vše bylo na svém místě.
Bez pózy
Že se bude možná tentokrát dít v Praze něco trochu nečekaného, signalizovala už úvodní Redondo Beach, stejná, kterou Smithová začínala v Arše v roce 2009 a nevynechala ji na žádném dosavadním koncertě v Česku. Uvolněná a houpavá píseň představila výborně sehranou a na zpěvačku slyšící kapelu, samotná Smithová působila mladistvým, k publiku velmi vstřícným dojmem a hlavně - její hlas rozhodně nevypovídal nic o pokročilém věku své majitelky. Byl vlastně úplně stejný, jak ho máme zafixovaný od chvíle, kdy jsme ji poprvé slyšeli (a struktura publika, která tentokrát skutečně sahala od teenagerů po zasloužilé seniory, určitě časový rozstřel „prvního slyšení“ měla v horizontu bezmála padesáti let).
To, co máme na zpěvu Patti Smith rádi, jeho exaltovanou „punkovou“ polohu, zaznělo poprvé při třetí písni, dylanovce The Wicked Messenger. V autorově podání z alba John Wesley Harding (1967) zní poměrně komorně, byť poněkud zlověstně; Patti Smithová song už na albu Gone Again (1996) zrockovatěla a dodala mu přímočařejší energii.
Když si během zpěvu z předních řad vypůjčila ukrajinskou vlajku, mávala s ní a nakonec se do ní zahalila, byl to na jednu stranu jasný protestní akt, v jejím podání ale zároveň ta nejpřirozenější věc na světě, bez špetky pózy nebo nabírání laciných bodů. Totéž ostatně platípro následující chvíle, kdy kapela utichla, Smithová si nasadila brýle a jako připomenutí dubnového pětadvacátého výročí úmrtí Allena Ginsberga velmi působivě přečetla slavný dodatek k jeho ještě slavnějšímu Kvílení, zvaný Poznámka pod čarou.
Coververze a věnování
Možná proto, že starší lidé rádi vzpomínají a jaksi účtují, velká část koncertu byla věnována coververzím (to ale na koncertech Patti Smithové zase taková výjimka není) a nejrůznějším věnováním písní přátelům. Leckterý Čech pod pódiem se jistě zarazil, když jeden ze svých největších hitů Dancing Barefoot, který pro ni složil Ivan Král, nevěnovala právě tomuto rodilému Čechovi, a pomyslel si něco o tom, že je trochu zbytečné staré spory živit i po odchodu jedné z jeho stran. Omyl tohoto uvažování se objevil až u předposlední písně Pissing in a River, další „královky“, kterou zpěvačka tomuto svému baskytaristovi opravdu věnovala.
Další hit Because the Night, složený Brucem Springsteenem, věnovala zpěvačka Fredu Sonicu Smithovi, svému zemřelému manželovi a otci jejich syna a současného kytaristy své doprovodné kapely Jacksona. Vlastní pěvecký vstup v podobě coververze I Wanna Be Your Dog od Iggyho Popa zase zasvětil Lenny Kaye našim Plastic people of the Universe, čímž smozřejmě nemohl nevzbudit obrovský aplaus, stejně tak jako když se po chvíli na pozadí slavné basové figury z úst baskytaristy Tonyho Shenahana ozvala Walk on the Wild Side z dílny lou Reeda.
A parádní jízda předělávek pokračovala, už opět s Patti Smithovou u mikrofonu, s After the Gold Rush Neila Younga, v níž původní klavír (a rozčepýřený dětský sbor) z nahrávky na posledním albu Banga (2012) nahradilo velmi příjemně znějící elektrické piano. A koncert pochopitelně nemohl skončit jinak, než jednou z nejslavnějších coververzí vůbec, Glorií původně od Vana Morrisona.
Koncert Patti Smithové nebyl výjimečný zdaleka jen skvěle postaveným, vygradovaným programem. Zpěvačku jako by vůbec nepoznamenal věk, vše utáhla svým obrovským charismatem, který obzvlášť vynikl v interakci s publikem i kapelou. Když přídavkovou (a neméně očekávanou) People Have the Power věnovala všem, kteří si toho večera na koncert našli cestu, nebyl to žádný pochlebovačský výrok, toho skutečně neměla zapotřebí. Celé ty bezmála dvě hodiny jako by zpívala k jednomu každému z nás zvlášť.
