Dostala jsem druhou šanci žít. To je síla, která mě žene dál, říká dobrovolnice Monika Benešová

Za neskutečnou odvahu a odhodlání pomáhat druhým si Monika Benešová zasloužila ocenění Laskavec. Pomoc nabízí dětem, seniorům i dospělým. Prostě tam, kde je to potřeba. Sílu přitom čerpá z vlastních zkušeností, kdy se dostala na absolutní dno.

V minulosti jste se potýkala s vážnými zdravotními problémy. Rozhodla jsme se s nimi zabojovat na Pacifické hřebenovce. Co vás cesta naučila?

Pacifická hřebenovka mě opravdu naučila žít, postarat se sama o sebe. Sáhla jsem si na dno sil, v Americe jsem se musela velice rychle naučit odrazit. Byla jsem tam na všechno sama. Přestala jsem se zabývat minulostí a začala žít přítomností, musela jsem. Každý den jsem tam bojovala o své zdraví, o život.

Jak mi hřebenovka pomohla? Snad ve všech aspektech života. Vím, že z těchto zkušeností budu čerpat celý život. Ukázala mi, že je to všechno o hlavě. Všechno! I má střevní nemoc, ze které mě hřebenovka samozřejmě neuzdravila, ale můj stav se výrazně zlepšil.

O své pouti jste napsala knihu. Jak může inspirovat veřejnost?

Kniha se jmenuje Moje Pacifická hřebenovka a provází čtenáře celým mým příběhem. Spousta lidí mi po přečtení psala, že je kniha podpořila v plnění svých snů. Že jim dala chuť do života a naději, že i se střevní nemocí mohou jít dál. Hodně jsem se veřejnosti otevřela a nebylo to vůbec jednoduché. Mně samotné moje kniha ukázala, že i jedna holka z Vysočiny někoho dokáže podpořit, pomoci mu a inspirovat ho. A pokud jsem povzbudila jen jediného člověka, tak všechno stálo za to.

Jste také autorkou zpravodajského webu Nadhled. K čemu slouží?

Přála bych si, aby náš Nadhled přispěl k rovnováze v novinářském prostředí. Kolem nás je totiž v médiích spousta negativních zpráv, a tak se stav pokouším vyvážit. Chtěla jsem pro čtenáře vykouzlit prostředí, kam se budou rádi vracet beze strachu, kolik negativních zpráv na ně opět vykoukne. V médiích bojujeme také za dobrou náladu a úsměvy. Proto na Nadhledu lidé najdou dobré zprávy či zajímavé a pozitivní příběhy našich čtenářů, které nás ostatní podpoří a inspirují. Každý z nás má takový příběh.

Kde všude se zapojujete jako dobrovolnice?

Řeknu to jednoduše. Tam, kde je potřeba. Bejrút, Covid oddělení v Ivančické nemocnici, pomoc po tornádu na Moravě. Přesně tam, kde pomáhají také ostatní.

Co vás drželo na nohou při výbuchu v Bejrútu?

Já vlastně ani nevím. Seběhlo se to tenkrát všechno hrozně rychle. Až po pár dnech mě teprve začalo bolet zranění z výbuchu. Byla jsem totiž hodně blízko a viděla na vlastní oči všechnu tu hrůzu. V návalu adrenalinu jsme prostě začali hrabat holýma rukama v sutinách, abychom pomohli zasypaným. Druhý den jsem si zaběhla pro lopatu a nastoupila do první linie se záchranáři. A zůstala jsem tam sama ještě celý další měsíc.

Kde berete sílu na to pomáhat druhým?

Víte, mě výbuch v Bejrútu málem stál život. Vedle mě zemřelo velké množství lidí. Moc dobře jsem si vědoma toho, že jsem dostala druhou šanci žít. Cítím velký závazek, to je ta síla, která mě v pomoci žene dál.

Co pro vás pomoc druhým znamená?

Mě pomoc ostatním samozřejmě obrovsky naplňuje. Proto jsem se rozhodla nastoupit do pětiletého psychoterapeutického výcviku a krizové intervence, abych lidem moha pomáhat ještě odborněji.

Čeho si v životě nejvíce vážíte?

Své rodiny a svých nejbližších přátel. Cenu Laskavec jsem sice přebrala já, ale cítím, že je to cena především pro mé okolí. Díky jejich laskavosti já tu svoji můžu šířit dál. Díky jejich pomoci mohu já pomáhat ostatním.

A samozřejmě si vážím také života samotného. Víte, já v jednom období, kvůli střevní nemoci, nemohla jet autobusem, metrem, jít na ulici. Měla jsem tak obrovské střevní problémy, že jsem bez toalety v dohledu zkrátka nemohla fungovat. A teď si vážím toho, že můžu jít po ulici beze strachu, že se mi někde stane nějaká nepříjemná věc. Že můžu jet autobusem. Že se můžu na někoho usmát, někomu udělat hezčí den. Že prostě můžu.

Monika Benešová

Červnová držitelka ocenění Laskavec Monika Benešová je dobrovolnice, zpravodajka a žena se srdcem na správném místě. Monika trpí vážným střevním onemocněním, se kterým aktivně bojuje, a inspiruje tak ostatní pacienty. Svůj život zasvětila dobrovolnictví. V libanonském Bejrútu byla svědkem ničivého výbuchu v místním přístavu, kde neohroženě poskytla pomoc všem, kteří ji potřebovali.

Autorský článek Venduly Čermákové