Divadelní herec Pavel Šnajdr (význam tohoto slova bude vysvětlen) míří z Prahy do Olomouce, kde dostal nabídku režírovat představení. Má být založené na improvizaci a podle všeho má taky být vkusnější a přístupnější, než ta, jaká převádějí někteří samozvaní „baviči“ a „komici“ v pořadu Na stojáka (v závrečných titulcích Velké premiéry se děkuje Karle Stojákové, ale to s tím nesouvisí). Kdo opravdu ve zmíněné show svým uměním pokaždé spolehlivě rozeměje, je Iva pazderková, která si tady zahrála Mikinu, jejíž skutečné jméno nezná ani sám režisér, a pro kterou se jedná odsud největší roli ve filmu, nicméně se jí ujala s takovým přehledem, že působí, jako kdyby měla za sebou 30 celovečeráků. Sice má bohaté zkušenosti z divadla, ale divadelní a filmové herectví vlastně není, slovy Julese Winfielda, „hra na stejným hřišti“. Podstatné je, že rozváží baštu důchodcům a že se stará o Pavlovu babičku.

Babička vypadá jako Iva Janžurová. Bývala herečkou a teď byla vnukem přemluvena, aby se pro tenhle improvizační výstup vrátila na „prkna, co znamenají svět“, protože ani manželka ředitele divadla Grunta (nemáme řešit anglický význam tohoto slova), ani jeho sympatická asistentka Renata, na to zkrátka podle Pavlova mínění nemají. Potíž může být s babiččiným Touretteovým (nikoli Torettovým) syndromem. Nutno k němu dodat, že pronášet tuto legendu českého filmu pronášet výrazy jako „pičus“, „kozy“ nebo „kundička“ opravdu v žádném jiném počinu neuvidíme/neuslyšíme. Oproti komediím typu Což takhle dát si špenát, Co je doma, to se počítá, pánové ... či Marečku, podejte mi pero! je to vskutku velký rozdíl, nicméně určitě nepřekvapí, že si s tímto zapeklitým handicapem poradila s grácií sobě vlastní a předvedla další ukázku hereckého mistrovství.

 










 

S Pavlem Šimčíkem tvoří výborně se doplňující dvojici. Třeba spolu před ostatními hrají hru, že se vzájemně neznají, a oběma není cizí recese, až při ní neváhají překročit hranici, kdy je to ještě svéráznější zábava, a pustí se do kousku týkajícího se něčeho, o čem by se žertovat nemělo. Ne, nejde o žádný twist jak z raných projektů M. Night Shyamalana. Celá Velká premiéra se tímhle jejich nápadem téměř shodí na úroveň českých filmových komedií 21. století, přestože si jde do té doby svou vlastní cestou a tváří se, že s nimi chce mít pramálo společného, což pochopitelně bereme jako veliké plus. Jenom prostě zamrzí, že si té mystifikace neužijeme více.

Místo toho je prostor věnován disfunkčnímu manželství hlavní postavy s manželkou Markétou, která hraje na hornu a která už se dostala do fáze, kdy Pavlovi vyčítá, že dělá ksichty, i když k ní zrovna sedí zády. Sama má přitom taky svoje chyby, z nichž největší bude právě zaujatost. Vyřešit to má účast na sezeních u psychoterapeuta Jakuba Žáčka, což má za následek tu jednu nucenou (zbytečnou) cestu zpátky do Prahy, tu naopak výpravu těch dvou za ním do metropole na Hané. V ní Miroslav Krobot točil už Kvarteto (recenze), ke kterému má Velká premiéra přeci jen blíže, než k jeho debutové Díře u Hanušovic (recenze), která byla ryzí komedií, jež zároveň měla, co říct.

 










 

Ani tomuto počinu nechybí určitý přesah. Nejsou jím samotné postavy, neboť ve finále bohužel postrádají větší hloubku. Těžko soudit, jestli je to proto nebo spíše přesto, že se pod scénář spolupodepsal Lubomír Smékal, který s Miroslavem Krobotem psal i jeho předchozí dva snímky a který je původním povoláním psycholog, tudíž má – jak napovídají i distribuční materiály – tendence zaškatulkovávat a obtížněji připouští, aby si postava prošla výraznějším vývojem/výraznější změnou charakteru, resp. že když se někdo chová jako Pavel, nemusí tím skrývat nejistoty a úzkosti. Taková definice může se laikovi právem zdát poněkud zastaralá. Současně se nedá tvrdit, že by se hlavní hrdina stal ve finále zodpovědnějším člověkem a že by se mu do budoucna zachtělo polevit ze svých mystifikací. A kdyby to tak být mělo, pak tahle myšlenka nebyla podána dostatečně k tomu, aby řádně zarezonovala.

Velká premiéra nabízí potencionálně nosné „subploty“, které by bývaly stály za delší prozkoumání, potažmo méně přímočaré rozuzlení. Sem patří politické ambice v podání ředitele Grunta nebo snaha neznámé osoby Pavla vyštvat, což se neobejde bez výhružného anonymu, napadení v parku či chrochtání. Jistě by bývalo stálo a za to se blíže seznámit s asistentkou Renatou v podání Jenovéfy Bokové, která může být ve skutečnosti ještě vypočítavější, než jak se tváří. Z filmu jeznát, že jeho režisér dané prostředí dobře zná a že neváhá si z něj udělat legraci. Respektive vystoupení nazvané Někdo se dívá, které Šnajdr chystá, hraničí v kombinaci s přípravami až s parodií na divadlo. Nedá se asi úplně napsat, že by chtěl režisér tímto svým počinem nastavovat zrcadlo pandemické situaci. A nevydává se ani částečnou zákulisní cestou Nejisté sezony, což je možná škoda. Avšak jeho přístup pořád zůstává vcelku unikátní a to se počítá.

FOTO: Falcon