STARÁ ŠUMAVA: O hadrech a hadrnících
Na papír se dnes díváme, tak jako na řadu jiných věcí, jako na užitečnou a samozřejmou věc. Skoro bych řekl, že papír vnímáme především v té nejpokleslejší formě, a to jako materiál novin, jako věc k zahození. Ale papír je i ušlechtilá surovina, věc s pozoruhodnou historií a tradicí a základ knižní kultury vůbec.
Poslední ruční papírnu v Čechách, Eggerthovu papírnu v Prášilech, objevil při svých toulkách po Šumavě Josef Váchal. Romantické místo s archaickým zařízením a věčně kapající vodou ho okamžitě zaujalo
a inspirovalo k tvorbě. Samozřejmě že Váchal používal i prášilský ruční papír, například na podzim roku 1923 dostává ze Šumavy zásilku hned padesáti kilogramů. Ovšem papíru nikoliv ze dřevoviny, jak bývá zvykem, ale z hadrů. Prášilský papír byl velmi kvalitní a získal brzy příznivý ohlas na trhu i ocenění na různých výstavách. Byl to papír označovaný jako ruční – jednotlivé archy byly vytvářeny na sítech ručně, bez zarovnávání a tudíž měly pro ruční papír charakteristické nerovné okraje. Proto ho rádi užívali výtvarníci a byl mimo jiné dodáván i do prezidentské kanceláře.
Výroba papíru se v Prášilech udržela přes sto let, ale pak nečekaně skončila v noci z 31. května na 1.června 1933, kdy zcela vyhořely tři objekty papírny a dva obytné domy. Hadrovina je dodnes nejdražší a nejkvalitnější surovinou k výrobě speciálních druhů papíru. Vzniklo tak povolání zvané „hadrník“ nebo „hadrnice“, jinde „hadrář“, „hadrlák“. Hadrníci byli lidé, kteří po městech a vsích sbírali již obnošené šaty, za ně dávali jehly a nitě, modřidla, šněrovadla, síru na sirky a jiné drobnosti.
Hadrníci a hadrnice byli často existencemi na dně společnosti a přepadnout přes hranu zákona bylo v jejich situaci velmi jednoduché. Menší venkovská města byla nucena řešit kanalizaci a odvoz popela, ale ostatní pevné odpady mohly být do jisté míry přehlíženým či alespoň minoritním problémem, na který stačilo smetiště. A někde mezi tím se proplétali ti, kdo sbírali hadry pro papírny a zároveň přispívali k čištění měst i vesnic: hadrnice a hadrníci. Tu povoz sbírající odpad předběhli a prošmejdili domácnosti sami, tu se vydali na smetiště, aby následně prohrábli vysypaný obsah a vydolovali vše, co hospodyně a služky zapomněly dát stranou a nabídnout jim ve směnném obchodu. Ten, kdo dodával surovinu v podobě hadrů papírnám, byl většinou velký obchodník, jehož činnost byla stále pečlivěji sledována. Prvním článkem tohoto obchodního řetězu byli sběračky a sběrači v terénu, již zmínění hadrníci a hadrnice.
Ve vzpomínkách Ignáta Hermanna ještě nebyla hadrnice pouhou figurkou místního koloritu, ale užitečným článkem života společnosti, byť hodně specifickým: „Potom se objevila drobná babka s nůší: ‚Háádry prodaj – starý sklo, kosti – haddry, kossstííí!‘ Tato zpěvačka měla notu nejbohatší, ‚nejmelodičtější‘ a své poslední ‚kosti‘ vyvřískla tak, že to mnohdy skutečně všechny kosti pronikalo. A ta taky byla do pater a na pavlač nejčastěji zvána. Někde si své cucky, staré sklo a kosti prodávala hospodyně sama, někde to bylo privilejem dcerek (bylo-li jich více, střídaly se; ten týden jedna, s neděle druhá atd.). V rodinách však lepších, noblesnějších, byly tyto odpadky ‚akcidencí‘ služek, domácí paní se
s tím nechtěla špinit. Tyto hadrářky čili hadrnice však nekupovaly vždy za hotové peníze.
Býval to obchod výměnný. Panička, dcerka nebo kuchta vysypala obsah staré bedničky zpod postele, co do ní celý týden svědomitě ukládala, a když hadrářka všechno svědomitě ocenila, nabídla za zboží přadénko nití, několik jehel, půl tuctu perleťových nebo nitěných knoflíčků ke košilím, půl tuctu hornodlí, papírový proužek špendlíků atd. Trvalo handrkování někdy jako by šlo o dukáty, a pokaždé slyšela hadrářka, že ‚ta druhá‘ babka dává víc a lepších věcí. Když babka hadrnice nashromáždila doma plnou nůši nebo dvě takovýchto odpadků, zanášela je k ‚velkoobchodníkům‘ buď do ulice Klimentské, buď na František, nebo někam až do Karlína. Tito velkoobchodníci, obyčejně židovští, třídili pak hadry, lněné, vlněné, bavlněné i hedvábné zvlášť, a z jejich skladů putovaly po dráze v žocích do papíren, kosti do špodáren, sklo do hutí.“
Přesně tak skutečný sběr hadrů pro papírny i dalších surovin, resp. vybraného pevného odpadu probíhal. Směnný obchod byl respektovaný dokonce i finanční správou. Sice sporadicky a ne pro zemi českou, ale lze nalézt upozornění, že hadrnice nesmí věci určené pro výměnu za odpad nabízet samostatně k prodeji. To by se už jednalo o podomní obchod, který měl jiná pravidla jak pro povolování, tak pro provozování i následné zdanění. V dobovém vnímání 19. století měla hadrnice (i její mužský protějšek) poměrně široké spektrum významů. Byla právě tak součást řetězu vázaného na papírenský průmysl, jako článek čištění velkých měst, nebo zvláštní způsob obživy na samém okraji všech myslitelných
řemesel.
V obecnější rovině se pojmenování stalo synonymem totálního lidského úpadku i charakteristiky dna společnosti. Kromě toho však byli hadrníci a hadrnice, zvlášť ti působící mimo zemská centra a největší města, oceňováni ještě z jiného důvodu. Jejich sice nikoliv potulný, ale přesto pohyblivý způsob života, byť třeba realizovaný jenom vytrvalými obchůzkami jedním městem, případně přilehlými vesnicemi, z nich dělal ještě ve druhé polovině 19. století v očích současníků nepřehlédnutelný informační kanál. „Hadrník byl ten nejlepší zdroj informací, protože na venkově jsou noviny jen málo a chudý lid nechodí ani do hospody. Žádná světnička před ním není zavřená, všechno vidí a rád vypráví dál.“
Zdroj: Ignát HERRMANN, Zmizelá Praha, Praha, Československý spisovatel 1980. Život z pražských ulic: Hadrnice, Květy, 13. 10. 1870 Václav KOSMÁK, Obzor, 5. 12. 1888
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)