Jeho cílem bylo zachránit půvabnou Eriku von Epp, o níž už bylo jisté, že je v rukou nacistických mučitelů. Jediným způsobem, jak ji rychle najít, bylo společensky navštívit Hermanna Goeringa. To, jak Sallust díky své kolosální troufalosti pronikne do Göringovy soukromé svatyně a později z ní odjíždí jako tajný říšský emisar do Finska, tvoří jen začátek příběhu, který je stejně působivý a přitažený za vlasy jako řada dalších bestsellerů tohoto autora. Později v období blitzkriegu se Wheatley odklonil od svých materialistických románů o Gregory Sallustovi a v roce 1941 napsal druhý okultní román s postavou vévody de Richleau - "Podivný konflikt".[15] Wheatley pevně věřil v reinkarnaci a za II. světové války se snažil přesvědčit veřejnost, že smrti není třeba se bát.
Když na Londýn začnou dopadat bomby, řeší vévoda de Richleau naléhavý problém. Jaké metody používají Němci, aby odhalili – se strašlivými následky – tajné trasy atlantických konvojů? Odpověď, s níž přichází, je bizarní a fantastická. Nepřítel je ve spojení s nadpřirozenými silami, které může překonat jen ten, kdo má potřebné znalosti a odvahu pustit se s nimi do bitvy v astrální rovině. Vévoda a jeho pomocníci čelí děsivé zkoušce ze strany temných mocností. Na začátku románu, když se již vévoda nachází na „astrální pláni“, vidí, jak je bombardována budova. Několik obyvatel je zabito a Wheatley vysvětluje, že jejich život neskončil – jen pokračuje na jiné úrovni existence:
„V tu chvíli letadlo vypustilo těžkou bombu a de Richleau se rozhodl, že se nesmí zdržovat tam nahoře, nýbrž se musí věnovat svým vlastním záležitostem, a rychle s ní klesl do vzdálenosti dvaceti metrů od temných střech. Bomba zasáhla obytný blok, cihly, sklo a cement vylétly vysoko do vzduchu a jeden roh bloku se sesypal v hořících troskách. Že zabila několik lidí, poznal vévoda z toho, když viděl, jak se jejich duchovní těla zvedají z kouřících trosek. Jeden z nich – zřejmě člověk, který si za života uvědomoval skryté pravdy – vydal radostný výkřik, který de Richleau vnímal, a okamžitě se vydal na cestu, naplněn radostným očekáváním. Ostatní tam zůstali viset, opuštění, nešťastní a zmatení, zřejmě ještě plně nechápali, co se s nimi stalo a že jsou mrtví; v tomto stavu však nezůstali dlouho. Ještě než se dole na ulici vyřítili hasiči a záchranné čety, aby pomohli dosud žijícím, pokud se nacházeli pod kouřící hromadou trosek, objevily se už duchovní záchranné čety, aby pomohly těm, jimž byl život vzat…“.[16]Na toto téma volně navazuje černomagický příběh "Použili temné síly",[17] který sice vyšel až roku 1964, představuje však závěrečnou část válečných zážitků Gregoryho Sallusta. Za jasné noci v červnu 1943 seskočí Gregory Sallust padákem do nacistického Německa. Jeho úkolem je proniknout do tajemství Hitlerových Vergeltungswaffen, „zbraní odplaty“, a vyšetřil zvěsti o nové německé superzbrani, která se staví v Peenemünde. Po náletu je zraněn a setkává se s Ibrahimem Mallacou, židovským satanistou, který mu pomocí hypnózy ulevuje od bolesti a zároveň léčí jeho zranění. Přestože jejich dlouholeté a nesnadné partnerství udržuje společná nenávist k nepříteli, jejich rozhodnutí použít okultní síly ke zničení Hitlera ohrozí Gregorovu nesmrtelnou Duši…
S Mallacouem se znovu potká, když je uvězněn v Polsku, kam se pokouší propašovat části rakety V1. Po několika dobrodružstvích včetně uvěznění a večeře s Hermannem Göringem se tato nepravděpodobná dvojice ocitá v Hitlerově bunkru během obléhání Berlína, kde se ho snaží přesvědčit, aby si raději vzal život, než aby bojoval dál. Ačkoli se jedná v podstatě o špionážní thriller na velmi konkrétním pozadí nacistického Německa v posledních chvílích II. světové války, kniha obsahuje značný prvek fantasy. Předpokládá se totiž, že Satan skutečně existuje a že svého stoupence Mallacoua obdařil nadpřirozenými schopnostmi, zejména telepatií a schopností předvídat budoucnost – což je zejména v pozdějších částech děje zcela zásadní. Román uzavírá příběhy Sallustova dlouhodobého protivníka Obergruppenführera Graubera, a hraběte von Ostenburg, manžela Gregorovy milované Eriky, a jeho příležitostné milenky Sabiny.
V důsledku války si lidé osvojili „konformní“ názory a v jejich duševním životě došlo k obrovské změně. Přemýšleli nyní o politických ideologiích a abstraktních teoriích vlády:
"Nejhorší bylo, že se masy dostaly pod bezprostřední vliv politických demagogů, kteří sami sebe označovali za „zástupce lidu“ a zastávali názor, že „všichni lidé jsou si rovni“, veškerá moc by měla být svěřena většině, a nikoli inteligentní menšině… Wheatley dává přednost starému systému „kněžských králů“, podléhajícímu zárukám oligarchie. „Všeobecně se uznávalo, že trůn se může trvale udržet pouze tehdy, je-li vrcholem pevně posazené pyramidy aristokracie… kněží, šlechtici a senátoři zpravidla vykonávali moc přinejmenším stejnou jako kněžský král.“ Wheatley zde cituje z Magna charta libertatum, tj. Velká listina práv a svobod, a dodává, že kněžské a šlechtické vrstvy „se neustále doplňovaly tím, že mezi masami vyrůstali muži s výjimečnými schopnostmi a talentem, jak dosvědčuje velký ministr krále Jindřicha VIII. - kardinál Wolsey, který začínal svůj život jako řeznický učeň“.
Proti tomuto systému stála myšlenka, že všichni lidé jsou si rovni, což ohrožuje představu, „že řízení lidských osudů by mělo zůstat v rukou omezeného počtu jedinců, kteří jsou v průměru vzdělanější a inteligentnější než masy“. Wheatley sleduje šíření rovnosti od aristokracie v Egyptě, Řecku a Římě až po Británii po roce 1945 a propagandistickou povahu moderního života. Příchod strojového věku umožnil politikům školy „všichni lidé jsou si rovni“, aby se dostávali do stále těsnějšího kontaktu s masami. Pod praporem svobody kázali proti všem formám privilegií, a tím vyvolávali nespokojenost mas s jejich údělem; a později, už jako socialisté, otevřeně obhajovali rovnost ve všech věcech vůči nejvyšší pravomocí svěřené Dolní sněmovně… Teprve po volbách v roce 1945 měla propaganda „všichni lidé jsou si rovni“ za následek návrat socialistické většiny do Westminsteru…
Po ukončení válečného stavu začal Wheatley pracovat pro britskou zpravodajskou službu MI5. Udržoval tehdy vřelé vztahy se svým přítelem z RAF - Freddym, vévodou z Richmondu, a byl to právě on, kdo jej kolem roku 1951 seznámil s tématem létajících talířů. Kniha "Zlověstná hvězda",[18] vydaná v roce 1952, je raným projevem mánie kolem létajících talířů, která se stala součástí zeitgeist padesátých let. Navzdory tomu, že pozorování RAF se datují již od roku 1943, vlna se ve skutečnosti rozšířila až v poválečné Americe a do Británie se dostala teprve až po roce 1950 díky americkým knihám uveřejňovaným v novinách na pokračování. V říjnu 1950 vyšel v "The Sunday Dispatch" výpravný článek s názvem „Příběh, který může být větší než bitva o atomovou bombu“. V protikladu ke špičkování o „odbourání nevíry“ ve svých okultních románech si Wheatley projde několik případů UFO a přezkoumává údaje, včetně výskytu toho, co Gerald Heard, přítel Aldouse Huxleyho, v knize "The Riddle of the Flying Saucers" z roku 1950 nazval „myslící světla“, a Wheatley ji použil pro svůj výzkum.
Na tomto pozadí britský agent Kem Lincoln, bývalý člen komanda a britský tajný agent, přemýšlí o létajících talířích. Jeho úkolem je prozkoumat jaderný potenciál Argentiny, protože by to mohlo ovlivnit schopnost Británie bojovat o Falklandy. Přirozeně se smířil s tím, že jeho práce může být spojena s určitým nebezpečím. Ale o takových nebezpečích, jakým musel skutečně čelit, se mu nezdálo ani v nejdivočejších snech. Po opatrném začátku se Kem válí na posteli s půvabnou Carmen, když do místnosti vtrhne její manžel plukovník Escobar.[19] Kem si Escobara v následné rvačce nakonec podmaní, ale sotva se vzpamatuje, protáhne se oknem obrovská ruka a zvedne Carmen. Ta patří mimozemšťanovi a Kem, Carmen a Escobar jsou uneseni na kosmickou loď mířící na Mars. Mimozemšťané se zdají být těžkopádnými surovci (tvarem připomínající „homo sapiens, avšak toho nejprimitivnějšího typu“), takže si Wheatley předkládá myšlenku, že je musí ovládat inteligentnější rasa – totiž rasa vysoce inteligentního hmyzu, který bzučí jako včely a vydává telepatické rozkazy.
Incident s UFO ve Washingtonu v roce 1952, známý také jako „Invaze ve Washingtonu“, tvořila série hlášení o neidentifikovaných létajících objektech ve dnech od 12. do 29. července 1952. k těm nejvíce medializovaným pozorováním patří dva po sobě jdoucí víkendy 19.-20. července a 26.-27. července. Curtis Peebles, zabývající se historií UFO, označil tento incident za „vyvrcholení aféry (UFO) v roce 1952“. „Nikdy předtím ani potom nezaznamenal projekt Blue Book ani letectvo takovou vlnu hlášení o UFO.“ Téhož roku, ale jen o pár měsíců dříve (8. května 1952) před „invazí ve Washingtonu“ pak vyšel jeho román "Zlověstná hvězda" nabízející výjimečné představení, které se vyznačuje oním charakteristicky křehkým a něžným milostným příběhem (zcela odlišným od Jamese Bonda a jeho dívek), jejž Wheatley zasadil do neuvěřitelně nepravděpodobného příběhu během studené války.
Realistické detaily jsou skloubeny s velkou naivitou ohledně Vesmíru, za niž by se nemusel stydět ani Dan Dare,[20] ale jsou tu i momenty, které se mohou svou podivností srovnávat s díly protosurrealisty Raymonda Roussela; když jim například hmyz ukáže černobílé filmy s vrcholnými okamžiky lidských dějin a včelí brouci,[21] kteří ovládali stroj, znovu stiskli páčku; stroj znovu zavířil a ozvala se slova: „Hudba k práci“, a po nich následovala rumba. Wheatley se pak o sci-fi už nikdy více nepokusil. V roce 1956 vyšel mimo všechny série okultní román "Astrální dvojník Gifforda Hillaryho", kniha s podtitulem "Příběhy černé magie".[22] Co se děje po smrti? A proč by se měl sir Gifford Hillary ocitnout ve vězení a být před soudem, kdy mu jde o život? Zápletka líčí, jak Velká Británie prochází krizí národní bezpečnosti.
Sir Gifford Hillary a velitel perutě Johnny Norton se v rámci v přísně tajných opatření podílejí na plánech, jak bojovat proti hrozbě agrese ze strany Sovětského svazu. Avšak nebezpečí už je blíže, než tuší. Jedné teplé zářijové noci se totiž stane svědkem své vlastní vraždy. Zájem se záhy soustředí na zlovolnou lady Ankaret a na tragédii, k níž došlo v noci 9. září v Longshot Hall v Jižním Hampshiru. Oběť je sražena k zemi a od té chvíle se následující události zdají být zprvu fantastické a neuvěřitelné – později se však ukáže, že jsou zcela logické.
-pokračování-
------------------------------------------
PRAMENY:
[15] Dennis Wheatley: Strange Conflict. Occult, 1941.
[16] dtto., kap. V.
[17] Dennis Wheatley: They Used Dark Forces. Espionage/Occult, 1964.
[18] Dennis Wheatley: Star of Ill-Omen. Aliens, 1952.
[19] Člověk se neubrání pocitu časového předbíhání či předzvěstného tušení Dennise Wheatleyho v souvislosti se jménem – Pablo Emilio Escobar…
[20] Dan Dare je britský komiksový sci-fi hrdina vytvořený ilustrátorem Frankem Hampsonem, který také napsal první příběhy. Dare se v letech 1950 až 1967 objevoval v komiksovém příběhu Eagle Dan Dare, Pilot budoucnosti.
[21] Zdobenec skvrnitý.
[22] Dennis Wheatley: The Ka of Gifford Hillary: A Black Magic Story. Occult/Science Fiction, 1956.
partner Matrix 2001
