891. schůzka: Světlonoš

Čeká vás totiž takový… vnucují se slova „americký příběh.“ Příběh o tom, jak velice chudý a velice nadaný chlapec ze zapadlého města dobyl svět. Je to však zároveň příběh s jaksi českým koncem – američtí hrdinové odcházejí ze scény s úsměvem a především s milionovým majetkem. Našeho muže potkalo kromě úspěchů zklamání – o jeho firmu (ačkoli v průběhu života vydělal mnoho milionů zlatých) ho připravily banky, jeho věřitelé. Přesněji, připravil se o ni sám – nepracoval a nežil pro peníze, nýbrž se nechával unášet vášní pro svého koníčka, pro elektřinu.

Začátek připomíná tak trochu jednu pohádku. O Palečkovi, co ji napsala Božena Němcová. Jak jedni už postarší manželé byli pořád bezdětní, až se jim zčistajasna narodil synek, ne o moc větší než paleček. Také manželé Marie a Václav Křižíkovi nebyli už nejmladší – oběma bylo čtyřiačtyřicet – když se jim v městečku Plánici narodil synek. Tady ovšem podobnost s pohádkou jaksi končí. Za prvé: lze pochybovat, že by se jim narodil jenom tak zčistajasna, za druhé: byl přece jenom o něco větší než paleček, a za třetí: nejmenoval se Paleček, nýbrž dostal poctivé klukovské jméno Frantík.

Rodný domek Františka Křižíka vypadá dnes po nedávné rekonstrukci velmi pohledně, ale na jediné dochované staré kresbě připomíná spíš obecní pastoušku. Právě v ní Křižíkovic rodina, i když se do ní narodilo pouze jedno dítě, třela bídu s nouzí. Otec Václav si sice přibral vedle ševcování ještě šafářování na hospodářství plánického děkana, ale velký výdělek ze žádné z těchto profesí nekoukal. Protože v Plánici nebyl v době Křižíkova dětství pekař, chodila Františkova maminka denně s nůší do Klatov, vzdálených dvě hodiny cesty, aby přinesla – jak jsme už slyšeli – náklad rohlíků a s nějakým tím výdělkem je prodala. Obyčejně jich pár zbylo pro kluka – ten dlouho považoval pečivo za náramnou lahůdku.

Maminka to byla, kdo objevil v synkovi jiskru, které možná ani sama dobře nerozuměla. Přesto neváhala a dala na slova místního děkana, aby ten chlapec šel do studia. „Dáte mu tím největší statek.“ Táta to neslyšel zrovna rád, ale jak už víme, hlavní slovo měla u Křižíka maminka, která si svůj plán dala potvrdit svým bratrem. Ten sloužil jako důstojník ve Vídni. Skončilo to tím, že rodiče prodali – s těžkým srdcem – domek a políčko v Plánici a odstěhovali se do Klatov. Že to bylo moudré rozhodnutí, dokázaly už přijímací zkoušky na klatovském gymnásiu. Dělaly se z také z katechismu – v německém jazyce. Křižík však německy ještě neuměl, a tak se látku prostě naučil zpaměti. A uspěl.

A maminka? Ta mašírovala (s nůší na zádech), tentokrát z Klatov do Prahy, brala to přes Plzeň, kde přenocovala, druhou noc strávila v Rokycanech u příbuzných, třetího dne svého putování se už ocitla v Praze. Pokaždé přinášela Františkovi nějaké to přilepšení, a také jednu zlatku, což byl na poměry rodičů značný peníz. Jedenkrát skoro podlehla vidině vrabce v hrsti a souhlasila s nečekanou nabídkou, aby se synek v Praze stal pekařským učněm. Zasáhla však ona jiskra – jindy poslušný František se jí vytrhl a utekl. V Praze byl František na bytě u krejčího Sládka. Musil za to vyučovat tři děvčata pana mistra. Ovšem mluvit o bytě je značně nadnesené. Bylo to vlastně jen svolení, že si směl ustlat v dílně na trnoži krejčovského pracovního stolu. Slamník a peřinu měl svou, jediné, co mu pan mistr poskytoval, bylo pouhé vyspání pod stolem.

Ze zlatky od rodičů by František arci v Praze živ nebyl – musel si vydělávat kondicemi, opisováním not a posluhou. Maturitu nemohl složit. Ne že by neměl dobrý prospěch, ale neměl na zaplacení povinné taxy. Na pražskou techniku se však přesto dostal, a to díky profesoru Václavu Karlu Zengerovi, který si nadaného studenta oblíbil, a chtěl, aby dostal příležitost. Křižík si na studia přivydělával u pražského hodináře Holuba, což byl podnikavý člověk, který právě tehdy dokončil rekonstrukci staroměstského orloje. Holuba zaměstnával zámožný pražský podnikatel Markus Kaufmann. U Kaufmannů se vyráběly železniční signálové a telegrafní aparáty. Pan Holub s císařským radou Kaufmannem moc dobře nevycházel, chtěl od něj odejít, ten ho ale nechtěl pustit, pokud za sebe nenajde náhradu, a tak Holub navrhl za sebe Křižíka. Aby šel ke Kaufmannovi a vedl mu výrobu. Křižík toho tenkrát věděl o elektrotechnice málo – jeho profesor na technice jí věnoval pouhé dvě hodiny na konci semestru. Přesto neváhal a do dílny, ve které pracovalo asi 60 dělníků, nastoupil. Doslova přes noc se stal technickým ředitelem. Bylo mu pouhých jedenadvacet let.

V té době se pracovalo na dodávkách telegrafních přístrojů a zvonkových signálů pro nově budovanou Východní dráhu, vedoucí z Kološváru do Velkého Varaždínu. Stavba se protahovala a došlo k nepříjemnému incidentu – přístroje firmy Kaufmann přestaly fungovat. Kaufmann vyslal do Sedmihradska firemního zástupce, ale bezúspěšně.

Ředitelství dráhy přitom nekompromisně požadovalo, aby výrobce uvedl telegraf do pořádku. A tehdy udělal Kaufmann šťastné rozhodnutí – napodruhé vypravil svého nového technického ředitele, aniž by se ohlížel na jeho mládí. Křižíkovi na místě samém doporučili, aby svého předchůdce hledal v hospodě. A našel ho tam. V intimní zábavě s paní hostinskou. Až sem tedy byla Křižíkova mise jednoduchá, a dál? On ty přístroje naštěstí důvěrně znal z dílny, a byl přesvědčen, že konstrukčně jsou v pořádku. Křižík se soustředil na baterie. Stačilo, když se do roztoku uvnitř nasypala chemikálie (hrst modré skalice), a telegrafní zvonky se zase rozezvučely. Ještě před odjezdem ze Sedmihradska mu byl doručen dopis, v němž mu pan Kaufmann radí, aby si zažádal o místo u dráhy císaře Ferdinanda, že bude jeho žádost svým vlivem podporovat. A skutečně, byl přijal – za kontrolora telegrafu v Olomouci. Tam také udělal svůj první vynález (dnešní terminologií spíš zlepšovací návrh): zdokonalil konstrukci elektrického návěstidla.

Po hmotné stránce byl teď zabezpečen, a po zralé úvaze naznal, že teď už může vstopit do svazku manželského. K tomuto kroku se odhodlal na Nový rok 1872. Víme to tak přesně proto, že si to Křižík nezapomněl poznamenat. „Měl jsem, jak se říká, zajištěné postavení, a tu jsem si řekl, že bych se mohl oženit. Po silvestrovské noci jsem se probudil později a uvažoval jsem o minulém i příštím roce, o svém životě minulém i budoucím.“ (Leckdo má takové myšlenky, a nemusí to být jenom za přelomu roků. Ale kvůli tomu se našinec nemusí hned ženit…) On ale František jí měl plnou hlavu. Pavlínky Štulíkové, dcery mlynáře v Dolech u Luže. Seznámil se s ní jako student na taneční zábavě v Praze, a ačkoli známost trvala jenom půl roku (protože pak Pavlínka musila domů), nezapomněl na ni. Psal jí dopisy, a to z Krnova, kde dostal na starost instalaci telegrafů a návěstidel. Do té doby se používalo těžkopádné signální zařízení, které bylo poháněno závažím.

Když závaží kleslo až dolů, bylo nutné je zavčas vytáhnout do původní polohy, na to však občas zřízenci zapomínali, takže docházelo k železničním nehodám. Křižík udělal jednoduchou věc: vymyslel elektrické návěstidlo. Měl úspěch, dostal vysokou odměnu, a nebyla jediná, protože když se rozjel za Pavlínkou, slovo dalo slovo, a konala se svatba. Ve svých pamětech o tom Křižík poznamenává: „Získal jsem vzornou ženu, jakých je málo. Ke své osobě byla velmi šetrná, ale pro mne a děti dokázala učinit i opatřit vše. Přál bych všem tak vzornou ženu, jakou jsem měl já.“ Měli spolu šest dětí; tři ale zemřely v dětském věku. Paní Pavlína však nebyla dobrá jen k výchově dětí a k plotně. Když po letech přecházel Křižíkův majetek nuceně do akciové společnosti, byla to právě Pavlína Křižíková, kdo při jednáních vybojoval pro manžela výhodnější podmínky.

Ale vraťme se zase o něco v čase nazpátky. Zase se opakovalo cosi podobného, co František Křižík už jednou zažil: přístroje na ředitelství západní dráhy v Plzni špatně fungovaly. Takže Křižík si zažádal o přeložení do Plzně, kde pak strávil dvanáct užitečných let. I tady brzy uplatnil svůj talent. Signální zařízení pro plzeňskou dráhu zařizovala tehdy německá firma, která je opatřila magnetoinduktory. Ty se však neosvědčily. Nasypala se do nich už hrůza peněz a teď by se to nákladné zařízení mělo vyhodit? Jak všichni tušíme, František Křižík věc zachránil. Nejenom věc, ale hlavně peníze, což mu nadřízení nezapomněli - Křižík rok od roku postupoval, byly mu přidělovány stále odpovědnější práce, také na výstavy byl vysílán, aby se seznámil s nejnovějšími objevy na poli víc se rozmáhající elektrotechniky.

Celoživotní inspiraci získal v roce 1878. Dychtivě cestoval do Paříže, na světovou výstavu, ale neokouzlilo ho ani tak město samé, jako spíš elektřina. Celé hodiny se dokázal procházet po Avenue de l´Opéra, kterou osvětlovaly senzační obloukové lampy, nazývané podle svého konstruktéra, ruského vynálezce Pavla Jabločkova, „Jabločkovovy svíčky.“ Obloukovka měla však tu vadu, že když zhasla, nedala se pouhým proudem znovu rozsvítit. Mimo to hořela jenom velmi krátkou dobu. Jabločkov odstranil první problém prostě tím, že dva hořáky postavil vedle sebe a spojil je uhelným můstkem, takže lampa mohla být pouhým proudem kdykoli rozžata. Leč ani takto zdokonalená obloukovka nehořela déle než jednu hodinu.

Český Edison

Když se Křižík po měsíčním pobytu v Paříži vrátil domů, zabýval se v duchu pořád Jabločkovou svíčkou a uvažoval, jak ji zdokonalit. Přátelil se tehdy s podnikatelem Ludvíkem Piettem, který nedávno koupil společně se svými dvěma bratry plzeňskou papírnu. V ní zavedl výrobu barevného papíru na umělé květiny. Papír měl ohromný úspěch, a továrna, aby dostála zakázkám, pracovala ve dne v noci. Jenomže v plynovém osvětlení se nedaly dobře rozlišit jemné barevné odstíny. Když si na to Ludvík Piette stěžoval, doporučil mu Křižík osvětlení elektrické.

Ludvík Piette byl mužem činu, a tak měl druhého dne Křižík na stole objednávku na zřízení elektrického osvětlení s jednou obloukovou lampou. Zatím Křižík ještě nemusel vynalézat. Měl přehled v oboru a věděl, že dynamo jako zdroj stejnosměrného proudu se dá objednat u norimberské firmy Schukert, zatímco obloukovku už vyráběl Siemens. Instalaci provedl Křižík, ale Pietteho neuspokojil – ukázalo se, že osvětlení je sice vhodnější, ale ne dostatečné. Dvě lampy zapojené v jednom obvodu představovaly dosud neřešený problém – nejenže vyžadovaly vyšší napětí, ale především mnohem lepší regulaci. Siemensovy lampy na takový úkol nestačily.

Jak už jsme stačili Křižíka poznat, dá se předpokládat, že se okamžitě pustil do práce. Nejprve si v dílně na dráze zřídil laboratoř (bylo to v domě u Zvonu, který i s pamětní deskou srovnala se zemí v roce 1945 americká bomba). A postupoval rychle. Brzy získal patent. Ve svých jedenatřiceti letech sestrojil obloukovku, která nejenže se dala zhasínat a zažehávat podle libosti, ale která zároveň svítila nepřetržitě dvanáct hodin – teprve poté bylo nutné vyměnit uhlíky.

Tím se dostalo obloukové lampě praktické upotřebitelnosti. Křižík se bránil tomu, aby byl označován za vynálezce obloukovky. Vždycky zdůrazňoval: „Já pouze postavil obloukovku na stupeň praktické upotřebitelnosti.“ Tomu ale zabránit nedokázal, aby mu nezačali všichni říkat „český Edison.“