I ve světě módy a oblékání existují světoznámé, ikonické značky. Adidas, Puma, Ralph Lauren, Armani nebo Versace, jejíž zakladatel Gianni byl rovněž zavražděn, ale jeho život se zatím stal přemětem „pouze“ seriálu American Crime Story. Zmínit pochopitelně musíme také Nike, kterou spoluzaložil Phil Knight (jeho syn Travis režíroval toto) a práva na zfilmování jeho pozoruhodných i vtipných memoárů Shoe Dog, které česky vyšly pod názvem Umění vítězit, koupil Netflix. No, a pak je tady Gucci – původně rodinný podnik, pro který právě rodinné vazby nebyly – na rozdíl od ‘Ndranghetty – tím nejoptimálnějším řešením.

Hlavní postavou je v podstatě Maurizio Gucci, který se na jedné párty potká s ambiciózní Patrizií Reggiani, jež se mu prostě vnutí. Zanedlouho už se chystá svatba, k nelibosti jeho otce Rodolfa (Jeremy Irons), který neváhá svého syna vydědit, protože tuší, že její úmysly nejsou zcela čisté. Pravdu má ovšem jenom z části. Patrizia není nefalšovanou femme fatale a přirovnání k Lady Macbeth také nesedí, jelikož se ukáže, že její manžel ze slavného rodu není žádný slaboch, byť se tak delší dobu tváří. Moc by chtěla být bohatá a vlivná, ale nechce se jí pro to mnoho udělat. Zmůže se akorát na vnesení nesvárů do rodiny, což dokáže kdokoli, přičemž ledacos konzultuje s televizní věštkyní Pinou Auriemmou (skvělá Salma Hayek). Totiž jak noirové osudové ženy, tak Lady Macbeth byly velmi chytré bytosti, zatímco inteligence Patrizie Gucci se evidentně pohybuje někde na úrovni Daniela Luga a Adriana Doorbala.

 










 

Na druhou stranu o ní platí, že viděla velký potenciál značky, přičemž bratři Rodolfo a Aldo se netvářili, že by se jim chtělo jej více rozvíjet. Na přelomu 70. a 80. let byli s prodeji spokojení. Syn druhého jmenovaného si mohl klidně s Patrizií podat ruku. V rodině to neměl jednoduché, protože se věřilo, že není z nejbystřejších. A ani svým vzhledem mezi elegantní příbuzné zrovna dvakrát nezapadal. Takže jeho představitel Jared Leto prošel proměnou k nepoznání. A díky ní si Klan Gucci vysloužil jedinou oscarovou nominaci, přestože nepochybně pomýšlel na víc. Na rozdíl od Zlatých glóbů se jí nedočkala ani Lady Gaga. Ve Zrodila se hvězda (recenze) předvedla určitě působivější herecký výkon.

Na filmech Stevena Spielberga je velmi dobře patrné, jak důležitou úlohu během jejich vzniku sehrává fakt, že často spolupracuje na důležitých postech se stejnými lidmi, což platí obzvláště pro kameru (Janusz Kamiński), střih (Michael Kahn) a hudbu (John Williams). Ridley Scott, u kterého pokročilejší věk stále nehraje zásadnější roli, také zůstává v opakovaném pracovním kontaktu s Dariuszem Wolskim či Claire Simpson (soundtrack tentokrát tvoří hlavně méně známe songy i profláklé hity), jenže zrovna Klan Gucci místy působí, jako kdyby se jednalo o jejich společnou premiéru. Hůř dopadnul už jenom Konzultant (recenze), nicméně tam byl problém už se samotným scénářem, neboť Cormac McCarthy zřejmě chvílemi zapomínal, že nepíše knihu.

 










 

Scénář Klanu Gucci je naopak vyvedený tak, aby se na něm nedalo mnoho zkazit. To znamená, že jeho autoři volí telenovelní koncept, kdy se nejednou stane, že se ve scéně řeší to, co se stalo v té předcházející. To pak způsobuje, že se stopáž natáhla na 150 minut, aniž by se děj výrazněji posouval dopředu. Častokrát tedy přešlapujeme na místě. Přitom jsme se kupříkladu mohli podívat na to, jak si vedou ostatní postavy, například odstavený Aldo v podání kultovního Al Pacina. Zároveň nemuselo být od věci hlubší zasvěcení do domlouvání obchodních transakcí a větší prostor by si možná zasloužilo i řešení problému s lacinými replikami zboží. V každém případě odjezd do Švýcarska představuje vítané zpestření, kór když se tam setkáme s Paolou Franchi (výborná Camille Cottin), která žádné postranní úmysly nemá.

Klan Gucci je jedním z těch projektů, kdy se mimořádně zajímavého a pro zfilmování maximálně vhodného příběhu podle skutečné události chopí zkušení tvůrci, kteří si před kamery pozvou vynikající herce a herečky, avšak ve výsledku to stejně nějak není ono. Právě obsazení zabraňuje tomu, aby se jednalo o velké zklamání. Přitom se tady objevuje několik zamyšleníhodných témat, která se však při daném způsobu vyprávění (ve více momentech za něj může nevhodně postavená kamera) vytrácejí. To nejpodstatnější, co si z filmu odneseme, představuje fakt, že ani tyhle neshody a intriky značku Gucci nepoložily a že se pořád těší velkému věhlasu. Za to může i skutečnost, že ji nosily celebrity tak proslulé, že stačí uvést pouze křestní jméno a hned víme, o které se jedná – Jackie, Grace, Sophia.

P.S.: Na Blu-ray se objevují tři bonusové materiály. V tom nazvaném THE RISE OF THE HOUSE OF GUCCI: MAKING OF se dozvíme třeba to, že zájem o zfilmování trval dlouhou dobu a že v něm tvůrci viděli prvky ze Shakespeara. K tomu dojde na masky v případě Jareda Leta, o jehož Paolovi Guccim žoviální Al Pacino prohlásí, že „vypadá jako pařížský pasák“. Také nahlédneme pod ruce Ridleymu Scottovi, který si dělá storyboardy a natáčí na vyšší počet kamer současně. STYLING OF HOUSE OF GUCCI se zabývá především kostýmy, maskami a výpravou. Lady Gaga se musela hodně převlékat. A rovněž bylo nutné přetvořit Milán na New York. THE LADY OF THE HOUSE rovná se Patrizia Reggiani s tváří Lady Gaga, kterou všichni pochválí – Salmu Hayek z toho samozřejmě nevyjímaje. I za to, jak zvládá italský přízvuk. Roli přitom nedostala na základě svého vystoupení v Machete zabíjí (recenze). A nutno dodat, že v jejím případě rozhodně platí, že některým zpěvákům a zpěvačkám nedělá potíž se naučit a správně přednést jak text písně, tak text ve scénáři.  

FOTO: Forum Film