Příležitost

Sál na ambasádě byl rozsáhlý a světlý, z obou stran se nacházela vysoká oblouková okna, u nichž visel rudý závěs připnutý do ozdobného provazu z třásní. Na stropě zářily dva mohutné křišťálové lustry. U stěn stály keramické vázy s květinami. Na jedné straně stálo prostorné jeviště s orchestrem a okolo sálu z obou stran se rozprostíraly stolky, kde seděli lidé. Momentálně se všichni nahrnuli na parket a zaposlouchali se do zpěvných tónů houslí. Nikdo nešuměl vzadu, ani nekašlal, všichni obdivně hleděli na houslistu vpředu. Měl na sobě černý frak s bílým motýlkem, havraní kučery sčesané dozadu a byl hladce oholený. A jemně si klepal botou do taktu. Hrál svojí skladbu. Veselou a zpěvnou. Když skončil, lidé ho odměnili velkým aplausem. Usmíval se, oči mu zářily radostí a několikrát děkoval. Potom si ho velvyslanec Simon Lefévre odvedl k sobě ke kulatému stolu, kde seděli další významní hosté. Navzájem se všichni představili. A nabídl mu sklenku vynikajícího bílého vína Chardonnay z vinařské oblasti Vin de Bourgogne a obložený talířek s různými francouzskými lahůdkami, jako šunkou, sýry, husími jatýrky a žluté hroznové víno a křupavou bagetku. „To víno je moc dobré, má takovou jemnou sladší chuť“ oznámil David.

Pan Lefévre se usmál. „Ano, je vynikající. Vyznáte se ve vínu, pane Lorenci?“

Zakroutil hlavou. „Neměl jsem dost příležitostí, abych víno ochutnal.“

Všichni na něho udiveně pohlédli.

„Kolikrát jste je měl?“ zeptal se Lefévre a pohladil si krátce zastřiženou prošedivělou bradku.

„Asi tak dvakrát nebo třikrát.“

„A to vám nenalili ani doma rodiče?“ zeptala se Michele Aubert. Mladá dáma okolo pětatřiceti let. S tmavě hnědými vlasy sčesané na patku do vlny a s dlouhými červenými šaty na prsou s vykrojenými kulatým výstřihem, pracující také na ambasádě.

„Moji pěstouni se báli, abych se jim nezkazil, takže mi nic nenabízeli. Jenom příležitostně jsem si mohl dát panáka něčeho dobrého. Třeba koňaku, ale to bylo, jenom když se něco slavilo, nebo jsem si to něčím zasloužil.

„Říkal jste pěstouni?“

„Ano, vychovali mě. Rodiče jsem ztratil v raném mládí.“

U stolu to zašumělo omluvnými hláškami typu: „Tak to je mi líto.“ A u žen to vyvolalo vlnu soucitu.

„Tak to jste měl přísné opatrovníky,“ přidal se opět pan Lefévre do hovoru.

„Byli na mě hodní, ale občas byli přísní, možná někdy až moc. Ale já se jim nedivím, byl jsem cizí dítě a nikdy člověk neví, co od něho můžete čekat.“

Okolo všichni pokývali hlavami, jako že je to pravda.

„Takže oni vás přivedli k houslím?“

David se usmál nad tou vzpomínkou. „Ano, dostal jsem je za trest.“

Pan Lefévre se zasmál. „Ano, slyšel jsem na toto téma několik historek, že někteří umělci dostali hudební nástroj za trest.

„A nestáli pak za vámi s rákoskou v ruce, abyste cvičil?“ přidal se do hovoru další muž tvrdých rysu a chladných šedivých očí.

„Ne, já byl v tom poctivý. Protože mě to i bavilo.“

„Tak to je hlavní. Protože jste se dostal tam, kde jste dnes,“ řekl ten muž.

Všichni přikývli.

Číšník dolil všem víno a přinesl další pochoutky.

Na podiu začala hrát další hudba. Hráli valčíky od Johanna Strausse staršího. Lidé na parketu již tančili. Pánové u stolu se zvedali a zvali ženy k tanci. Na Davida zbyla dáma v červeném rouchu. Nabídl jí rámě a odešli na parket.

Chytili hned rytmus a plavně kroužili okolo dalších tančících párů. „Krásně tančíte,“ řekla s úsměvem a dívala se na něho rozzářenýma očima.

„Vždyť vy taky.“

Zasmáli se tomu.

„Kde jste se naučil tancovat?“

„Opatrovníci.“

„Oni musejí být velice vzdělaní a kulturní lidé, když vám strčili do ruky housle a naučili vás tančit.“

„To máte pravdu. Učili mě hodně věcem.“

„A co vy?“

„Já jsem chodila do tanečních. Ale člověk se tam musel nutit docházet. To mě na tom nebavilo. Jinak mám tanec od dětství ráda.“

Přeskočila mezi nimi jiskra. Ještě si spolu několikrát zatančili, ale potom se šli posadit ze zdvořilosti k velvyslanci.

„Pane Lorenci, druhý důvod je, proč jsem si vás sem pozval.“ David trnul, co přijde. „Přihlásil jsem vás  s tady panem Levroyem, (muž s tvrdým vzezřením), který je přísedící v komisi, do mezinárodní hudební soutěže královny Alžběty v Bruselu.“

„Říká vám to něco?“

„Bohužel, ne.“

„Je to nejprestižnější a nejnáročnější houslová soutěž na světě. Pouze je tam potřeba se probojovat z druhého kola do prvního a následně do finále. A jelikož jste opravdu zdatný hráč, pomohla by vám v kariéře a otevřeli by se vám dveře hudebního parnasu. Tak, co, půjdete do toho?“ 

„Abych řekl pravdu, polil mě studený pot po těle,“ řekl přiškrceným hlasem a napil se vody.

„Až takhle.“

„Mám z toho strach. Co když se tam nedostanu. Přece jen tam budou ještě daleko talentovanější houslisti.

„Vždyť jste také skvělý. Nemějte z ničeho strach. Určitě ji zvládnete,“ usmál se na něho

„Tak jak jste se rozhodl, mladíku?!“ zeptal se pan Levroy.

David pohlédl na oba čekající muže. „Ano. Bude mi velkou ctí.“

„Výborně,“ vykřiknul pan Lefévre.

   Okolo půlnoci ples končil. Hosté od kulatého stolu se společně rozloučili a Davidovi popřáli mnoho zdarů v hudbě a pan velvyslanec s ním probral ještě nějaké podrobnosti ohledně soutěže. Když osaměl a chystal se jít k vozu, kde na něho čekal řidič, vyloupla se v hale žena v červeném. Oba se na sebe usmáli a Davidovi se zamilovaně zvětšily zorničky. Podali si ruce, že se také rozloučí, ale vtom ji uchopil za ramena a přiblížil tvář k její. „Nemohu odejít, a už vás nevidět. Toužím po vás, celý večer.“ Cítila jeho teplý zrychlený dech a jeho soustředěné oči putující po její tváři.

„Také se mi moc líbíte.“ Modré oči se upíraly do jeho.

„Půjdeme ke mně?“

„Ano.“ Vydechla zhluboka. Její odpověď ho zalila teplem a láskou k ní. Políbili se jemným a přitom dychtivým polibkem. Popadl ji za ruku a běželi k autu.

Když se ocitli u něho v obýváku, přešel David ke skříňce s tvrdším pitím a zeptal se jí zdali, se nechce něčeho napít. Přikývla a rozhlížela se dál po místnosti. Stěny byly vytapetované světle zelenou barvou s tmavě zelenými drobnými ornamenty, obyčejný dřevěný nábytek s bílými látkovými pohovkami.

„Je to tu nic moc, určitě máte lepší.“

„Ne. Mně se tu líbí.“

„To určitě říkáte, abyste mě potěšila.“ Usmíval se na ni.  

„No, dobrá. Je to tu příšerný, jak vůbec v něčem tak strašném můžete bydlet. Spokojený?“ A rozesmála se.

„Ano.“ Přisedl k ní a políbil ji. Ona se mu celá oddala a šeptala jeho jméno. Náhle položil její drink na stůl, který držela v ruce. Zvedl ji za ruku a odváděl do ložnice. Tam ji začal lačně líbat na hrdle a šíji a přitom ji svlékal z šatu. Ze sebe také strhl svršky rychlostí světla. Klesli v objetí na lůžko a ponořili se do tajů vášně.

   Mohli spolu zůstat jen týden, a proto se ho snažili vyplnit po večerech a nocích milováním, jelikož se Michele Auber vracela zpátky do Belgie.

„Dej mi vědět, jak si dopadl v té soutěži?“ řekla na vlakovém nádraží, když se spolu loučili.  

„Dám, spolehni se.“ Vzájemně se ještě objali a dlouze hladově políbili. Potom nastoupila, zamávala. Vlak odjel, jenom ještě dlouze za zatáčkou zahoukal.

 A David se opět ponořil s obrovskou pílí do hraní. Měl k tomu jistý důvod.