Téměř tři desítky bioplynových stanic v regionu by mohl vyrábět a dodávat lidem na topení a ohřev vody biometan. V současnosti je toho ovšem kvůli vysokým počátečním nákladům schopná pouze jediná stanice v Rapotíně na Šumpersku, která to dělá jako jediná v republice.
„Síť bioplynových stanic je nejen v našem kraji, ale po celé republice poměrně hustá, a kdyby jen část z nich začala biometan do sítě dodávat, tak bychom se nejistých dodávek plynu ze zahraničí nemuseli bát,“ uvedla předsedkyně představenstva agrární komory v Olomouci Milada Rašková Měsícová.
Podle předsedkyně jsou bioplynové stanice jedním z důvodů, proč v Česku panuje nadvýroba elektřiny. Jen v Olomouckém kraji se v nich ročně vyrobí více než dvě stovky gigawatthodin elektřiny a kromě toho ještě o něco vyšší množství dále využitelného tepla.
Téměř všechny stanice totiž sice produkují bioplyn, následně z něj ovšem vyrábí právě elektřinu a zbytkové teplo využívají pro svou potřebu.
„Elektřinu dodáváme do sítě a zpětně ji bereme na provoz podniku, i díky tomu teď při zdražování energií šetříme. Zbytkové teplo používáme na vyhřívání sýrárny nebo kravína,“ popsal například jednatel bioplynové stanice ve Ptení na Prostějovsku Jaroslav Kozárek.
I biometan zdražil, kvůli zájmu o plyn
Jediná bioplynka v kraji, která v současnosti dodává biometan do distribuční sítě, je ta v Rapotíně. Teď díky obřímu skoku cen plynu a hrozbě výpadku dodávek získává nové odběratele.
„Nynější situace se projevila tak, že je o náš biometan větší zájem a vzrostla cena výkupu, což je pro nás pozitivní. Navíc je to zelený plyn z obnovitelného zdroje energie, i tím je na trhu zajímavý,“ přiblížil Filip Vágner, zástupce rapotínské bioplynky.
Ta do sítě aktuálně dodává zhruba 160 kubíků biometanu za hodinu, v budoucnu by se ovšem díky většímu zájmu měl objem zvýšit.
„Jsme nyní limitováni našimi technologiemi, proto je třeba navýšit zejména jejich kapacity. V rámci skupiny, která i naši bioplynku spravuje, bude během příštího roku mimo jiné instalována další jednotka na čištění biometanu ve Vyškově,“ předestřel Vágner.
Aby se z bioplynu stal biometan, musí se v separačním zařízení zbavit nežádoucích příměsí a až pak může být vtláčen do distribuční sítě.
Speciální zařízení ovšem stojí desítky milionů korun, a proto si jej družstva, jež provozují většinu bioplynových stanic, nemohou dovolit.
„Zemní plyn má 98 procent metanu, zatímco bioplyn jen asi 60 procent, proto se nemůže rovnou vtláčet do sítě. Museli bychom mít speciální zařízení, které by námi produkovaný plyn upravovalo, vzhledem k jeho ceně o něm však zatím neuvažujeme,“ potvrzuje Kozárek.
Problémem je i napojení na plynovody
Podle Vágnera existuje více aspektů, proč je bioplynka v Rapotíně už několik let jediná v Česku, která biometan do sítě dodává.
„Výše pořizovací ceny separačního zařízení rozhodně hraje hlavní roli. Kromě toho je tu ale ještě náročný servis i samotný provoz, a mimoto je s tím spojená i poměrně složitá legislativa,“ shrnul.
Kromě vysoké počáteční investice a složitého provozu by další problém představovalo napojení bioplynek na distribuční síť.
„Většina stanic je totiž postavena někde v zemědělském středisku za vesnicí a hlavní linka plynovodů je od nich daleko. Museli bychom celou trasu nového potrubí vykopat, a to není jednoduché, jelikož bychom museli jít třeba i přes cizí pozemky,“ sdělila Rašková Měsícová.
Pomohlo by i zjednodušení administrativy
Biometan přináší řadu výhod. „Čím více ho bude proudit v naší plynárenské síti, tím menší uhlíkovou stopu a menší emise to bude znamenat při využívání plynu v průmyslu, teplárenství nebo dopravě,“ vyzdvihl Martin Schwarz, vedoucí sekce biometan v CZ Biom – Českém sdružení pro biomasu.
Ekologičtější variantou plynu se už zabývá i Evropská unie. Ta usiluje o oslabení postavení zemního plynu a navýšení produkce biometanu.
„Je zapotřebí urychlit rozvoj energetické infrastruktury a navýšit počet bioplynových stanic schopných výroby obnovitelného plynu. Z vlastní zkušenosti víme, že výstavba či přestavba bioplynek na výrobu biometanu je náročná nejen technologicky, ale také investičně a legislativně,“ podotkl Tomáš Voltr, výkonný ředitel skupiny EFG, která spravuje i bioplynovou stanici v Rapotíně.
Podle Raškové Měsícové je nejdůležitější podpora státu. „Kdyby zjednodušil administrativu, tak by řada bioplynových stanic o dodávkách do sítě mohla začít uvažovat. Legislativní procesy jsou ale tak složité, že než se k tomu dopracujeme, tak bude plynová krize za námi,“ míní.
Podobná situace, kdy většina bioplynek produkuje jen elektřinu, panuje podle ní i v zahraničí.
