Cyklistika je jeho celoživotní vášní, jezdí odmalička a od třinácti let se účastnil několika závodů. V té době pro něj také vznikla přezdívka Tenisák.
„Všichni cyklisti z Brna mě znají jako Tenisáka. Každý má pocit, že to má něco společného s tenisem, ale já byl z celkem chudé rodiny a svůj první cyklistický závod jsem jel v bílých teniskách – v jarmilkách. Lidé během toho říkali, dívej, ta teniska to snad vyhraje. Ten svůj první závod jsem vyhrál a od toho momentu mi říkali Teniska, z toho vznikl Tenisák a jde to se mnou celý život,“ vysvětluje.
Tento start byl ale opravdu jen začátkem, následovaly závody i mimo českou kotlinu. Po náročné soutěži se kvalifikoval na závody až do Mexika. Tenisák se následně účastnil dalších i zahraničních závodů, a dokonce i mistrovství světa, bohužel se ale před olympijskými hrami vážně zranil a musel tak závodní kariéru ukončit.
„Měl jsem ošklivý pád – natržené ledviny, prasklou hlavu. Ze všeho jsem se dostal, ale při transfuzi mi zavlekli žloutenku typu C, tím pádem jsem musel skončit a následujících dvacet let nesedl na kolo. Byl jsem v invalidním důchodu a živil se přes třicet let jako fotograf,“ vzpomíná. Nakonec mu pomohla experimentální léčba od profesora Petra Husy, z tehdy dvaceti pacientů se uzdravili pouze dva.
Láska k cyklistice mu i přes to všechno zůstala. Přes rekonvalescenční dvacetikilometrové vyjížďky se dostal až k výzvě ujet čtyři sta kilometrů za jeden den. Z Brna se přes Vídeň vydal do Bratislavy a nazpět do Brna.
„Vyjel jsem o půlnoci za úplňku, cestou jsem měl spoustu zážitků. Do Brna jsem přijel po 380 kilometrech a zbývala ještě hodina do půlnoci, tak jsem ještě kousek zajel,“ osvětluje.
Když viděl pošťáky rozvážet poštu, ptal se po práci, kde by mohl cyklistiku provozovat. „U brněnské pošty cyklisty zrušili. Pak jsem viděl jezdit kurýra s jídlem a ptal se, kde pracuje. Pozvala si mě jejich vedoucí. Říkala kolegovi, že se tady hlásí sedmdesátiletý prďolák, a co s ním. Tak mě nakonec vzali s tím, že když nebudu moct jezdit, tak s tím přestanu,“ směje se.
A dodává, že není ve skupině kurýrů starší pouze věkem, ale tak trochu i služebně, protože se na tomto postu lidé často točí.
„Jezdit tak, aby se auta bála tebe“
V Brně je Telecký sebejistý, zná kdejakou uličku a navigaci používá málokdy. „Člověk na kole nesmí být opatrný, pak je to špatné. Vždycky říkám, že musíš jezdit tak, aby se auta bála tebe, ne ty jich. A tak jezdím drze, přestože jsem na to dvakrát doplatil,“ popisuje s vysvětlením, že podobně se proplétal mezi auty na závodech v Paříži, nyní tedy jezdí mezi auty jak zamlada. Přesto pracuje zejména proto, že jej to baví, a směny si plánuje také podle počasí.
Přestože říká, že se mu už špatně chodí, na svém elektrokole je po městě rychlejší než auto. „Znám cestičky, kudy jet. Jezdím přes parky, jednosměrkami nebo předjíždím. Dávám pozor, ale nebojím se provést kousky, které by s autem nešly,“ vysvětluje.
Také už dvakrát platil pokutu. Jedna poslední noční objednávka ho u strážníků vyšla na dva tisíce korun. Zamlada jim prý ujížděl, protože znal kdejakou zkratku, a tak za ním na skútrech neměli šanci.
Pracovní příhody tím ale nekončí. „Jednou jsem přivezl jídlo uprostřed deště, celý od bláta, a pak se dočetl stížnost, že se báli a vypadal jsem jako bezdomovec. Párkrát jsem se i zranil a syn mě musel odvézt i s kolem,“ vypráví.
Zákazníci jsou prý většinou milí a ti, kteří jej neznají, se diví, že ještě jezdí. Na to Tenisák se smíchem odpovídá: „Proč ne, když mi ještě nebylo ani osmdesát.“ Svůj věk ale prý už začíná cítit a přemýšlí, že po osmdesáti by opravdu skončil a snad se ani nenudil.
„Ze začátku jsem dělal tak čtyřikrát týdně. Měl jsem někdy i dvanáctihodinové směny, ale teď už to dělám jen pro radost. Jezdím tak pět hodin denně, a to mně stačí,“ vysvětluje. Nejčastěji si podle něj lidé objednávají fast food. „Obecně jsou to spíš mladí lidé, s těmi já si rád popovídám,“ uzavírá Telecký.
