Odpověď politruka byla pokaždé stručná a jasná: Pokud by nepřišla v roce 1968 do Československa noha sovětského vojáka, okamžitě by k vám vstoupili vojáci NATO. To nám opakovali každý den a my tomu jako děti věřili.
A lhali nám, protože NATO by nikdy v Československu nemohlo být!
Kdy mluvil Kličko pravdu: tenkrát, nebo dnes, kdy mu posíláme výpalné stejně jako za Vasila Biľaka, Aloise Indry, Drahomíra Koldera, Oldřicha Švestky a Antonína Kapeka?
A jste v kontaktu se spolužáky sovětských důstojníků, se kterými jste prožil pět let v Československu?
Ano. Dokonce jsme se nedávno všichni opět po letech sešli. Dával jsem to dohromady. Za mnou do Kyjeva tak přijeli kamarádi a spolužáci z celého bývalého Sovětského svazu. A domluvili jsme se, že další setkání zorganizujeme buď v Praze, nebo v Mimoni, abychom si všichni společně mohli zavzpomínat na naše dětství.
S rodiči jste dorazili do Milovic, kde byl štáb sovětských vojsk. Váš otec zastával v hierarchii sovětského velení jakou funkci?
Poměrně vysokou. Byl tajemníkem stranické komise Centrální skupiny vojsk. Byl tedy politickým pracovníkem a v hierarchii této struktury zajímal třetí místo. Dá se říci, že byl hlavním ideologem a vyslancem sovětské komunistické strany.
Rodiče se radovali z jakého důvodu?
Za prvé věděli, že z hlediska materiálního zabezpečení rodiny je to skvělá příležitost. Otec automaticky dostal dvojnásobný plat, matka místo učitelky v kasárnách ve škole. A dnes už to nemusíme tajit, úroveň života v zemích takzvaného východního bloku byla mnohem lepší než v tehdejším Sovětském svaze. Proto si všichni vojáci přáli vycestovat ven a navíc Československo bylo v oblíbenosti na prvním místě. Například do Polska se nikomu moc nechtělo.
Šel jste tehdy za vaším otcem a ptal se ho, jak se tedy věci mají?
Počkejte. Já jsem tehdy nebyl zaskočený, zklamaný, pobouřený chováním Rusů. Byl jsem jen překvapený. Chápejte, žili jsme tehdy v období studené války a otec mi řekl, že pokud by v roce 1968 nepřišli do Československa sovětští vojáci, za den, dva by tam byli vojáci NATO. A já tomu věřil a všichni generálové v podstatě taky.
Dnešek ukazuje, že jsme měli pravdu. Jen se podívejte, kam směřuje Česká republika. I kvůli roku 1968 jste se od Ruska odvrátili a teď hledáte oporu u strýčka Sama. Ale uběhne dvacet, třicet let a možná, že se zase přidáte na naši stranu. Rusko se teď rychle rozvíjí, máme ropu, plyn…
Výhrůžky nechme stranou.
Naše vojska nebyla v Německu nebo v Československo jen proto, aby podporovala tamní politické režimy. Jejich přítomnost měla i jiný účel. Pokud by totiž začal nějaký pozemní vojenský konflikt s NATO, odehrával by se nejdříve pár tisíc kilometrů od hranic s Ruskem. Tak jsme se na rozmístnění vojsk u vás dívali z vojenského hlediska.
Takže nyní visí ve vzduchu otázka, zda je to fikce, nebo skutečný rozhovor s okupantem z Ukrajiny (Kyjeva), který slíbil, že se sem vrátí a premiér Fiala před ním opět klečí jako soudruzi v roce 1968. Tak tento rozhovor se uskutečníl pro Radiožurnál
Šťastné děti okupantů
I generál Petr Pavel byl součástí okupantů sovětského svazu s výcvikem prot boj proti NATO a americkým imperialistům, kteří vraždili ve Vietnamu. A pozor: tento rozhovor je skutečně z roku 2011 a svobodně se ještě trochu mohlo mluvit. Dnes jsou zde USA, NATO, Kličko...