Ve dnech 28. 7.-4. 8. ožily prostory nákladového depa v Českých Budějovicích mezinárodním site-specific projektem Agora. Ten byl výsledkem třítýdenní intenzivní spolupráce uměleckého týmu divadla Continuo a několika mladých hudebníků, výtvarníků a performerů z různých koutů světa. Vizí projektu bylo umělecky a pro současný svět použitelně navázat na tradici antické Agory, která byla místem, kde se odehrávala veřejná politická debata.
Co se tedy dělo?
Dav volně diskutujících diváků byl s úderem deváté hodiny večer vpuštěn skrze jeden z vlaků do prostor depa, kde se mělo odehrát celé představení. Prostor depa zaplňovala pochmurná tělesa rezavých nákladních vlaků, řada tří stolů, které obklopovaly herci a bzučící obrazovky. Uprostřed každého stolu navíc byla hrouda sochařské hlíny jako jakýsi samostatný centrální herec. Začátek představení probíhal prostě. Stejně jako v antické agoře, i zde byla přizvána k otevřené polemice o budoucnosti světa řada odborníků z nejrůznějších odvětví lidského poznání. Z obrazovek se s diváky přivítal Pavel Štourač, umělecký vedoucí divadla Continuo a představil své hosty. Mezitím, co se postupně každý z odborníků vyjadřoval k otázce současné krizi světa a jeho budoucnosti, herci zatím u stolů rozehrávají dialogickou rytmickou etudu mezi jimi samotnými a hroudou hlíny a mezi nimi navzájem. Kolorit, který odráží současnou hektickou přeplněnou světovou atmosféru. Celý obraz podtrhují nenadějné vize zaznívající z úst přizvaných hostů. A pak náhle přichází zlom. Slovenská teatroložka zmiňuje starořecký zvyk, ve kterém se zlo světa ničilo v rituálním představení. Jeden z herců měl na hlavě masku kozla a symbolizoval tak ono zlo světa. Zbytek herců tohoto označeného napadal a masku postupně ničil. Šlo tak o alegorické vyjádření očisty světa. Po teatroložce přebírá slovo další z hostů a tentokrát je to on, kdo pokládá otázku uměleckému vedoucímu. Ptá se, jestli to, co se nyní odehrává, je divadlo. Pavel Štourač odpovídá negativně slovy: „Ne, toto není divadlo, vy nejste herci, toto je reálný rozhovor. Rozpoznávacím klíčem divadla je repetetivnost scénáře.“
A ejhle, otázka se znovu opakuje. Dochází k cyklení a Pavel Štourač se naráz objevuje reálně na perónu i když ho stále zároveň vidíme na obrazovce. Napětí vyvrcholilo a dosavadní jednotná forma praská. Představení se rozpadá do samostatných oddělených světů, které se přesto navzájem ovlivňují. Diváci jsou přizváni nahlédnout do útrob nákladních vagónů, uvnitř kterých se odehrávají scénáře jako vystřižené z apokalyptického filmu. Prostor je naplněn třískáním, potem lidských těl, ambientní hudebním doprovodem a zpěvem střídaným nesrozumitelným proudem slov.
Diváci obchází jednotlivé vagóny v intervalech po 4 minutách, během kterých se před nimi odehrává agonický rej. Každý samostatný mikropříběh zobrazuje pesimistickou vizi budoucnosti. Jeden z nejděsivějších zobrazuje lidi, kteří jsou téměř celý zahrabaní v zemině a připojení na lékařské přístroje zajišťující základní životní funkce. Je to mladík a dívka, mezi kterými se odehrává zoufalá škubavá snaha dotknout se. Jenže život jim stačí sotva na to, aby dokázali pohnout rukou. Náhle přichází další zvrat. Děj se opět začne soustřeďovat do centra perónu. Diváci sledují, jak před nimi ožívá řecká tradice ničení zla zpodobněného v masce kozla. Nastavá spor o to, kdo z herců na sebe vezme kozlí masku. Když je jeden z nich vybrán, ostatní se na něj vrhají v agresi a frustraci, se kterou touží odstranit vše zlé ze společnosti. Hliněná maska se pod jejich údery brzy rozbijí a herci se rozpadají, aby ze zadních prostor depa přitáhli na lanech obří sochu kozla. Se sochou pokračují do dalších prostor depa, a diváci v zástupu pokračují s nimi. Nádherná alegorie vyhánění staré zkažené doby. Když poslední divák přejde z jedné části depa do druhé, opět se představení rozdrobuje do samostatných mikropříběhů. Tyto jsou ještě více naléhavější a volají po aktivní změně současnosti. Zvyšuje se hluk, pohyb a koláž, která vzniká a zarývá se pod kůži. Nastává opět zlom. Herci se opět centralizují na peróně a rozehrávají etudu s nábytkem. Chaotičnost a agónie se stupňuje na hranici udržitelnosti. Pak vše upadá do ticha a klidu. Herci mizí i s obří sochou, kterou odtáhnou. Za nimi se s prásknutím zavřou velká vrata. Diváci zůstávají osamoceni mezi nábytkem a obrazovkami, na kterých se promítají fotografie jednotlivých herců.
Hliněná estetika
Pro inscenace divadla Continuo v posledním době je typický výčet několika prvků. Těmi jsou site-specific děj, jednotlivé mikropříběhy spojující se v koláž, apokalyptická naléhavost a hlína jako základní prvek scénografie. Na jedné straně se dá hovořit o sklouzávání do divadelního stereotypu, druhým výkladem je snaha donutit veřejnost povšimnout si, na co je upozorňována a donutit ji přejít k praktickým krokům změny. O tom právě může svědčit celá tendence stále pesimističtějších inscenací. Čeho je především nutné si povšimnout je neuvěřitelná schopnost Pavla Štourače a dalších členů divadla Continuo za omezený čas dát dohromady neuvěřitelně schopně fungující tým, který působí jako jeden velký superorganismus o několika údech. Kromě precizního výkonu je třeba vyzdvihnout schopnost, s jakou celé nákladové depo ožilo a genius loci byl vyždímán maximálně. Škoda jen, že po projektu dojde k zbourání celého areálu a všechna energie, kterou do přestavby a vyčištení místa divadlo vložilo, bude poněkud znehodnocena.
Těším se, co nám přinesou další ročníku mezinárodních projektů pod vedením divadla Continuo a troufám si přát, aby příští vize světa byla o něco více optimističtější.
DIVADLO: AGORA
Divadlo: Continuo
Premiéra: 28. července 2022
Režie: Pavel Štourač
Scéna: Helena Štouračová, Pavel Štourač
Hudba: Jana Vondrů, Žaneta Vítová, Jakub Štourač
facebook.com/continuotheatre
