Brahms zasahuje vzdálené oblasti psychiky

Brahms existuje na koncertním pódiu. Slyšet ho na nahrávce je – slovy Otto Klemperera – jako milovat se s fotografií Marilyn Monroe. Během kovidu jsem poslouchal některé ceněné nahrávky, ale náznak originálu přinášely pouze ty, které byly pořízeny jako záznam živých koncertů – Furtwängler v polovině války, Mariss Jansons v Oslu a Claudio Abbado v Berlíně patří k těm nejpřesvědčivějším. Studiová produkce nepřináší nic z onoho „nevyčerpatelného pramene upřímného potěšení a plodného studia“, které vídeňský kritik Eduard Hanslick (1825-1904) přiřkl Brahmsovi jako hudební náplň.

Vzhledem k tomu, že jsem především mahlerovec, mě tato prvotní potřeba Brahmse překvapila – ale Brahms rád překvapuje. Hanslick tvrdil, že zatímco hudba může pracovat s našimi emocemi, Brahms působí na představivost a fantazii. Je Thomasem Cookem mezi skladateli, bere nás na místa, o nichž jsme neměli tušení. 

Když jsem se vydal na pozdně letní brahmsovskou cestu, otevřel jsem ve dvou dnech dvě různé obálky. Jedna obsahovala koncerty Bernarda Haitinka s Londýnským symfonickým orchestrem v Barbicanu z let 2003-4, z nichž jsem většinu navštívil živě. Ve druhé byla nahrávka Ádáma Fischera s Dánským komorním orchestrem, pořízená v průběhu loňského roku. Na první dojem se výrazně liší. Haitink se snaží o panoramatický záběr a využívá velký orchestr na velkém zvukovém plátně . Fischer Brahmse odvážně rozebírá až do mozartovských detailů, bez prostoru pro chybu. Přepínání z jednoho alba na druhé přináší to nejlepší z obou restaurací – Haitinkův velký holandský lívanec a Fischerovo budapešťské koření.

Prubířský kámen každého Brahmsova symfonického cyklu začíná u finále První symfonie, díla, které bylo nevyhnutelně oslavováno jako Beethovenova „desátá symfonie“, protože přišlo půl století po Deváté. Brahms na této symfonii pracoval dvacet let a nedovolil ji vydat, dokud se mu nedostalo uznání od publika v šesti městech. První symfonie měla premiéru v roce 1876, v roce Wagnerova Prstenu, kdy bylo pro koho hrát a kdy svět mohl vyhrát nebo prohrát. Wagnerovci ji odmítali jako regresivní, dokonce reakcionářskou. Brahms ve svých čtyřiceti letech neposkytoval zážitky zadarmo, ať už posluchačům, nebo interpretům. Brahms nás nutí ponořit se hlouběji.

Finále je stejně záludné jako kterýkoli ohyb Wagnerova Rýna. Nástup katarzní velké melodie mnoho dirigentů urychluje, jako jízda Hells Angels na 4. července. Karajan, Solti a Bernstein patří k nejhorším provinilcům. Pravý Brahms nechává melodii organicky vyrůst z půdy, nic není vynucené ani chemicky vyvolané. Haitink je organický zahradník, Fischer interiérový designér. Každý z nich vytváří kalibrované pomalé oddalování celkového naplnění, dokonalé desatero Brahmsova finále.

Jakkoli jsou oba soubory odlišné, užil jsem si obě nahrávky téměř stejně. LSO, vyladěný zesnulým mistrem-producentem Jamesem Mallinsonem, zní uhlazeněji, než jsem si pamatoval. A ač dánská akustika hraničí s veganským sebezapřením, hráči dosahují velkoleposti postupným vrstvením zvuku. Moje preference se liší od poslechu k poslechu. Fischerova absence zdobnosti dává vyniknout větší hloubce v bukolické Druhé symfonii, zatímco Haitinkova velkorysost je ve Třetí ohromující. Kodaňský minimalismus mě přesvědčil ve většině Čtvrté symfonie, ačkoli jej londýnská pýcha ve finále zastiňuje.

Přesněji řečeno – zažil jsem naprosto strhující týden, kdy jsem se ponořil do špičkového Brahmse – tak koncentrované dávky symfonické hudby, jak je to jen možné. Komplet LSO obsahuje bonusové skladby Dvojkoncertu, Tragické předehry a Druhé serenády, ale symfonie jsou to hlavní a tyto záznamy vrátí každému víru v jejich věčnou aktuálnost.

Proč by tomu tak mělo být, není snadné popsat. Hanslick měl stejný problém jako já. „Třetí symfonie,“ napsal, „je svátkem spíše pro milovníka hudby a hudebníka než pro kritika, (jehož)… výmluvnost klesá nepřímo úměrně výmluvnosti skladatele.“ Brahms je vždycky větší, než se zdá na první poslech, a mnohem hůře se popisuje. Zasahuje vzdálenější části psychiky, často se značným časovým zpožděním, takže symfonie může na čelní laloky posluchače zapůsobit až týden či dva poté, co si ji poslechne. Brahms je dar, který nepřestává překvapovat.

Těm, kdo vyžadují okamžité uspokojení bych doporučil jeho písně pro hlas a klavír. Určené pro salónní posezení u čaje, nemají ani vysoké ambice, ani okázalost. Když jsem se vynořil ze symfonií, přišla na řadu nahrávka recitálů Brahmsových písní v podání německé sopranistky Anny Lucie Richterové s izraelským klavíristou Ammielem Bushakevitzem z nakladatelství Pentatone. Richterová, na rozdíl od mnoha mladých hlasů, dosahuje důrazu bez křečovitosti, prakticky šeptá ukolébavky, které jsme všichni slýchali před spaním. Při každém poslechu Písní žasnu nad jejich všestranností. Brahms dokáže být pokaždé, když ho slyšíme, nový. Je nositelem barev a světla, bez něhož by byl život černobílý. Jak „morová“ léta ustupují, děkuji každé ráno za Brahmsovo požehnání.