Vyhořet a znovu povstat z popela: Jak se po vyhoření vrátit do života i do práce?

19. 9. 2022

5 min.

Vyhořet a znovu povstat z popela: Jak se po vyhoření vrátit do života i do práce?
autor
Barbora Plačková

Externí redaktorka

Dlouhodobé psychické i fyzické vyčerpání, nedostatek energie, negativismus, cynismus a snížená efektivita. “Jako kdyby člověk přišel o veškerou motivaci vstát ráno z postele a chuť cokoliv dělat,” popisuje vyhoření Simona Zábržová, žena, která jím prošla ne jednou, ale hned dvakrát. Přesto se dokázala odrazit ze dna, postavit na nohy a na svých zkušenostech postavila současné podnikání – pomáhá ostatním burnout zvládnout, nebo ještě lépe předejít. A svůj příběh s námi sdílela.

“Když jsem vyhořela poprvé, bylo to spíše fyzického rázu. Byla jsem unavená, vyčerpaná, bolela mě záda, měla jsem neustále opakované záněty celého těla a nechtěla jsem to řešit. Až když jsem začala omdlévat, pochopila jsem, že je to začátek konce,” vzpomíná Simona Zábržová na svoje první vyhoření.

image

Podobné pocity zdaleka nezažívala sama. Tzv. burnoutem, tedy syndromem vyhoření trpí v České republice podle odborníků až pětina obyvatel. Americké průzkumy odhalují, že zkušenost s vyhořením má přibližně 52 % lidí v produktivním věku, přičemž velkou část tvoří generace mileniálů, tedy mladá generace Y, která má prakticky celý život před sebou. Ještě před pár lety přitom tento pojem téměř nikdo neznal. Jak se stalo, že je ze syndromu vyhoření najednou tak obrovský populační problém? Jak ho rozpoznat, řešit, překonat a lze mu v dnešní době vůbec předejít? Simona Zábržová s námi sdílela nejen svůj příběh, ale i rady, které pomohly jí i ostatním.

Když se společnost příliš orientuje na výkon

“Syndrom vyhoření poprvé popsal psycholog a psychoanalytik Herbert Freudenberger v roce 1974. Až v roce 2019 byl tento syndrom zařazen Světovou zdravotnickou organizací do mezinárodní klasifikace nemocí. Jedná se tedy poměrně o mladý trend, který přišel ruku v ruce se společností, která se mnohem více než kdy dříve, orientuje na výkon,” vysvětluje manažerka Simona Zábržová. Sama má s vyhořením dvě životní zkušenosti, které dokázala překonat. A co víc - založila úspěšný startup Soulmio, jenž pomáhá mimo jiné právě vyhořelým lidem uzdravit tělo i mysl.

“Dlouhou dobu se o syndromu veřejně nemluvilo. Teprve poslední tři roky vnímám, že se toto téma výrazně dostalo do povědomí veřejnosti, protože se dotýká nezanedbatelného množství populace,” pokračuje Simona s tím, že velkou roli sehrál také koronavirus, jeho režim a opatření. “Díky tomu se celá situace okolo syndromu vyhoření změnila hned ve dvou rovinách. Jednak se o něm začalo mnohem více mluvit veřejně, protože vzhledem k nejistotám, které nám doba přináší, situace přímo nahrává syndromu vyhoření. Za druhé se lidé přestali bát si říkat v tomto směru o pomoc. Což ze srdce vítám, protože nejhorší je právě pocit samoty, bezmoci a marnosti, kterou vyhořelý člověk prožívá,” popisuje.

Málo volného času, stres i alkohol… cest k vyhoření vede hned několik

Simona působila roky na vysokých manažerských pozicích, vedla velké týmy velkých firem. Jak sama líčí, byla neustále přetažená a unavená, ale neměla nikdy dost. Prací trávila i veškerý volný čas. “K vyhoření u mě vedla především dlouhodobá přehlcenost, nedostatek volného času pro regeneraci, stres a dělání věcí, které mi vlastně ani nedávaly smysl.” K tomu se připojila také přílišná konzumace alkoholu a kávy a v neposlední řadě málo pohybu v přírodě na čerstvém vzduchu, v prostředí, které by mohlo pomoci rozptýlit starosti a získat určitý nadhled.

Reakce se pak dostavila rychle a její tělo začalo vyhlašovat stávku. Rozhodla se proto učinit radikální krok a změnit práci, což jí doporučil i psycholog. Až později prý pochopila, že změna práce není klíčová. “Dva, tři měsíce je člověk v euforii z nové práce, pak ale klidně a jednoduše může spadnout tam, kde už byl. Což se mi přesně stalo.” Podruhé už přišlo vyhoření spíše po psychické stránce. Simona začala mít depresivní stavy, úzkosti, panické ataky a v poslední fázi i halucinace. “Dnes jsem tedy velkým zastáncem názoru, že není nutné měnit zaměstnání, zásadní je změnit postoj. Postoj k práci samotné. Psychika samozřejmě úzce souvisí i s fyzickou stránkou těla, ale důležité je hlavně chtít slyšet/vidět, že si tělo “stěžuje” a nepřehlížet to,” říká.

Jak poznat, že už “začínám hořet”?

Že se syndrom vyhoření blíží, lze prý poznat s předstihem - tělo i mysl nás varují. Mezi nejčastější signály podle odborníků patří:

  • psychické i fyzické vyčerpání
  • pocit odtržení
  • nedostatečný pocit osobního úspěchu

Pozorovat na sobě pak můžete například problémy s pozorností a soustředěním, potíže z práce odejít a moci vypnout, poruchy spánku, pocit, že nejste dost produktivní, problémy zvládat emoce, změnu osobních návyků, poruchy příjmu potravy nebo pocit, že vás “všechno bolí”.

Vyhoření jako takové je ze své podstaty reakcí těla na dlouhodobý stres z práce (ale třeba i té v domácnosti, která se týká především rodičů). Náš organismus se právě jeho dlouhodobostí vyčerpá a trpí.

S vyhořením byste měli okamžitě šlápnout na brzdu

“Vyhoření může mít různé příčiny a ty je potřeba odhalit. Je to dlouhodobá práce, ale pokud člověk skutečně chce, přináší trvalé výsledky. Bohužel jsme často chyceni v kruhu a nemáme čas tělo poslouchat nebo ho někdy přehlížíme, či nechceme slyšet,” vysvětluje Simona s tím, že jakmile člověk tuší, že se vyhoření blíží, měl by postupovat následovně:

  • zastavit se a uklidnit, aby získal odstup a nadhled
  • přiznat si, že musí změnit mindset a přístup
  • vyhledat odbornou pomoc a nebýt na to sám

Prevencí je potom utřídění priorit, motivace, vyhrazení času na odpočinek, vyhodnocení, na kolik nám to, co děláme dává smysl, a jak celé životní nastavení přispívá k záměru být šťastný, zdravý a naplněný.

Zkušenosti s vlastním dvojnásobným vyhořením, na které Simona Zábržová vzpomíná jako na dlouhou, avšak důležitou cestu k přenastavení mindsetu, vztahu k práci a odpočinku, dnes používá při práci s vlastními klienty. “Ano, je to inspirace, z které čerpám každý den. Vyhoření mě naučilo spoustu o sobě. O svých limitech, prioritách, hranicích a o tom, co skutečně chci a nechci. Bez ohledu na to, co by se společensky “mělo”.”

Univerzální návod, jak se z vyhoření dostat, pochopitelně neexistuje. Simona však popisuje, co konkrétně pomohlo právě jí. “Začala jsem si víc hlídat, kam dávám energii. Do jakých lidí a situací. Zda nevyhazuji energii tam, kde to nemůžu změnit. Víc si také hlídám, v jakých žiju vztazích se svým okolím - když mě někdo vysává nebo vyčerpává, trávím s ním minimum času nebo žádný,” poukazuje na to, že se ve svém životě rozhodla vytěsnit toxické osobnosti i vztahy na minimum.

Důležitým faktorem se pro ni stal dostatek odpočinku. Odpočinek totiž vnímá jako čas, kdy může pracovat sama na sobě - nikoliv jako ztrátu času, jako tomu bylo dříve. “Mnohem víc se rozmazluji a pečuji o sebe.” Je naprosto v pořádku zajít si ke kadeřnici, s kamarády na dobrou večeři a sklenku vína, do kina, na masáž nebo třeba také vůbec nikam - a jen tak být doma.

Utíkat z původního zaměstnání není řešení

“Syndrom vyhoření je jako spálená půda – příroda si s ní poradí, ale musí trpělivě čekat na obnovu zeleně.”

Když se syndrom vyhoření podaří zdárně překonat, nastává okamžik návratu do běžného života a pracovního nasazení. Jak Simona míní, rozhodně se lze vrátit i k původní profesi - ovšem s jinými prioritami, postojem a myšlením. Co si pod tím konkrétně představit?

“Je třeba si přiznat, že se nelze vrátit do stejných kolejí se stejným přístupem. Pokud člověk vyhoří, dělá něco špatně, což si musí uvědomit a trvale to změnit.” Pokud si někdo myslí, že žádná změna není potřeba, dělá podle ní zásadní chybu. Aby se vyhoření neopakovalo, je nutné změnit přístup k sobě a svým fyzickým i psychickým potřebám a zaujmout jiný postoj k práci. “Dobré je začít pomalu - například pracovat ze začátku jen pár hodin denně. Sama jsem naplno začala pracovat až po několika měsících,” pokračuje Simona s tím, že člověk by měl dále mnohem víc koukat na to, do čeho dává energii, a zda mu to dává smysl. Směrem k lidem i k jednotlivým projektům. Měl by se naučit nemít špatný pocit, když ostatní pracují a on je unavený.

“Jednou za dva měsíce si preventivně povídám s psychoterapeutem o svých prioritách. A v neposlední řadě, neplním přehnaná očekávání ostatních,” pokračuje Simona, která syndrom vyhoření přirovnává ke spálené půdě - příroda si s ní poradí, ale musí trpělivě čekat na obnovu zeleně. “Na závěr použiji můj oblíbený citát: Pokud se vám zdá, že musíte něco pro svůj šťastnější život změnit, pak se vám to nezdá.”

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

Probíraná témata
Zpravodaj, který stojí za to

Chcete držet krok s nejnovějšími články? Dvakrát týdně můžete do své poštovní schránky dostávat zajímavé příběhy, nabídky na práce a další tipy.

Hledáte svou další pracovní příležitost?

Více než 200 000 kandidátů našlo práci s Welcome to the Jungle

Prozkoumat pracovní místa