Petr Tyc: Dáváme studentům svobodu najít svou vlastní cestu
Co vlastně nyní s výročím Duncan centre oslavujeme?
Už celých třicet let má škola nesmírný vliv na taneční scénu i jiné umělecké obory. Současný tanec se musel v 90. letech v Česku nejprve etablovat, a už první absolventi k tomu přispěli. Dnes se na většině progresivních uměleckých scénách setkáme s absolventy Duncan centra. Významná část oslav už proběhla, vyvrcholení se ale odehraje 11. listopadu. Přinese průřez nejnovější tvorbou studentů, dvě výjimečná sóla absolventek Jitky Čechové a Terezy Krejčové a zbrusu nové dílo mezinárodně uznávaného choreografa Simone Sandroniho vytvořené s našimi studenty.
Jak současnou uměleckou scénu absolventi mění?
Základy tradice moderního tance v Evropě sahají do počátku 20. století. Na dlouhou dobu ale došlo k přerušení. Je paradoxní, že se tu za komunismu etablovalo baletní umění, které je svou podstatou buržoazní. Bylo potřeba, aby se vrátil přístup k tanci, který nabízejí moderní a současný tanec. Eva Blažíčková, která vycházela z duncanismu, přišla přesně s tím, co v tanečním vzdělávání chybělo. V duchu Duncanové a své učitelky Jarmily Jeřábkové vychovávala tanečníky s myšlenkou, že tanec má vycházet z přirozeného pohybu a osobnosti člověka. Ostatní školy se soustředí na interpretaci, formu. Duncan centre se od nich liší tím, že praktická část výuky stojí na kombinaci techniky, improvizace a tvorby. Systematicky tak rozvíjíme individualitu studenta. Tento princip nemá v tanečním školství v Česku obdoby.
Na jakých původních hodnotách Evy Blažíčkové chcete stavět?
Přijde mi důležité zachovat důraz na přirozený pohyb, který se rozvíjí přirozeným způsobem a je celostní. Tanečník je integrovaná osobnost, v níž se propojují osobní prožitky s věděním a přemýšlením o věcech, které se dějí uvnitř i vně, a umělecký projev vzniká z této kombinace.
A co naopak chcete do školy přinést nového vy?
Scéna současného tance je velice různorodá. Tanec je dnes součástí mnoha dalších žánrů, divadla, výtvarného umění. Řadu let je silný konceptuální přístup k tvorbě. Málokteré představení dnes stojí ryze na tanci. Tanec bývá součástí většího celku. Naše výchova se vždy bude zakládat na tanci. Je ale také důležité, aby ti, co mají zájem a předpoklady věnovat se vlastní tvorbě, získali širší a otevřenější pohled na současné umění. Také bych si přál, aby tu studenti získali nástroje, které jsou potřeba k tvorbě fungujících jevištních děl, a aby ovládali divadelní řemeslo v nejširším smyslu slova divadelní.
Cílem tedy je, aby byli připravení vstoupit po studiu na současnou uměleckou scénu?
Studenti k nám přicházejí ještě jako děti. Mají rádi tanec a mají talent. Často jsou ale zcela nezkušenými konzumenty umění, nemají žádné divácké zkušenosti. Je tedy třeba jim rozšířit obzory. Ukázat jim širokou škálu všeho, co se v současném umění děje, a naučit je to vnímat, být tomu otevřený a schopný reagovat.
Jak toho chcete docílit?
Základem je vzdělávací program konzervatoře, nasazení a péče pedagogů a nabídka aktivit nad rámec výuky. Pokud jde o vyšší ročníky, navázali jsme například spolupráci s dramaturgem a uměleckým ředitelem Studia Hrdinů Janem Horákem, který má blízký vztah k tanci a zavedl ve Studiu taneční dramaturgickou řadu, nebo se slovenskou dramaturgyní Majou Hriešik. Dále jsme začali spolupracovat s UMPRUM, aby studenti přicházeli do styku také s výtvarníky. Se studenty z ateliéru volného umění Michala Pěchoučka vznikl společný krátký film. Jiný ateliér vede Jiří Černický s kurátorem a současným ředitelem sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze Michalem Novotným. Ten u nás od příštího pololetí povede pravidelné semináře, ve kterých našim studentům přiblíží dění v současném výtvarném umění, mimo jiné i v kontextu tance.
Jaký byl váš první rok v pozici ředitele?
Hektický. Ředitel školy, v mém případě konzervatoře, by měl být nejlépe ekonom, právník, pedagog a umělec v jednom. To v realitě nemůže splňovat nikdo. Naštěstí mám kolem sebe dobrý tým.
Lišily se vaše představy před nástupem do funkce od reality?
Od začátku jsem věděl, že to bude náročné, ale žádné konkrétní představy jsem neměl.
Nastupoval jste, když škola procházela bouřlivým obdobím. Jak je to dnes?
Vztahově je škola bohužel poškozená. V minulosti se rozdělila se na dva tábory, a to neprospívá. Práce s lidmi je ovšem vždycky náročná. V rámci oslav Eva Blažíčková vyprávěla o tom, jaká byla atmosféra v prvních letech od založení školy. Mluvila o velkém nadšení jak studentů, tak pedagogů. Rád bych se k tomuto ideálu vrátil. Aby tu studenti měli pocit, že jim škola dává vše, co potřebují, a chtěli práci věnovat veškerý svůj čas. A to samé bych si přál i u pedagogů. Aby všichni měli pocit sounáležitosti, že jsou součástí něčeho pozitivního. Pak vznikají i podmínky pro růst.
O tanečním vzdělání se v posledních letech vedou vášnivé diskuze. Jaký je váš pohled?
Svět se proměňuje. Není proto překvapení, že se změny dějí i v této oblasti. Taneční vzdělávání bylo ve své původní, tradiční podobě postavené na výchově disciplinovaných a skvěle připravených interpretů, kteří směřují k virtuozitě. Nekladl se důraz na výchovu svobodných, kriticky smýšlejících osobností. Školy vycházejí z výchovy, která tu byla po generace. Ta je ale v protikladu k cílům moderního vzdělávání. Je proto jasné, že ke střetu muselo dojít, a prosazuje se změna systému. Pokud ale narážíte na knihu Baletky Miřenky Čechové, musíme si uvědomit, že to je fikce, nikoli popis reality.
Vy máte z Taneční konzervatoře v Praze ostatně vlastní zkušenost…
Nemám na tu školu špatné vzpomínky. Teprve jsem dospíval, vzdělávací systém byl tak nastavený a nevnímal jsem to jako něco zvláštního.
Působil jste také jako pedagog. Čerpáte z toho, když nyní vedete školu?
Sice jsem učil, vždycky jsem se ale považoval spíše za tvůrce než za pedagoga. Jako ředitel ale cítím povinnost dbát na odbornou kvalitu školy. Vnímám se jako odborný, respektive umělecký garant, který řídí společné vytváření koncepce a vize, a jako manažer a lídr, který má za úkol vytvořit tým lidí, kteří rozumí svému oboru, udrží kvalitu školy a budou ji posouvat dopředu.
Začínal jste klasikou. Čím si vás získal současný tanec?
Myslím, že je to mou povahou. Rád se dívám na věci z určitého odstupu a zajímá mě svět v celé jeho šíři. Fascinuje mě svět umění. V mládí jsem hltal všechno, tanec, hudbu, výtvarné umění… Do krize jsem se dostal už jako student baletu na konzervatoři. Jako student baletu jsem se dostal do krize už na konzervatoři. Balet mě jako diváka přestal zajímat. Vždycky mě přitahovaly výboje, nové věci. A tak jsem rovnou ze školy zamířil k tomu, co mi přišlo živé a autentické, a to byl soubor Pavla Šmoka. Práce s ním byla fantastická. Byl to skvělý choreograf i učitel. Díky zájezdům do zahraničí jsem měl také možnost vidět, co se dělá venku. Postupně jsem objevoval svět, který nám byl uzavřený, hledal si vlastní cestu a formy vyjadřování. V New Yorku jsem absolvoval stáž u Merce Cunninghama, působil jsem v Londýně v souboru zaměřeném na abstraktní tanec. Ten ale v Česku mezi laickou ani odbornou veřejností nezapustil příliš kořeny, takže jsem se postupně obloukem vracel zpátky k výrazovému tanci a tanečnímu divadlu. Nejblíž tomu bylo právě Duncan centre.
Prosadit se na poli současného tance není nic lehkého. Snažíte se studenty na reálný svět za branami školy připravit?
Eva Blažíčková vždycky říkala, že primárně nevychovává budoucí tanečníky, choreografy a pedagogy, ale celistvé osobnosti. Ty pak mohou dělat různé profese, třeba v oblasti umění. Taneční vzdělání je obohatí, dá jim určité hodnoty, které si pak vezmou s sebou do světa, a zužitkují je v tom, co jim život přinese. Pořádali jsme debatu o uplatnění studentů Duncan centre, v rámci níž několik absolventů promluvilo o své zkušenosti. Z diskuze vyplynulo, že oceňují, že jim škola dala svobodu najít si cestu, která je zajímá. Pokud je škola schopná probudit v nich svobodomyslnost, vnímám to jako pozitivum. Můj pohled je tento: studenti u nás stráví šest let v klíčovém období svého života, kdy se připravují na budoucnost. Naším úkolem je předat jim co nejvíce z tanečního řemesla, aby se mohli věnovat tanci, a pomoci jim otevřít jejich mysl, aby se nedívali úzce, ale zeširoka, a mohli se uplatnit ve všech možných oblastech umění.
Co by se mělo změnit, aby umělci pro svou existenci získali lepší podmínky?
Kulturní politika státu by měla být dobře promyšlená, umění by mělo být v rámci možností dobře financované, aby pomáhalo kultivovat a obohacovat člověka a společnost a přinášelo její kritickou reflexi. Malý zájem o hodnotné, (a tím často i divácky náročnější) umění je důsledkem dlouhodobého selhávání v oblasti vzdělání a kultivace obyvatelstva. Snaha přiblížit se divákovi (v dobrém smyslu slova smyslu) je patrná napříč uměleckým světem po celé Evropě. Když dokážeme vzbudit větší zájem, máme šanci získat lepší podmínky. Chce to ale promyšlenou a systematickou podporu nejen Evropské unie, ale i státu. Koncepci a systematičnost potřebuje také výběr a dlouhodobá podpora talentů. Něco takového u nás v tanci vůbec neexistuje. Umění vzniká obrovské množství, aspoň toho, co samo sebe za umění označuje. To je v pořádku. Nemyslím si ale, že podmínky zlepší, pokud budeme od státu požadovat podporu všeho, co vzniká.
Petr Tyc
Roku 1983 absolvoval na Taneční konzervatoři v Praze a roku 1992 v oboru choreografie na HAMU. O rok později absolvoval též stáž u Merce Cunninghama v New Yorku, která ovlivnila jeho další tvorbu. Více…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
