Máme po Masarykovi pojmenováno mnoho ulic a různých institucí, avšak o jeho idejích naše veřejnost neví skoro nic. Je zarážející, že to platí i pro mnoho akademiků. Přiznal se mi k tomu například dnes již zesnulý sociolog a zakladatel Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Ivo Možný, a nebyl sám.


Není to náhodou. Jestliže Karel Havlíček napsal, že „nepravda se prosazuje jen do té míry, kolik má za sebou silných paží“, takových paží u nás bylo a dodnes je až příliš mnoho.

Napsal a vydal jsem o Masarykovi několik knih a publikoval mnoho článků, avšak k očividnější nápravě to nevedlo (Jan Werich by řekl, „kam se valej, když jsou malej“), přesto to však stálo za to, nelituji toho a nepolevuji, protože Masarykovy nadčasově platné ideje jsou potřebné i dnes, ne-li ještě víc než v minulosti.

Podobně jako já ovšem dopadli i jiní. Významný český sociolog Miloslav Petrusek mi krátce před smrtí napsal: „Jsem umasarykován.“

Žijeme v postfaktické době. Jak to vyjádřil Luděk Navara, Masarykova a Havlova hesla o pravdě a lásce nahradilo „lež a nenávíst vítězí nad pravdou a láskou“.

V současné době jsem vyčerpal své finanční možnosti, nejsem schopen nakladatelství Atelier 89 dál dotovat, a jsem proto nucen požádat vás spoluobčany o přispění, na účet

670100-2213385169/6210

Podobně jako někteří spoluautoři se vzdám honoráře a místopřísežně prohlašuji, že zaslané peníze nezneužiji k sebeobohacení.

Anotace knihy:
Masarykův odkaz světu nezastaral a jeho hlavní ideje jsou stále, ne-li stále víc aktuální a potřebné, v dnešní době jsou však téměř trestuhodně opomíjeny. Je to dáno mnoha příčinami, z nichž je třeba jmenovat především mimořádně široký, polyhistorický a politický záběr jeho díla. Je proto velmi obtížné se v něm orientovat, o vyčlenění, pochopení a docenění jeho základních idejí nemluvě. Všeobecně nepochopena je zejména jejich vnitřní logika, sestavující Masarykovo dílo ve výjimečný, univerzalistický a nadčasově platný celek. Pokusy o jeho vyjádření sice v minulosti byly, avšak byly převážně jen dílčí, a proto neúspěšné. O to záslužnější je snaha editora této knihy Masaryka dnešku celistvě a srozumitelně přiblížit. V rámci malého prostoru se mu podařilo vybrat z jeho písemného a písemně zaznamenaného díla to nejpodstatnější, doplnit je citáty a texty významných českých a světových myslitelů, a zejména rozvinout je projektem nekatolického neomodernismu, nové víry a nově formulovaných celosvětových hodnot.

Obsah:
I. Čeští a světoví myslitelé a politici o Masarykovi
II. Z Masarykových publikací a projevů
III. Duch a čin, z Ludwigových Rozmluv s Masarykem
IV. Myšlení a život, z Čapkových Hovorů s T. G. Masarykem
V. Věrni zůstaneme (Edvard Beneš)
VI. Masaryk a politika (Milan Machovec)
VII. Ano, Masaryk (Zdeněk Mahler)
VIII. Masaryk mezi včerejškem a zítřkem (Josef L. Hromádka)
IX. Masaryk dnes (Pavel Rychetský)
X. Citáty
Doslov editora
Doporučená četba

1. kapitola: Čeští a světoví myslitelé a politici o Masarykovi

Milován a ctěn víc než kterýkoli autokrat, nechtěl být nikdy víc než první občan mezi rovnými. Jeho autorita ve vlastním národě byla nesmírná, ale nevyplývala ani z jeho všemohoucnosti, které by se zmocnil, ani ze strachu, který by naháněl; jejím zdrojem byla vděčnost, důvěra a láska. Proto se všichni demokraté celého světa obdivovali jeho dílu, ctili jeho jméno a posilovali se jeho příkladem.
Léon Blum

Kéž je zas na zemi duch jemu rovný… až bude konfederovaná Evropa vyhlížet svého nejvyššího představitele!
Thomas Mann

Opravdové lidství není nic daného jednou provždy, lidskost naší existence vzniká jednáním, neklidem, vzpourou; opravdové lidství je těžký úkol, je vzácné, jak věděl už Sokrates. Tím se ovšem podstatně změnila hlavní dimenze filosofování, mění se nejenom názory, ale sám předmět filosofie se pojímá jinak, než tomu bylo od Aristotela přes Kanta až ke Comtovi: ústřední dimenzí se (podle Masaryka) stává struktura lidské osobnosti.
Milan Machovec

Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a výklad moderní mravně společenské krize, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti. Masaryk filosof je týž bojovník jako Masaryk politik. I když seděl ve své pracovně, psal knihy a přednášel na univerzitě, byl stále na stráži, pořád naslouchal výkřikům moderní lidské duše, zkoumal návrhy nejlepších myslitelů na vyléčení jejích chorob a přemýšlel o nejlepším programu na výstavbu nové společnosti.
Josef L. Hromádka

Masarykovo Československo bylo - podle mne nadevší pochybnost – nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.
Karl R. Popper

Československo nezaniklo vlastní vinou, ale vinou nevědomosti ostatního světa.
Prokop Drtina

Masaryk měl nadhled těžko srovnatelný s kýmkoli jiným. Srovnatelné příklady dosahují hned k nejvyšším vrcholům: Goethe? Chateaubriand? Darwin?
Alain Soubigou

Všechno dějinné, ať jsou to činy sebevětší, zůstává časné; samy dějiny se mění dějinami, skutky zapadají nebo rostou podle svých následků nebo v lidské paměti; jediné neměnné, jediné nad čas a nepřehodnotitelné je, jakým byl člověk člověkem, jakou byl duší. Dějinný Masaryk poroste, pokud národ československý bude mít štěstí a úkol žít a tvořit své vlastní dějiny; ale vedle Masaryka dějinného stojí a musí nám stát Masaryk věčný, duch, duše, člověk, osobnost – jmenujte to jakkoliv; je to právě to nesmírně lidské, co smrtí zaniká a přece jediné je nad čas. Pro všechny věky jsme, jací jsme, a všechny převraty dějin nemohou změnit nic na tom, co se v nás nazývá duše. Moudrost, duševní velikost, vysoká a přísná mravnost, ano, to všechno je pravda; ale bylo v něm ještě něco nadto, něco vzácnějšího a půvabnějšího, něco jako zvláštní a nevýslovná milost; snad to bylo to, čemu bychom jazykem poněkud dětským řekli svatost.
Bylo to něco neskonale prostého a téměř naivního, byla to taková samozřejmá ryzost, neporušitelná vnitřní čistota a bezděčná, skoro plachá lidská důstojnost – byl to boží člověk. Boží až do té prostoty; krajně pravdivý, ale bez netolerance, opravdový, ale bez pedanterie, cudný, ale plný lásky. Byl tak naplněn tou milostí, že nic lidského ji nemohlo porušit; mohl být někdy rvavý, někdy tvrdý, nebo ne docela bezelstný, mohl si někdy pohovět a jindy se upnout v jednostrannost, ale pořád a i v tom zůstal člověkem mravným a prostým, v němž bylo jasno a nepochybno.
Karel Čapek

V Masarykově poměru k náboženství vidíme něco podobného, co napsal Gorkij o Tolstém: dva medvědi v jednom doupěti. Jeden medvěd – rozum, druhý – víra. Nikdy ani ten ani onen nezvítězil definitivně. Nezbývá jim než žít vedle sebe a občas na sebe zamručet. Založení celé Masarykovy filosofie je pozitivistické, ale všechen tento pozitivismus nedovedl v tomto muži oslabit živel víry, nastřádané patrně generacemi. Pozitivismus v Masarykovi byl dost silný, aby překonal formy všech historických církví i pojem osobního boha. Ale když už se všem okolo zdálo, že po tomto vítězném tažení pozitivismu nic nezbývá, prohlásil Masaryk, že jeho náboženství je pevné jako první den a že ve svém životě nikdy ani na vteřinu nebyl ateistou. Mezi vědou a vírou není v něm jednota logická, nýbrž životní. Čím je tedy náboženství Masarykovi? Jistě mu není tím, čím je staršímu náboženskému typu. Není mu vzýváním a díváním se vzhůru. Bylo mu něčím jiným: opatřovalo mu jistotu, kterou potřebuje muž činu.
Ferdinand Peroutka

„Hromadný jev sebevraždy jeví se (tak) jakožto proces historický, jakožto kolektivní vina společnosti…“ Krize je tu zachycována ve svém eklantním důsledku, v rozvratu života a smrti; Masarykovo úsilí je zaměřeno na toto masívní kritérium individuálního a společenského zdraví. Tento symptom je ovšem jen pouhým východiskem diagnózy – Masaryk ve svém prvním díle rád užívá výrazů přijatých z lékařství – a příčina sama, domnívá se Masaryk, nemůže být vyšetřena ryze objektivním rozborem složek aktuálního společenského stavu, nýbrž pouze analýzou celkového stavu vnitřního života duševního, jehož projevem je společenský stav a jímž např. politické a hospodářské poměry jsou podmíněny. Masaryk přijal Comtův princip filosofie dějin. Také tu shledáváme Comtovu myšlenku, že hlavními, určujícími silami dějinného a společenského procesu jsou ideje, určitá přesvědčení, a Masarykova sociologie i filosofie je vždy hlavně analýzou možného a skutečného účinku idejí a přesvědčení na individua a společnost.
Jan Patočka

Osud Masarykových idejí se podobá osudu jeho pomníků. Dramatický běh posledních desetiletí způsobil, že se Masarykovy pomníky zanořovaly kamsi do skrýší či zcela mizely, pak se opět - byť často jen nakrátko - vynořovaly a objevovaly, aby posléze znovu a nadlouho mizely, objevovaly se, opět mizely a dnes byly už poněkolikáté zase objevovány a vztyčovány – tentokrát, doufejme, už natrvalo. Osud těchto pomníků opisuje osud Masarykových idejí: i ony se vynořují, zanořují a opět vynořují, jako by byly zvláštním vegetativním druhem, kterému se daří jen v určitém klimatu, ale který je schopen nepřízeň času a různé pohromy obdivuhodně přežívat kdesi v podzemí, aby při první příležitosti, kdy se klimatické podmínky jen trochu zlepší, vypučel a předvedl svou životaschopnost.
Václav Havel

Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu
čtrnáctého září,
navěky označeném v kalendáři.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Až ze všech nás budou jenom stíny
či prach, jejž čas bude klást na hodiny
života příštích, v ranním šeru
chvíle se ozve bez úderu.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Tu chvíli před půl čtvrtou ranní,
ten okamžik a konec umírání,
když smrt se dotkla vrásek čela
a ranní mlhou odcházela.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají,
měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
ve světle svící, jež se rozhořely.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Jaroslav Seifert

Masaryk dal národu i světu to, co dnes chybí nejvíc: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program, jak je naplňovat.
Bohumír Blížkovský

Z Doslovu:

Jak se mohlo stát, že z chlapce pocházejícího z prostého venkovského prostředí vyrostl nejvýraznější myslitel své doby a politik, kterého britský premiér David Lloyd Geroge označil za největšího státníka 1. světové války a filosof Karl R. Popper za spolu s Winstonem Churchillem největšího politika 20. století? Bylo to dáno řadou příznivých příčin a okolností. Z příčin je třeba jmenovat zejména jeho vrozenou genialitu, fenomenální paměť, soudnost, vitalitu a charisma. Podobnou úlohu sehrály i šťastné okolnosti, o nichž by se dalo říct, že byly „vždy ve správnou dobu na správném místě“. Výchozí, a tedy snad i rozhodující okolností se stalo to, že ho jeho rodiče poslali studovat. Další velmi důležitou okolností bylo, že se ho ujal osvícený brněnský a později vídeňský policejní ředitel, stal se jeho protektorem, umožnil mu stýkat se s významnými lidmi a studovat na vídeňské univerzitě. Tam se jeho učitelem a brzo na to i přítelem stal přední rakouský filosof, teolog a psycholog Franz Brentano.
Po ukončení studií na univerzitě, za nichž se stal „nadnárodním intelektuálem z vídeňského prostředí“, přešel na další studia do Lipska, kde působili významní zakladatelé vědecké psychologie, lékař Wilhelm Wundt a fyzik, filosof a estetik Gustav T. Fechner. Tehdy se též dostavila z jeho osobního hlediska snad nejšťastnější okolnost: seznámil se tam se svou budoucí manželkou, mimořádně inteligentní a oduševnělou Američankou Charlottou Garriguovou, která mu kromě jiného přiblížila americkou kulturu a unitaristické náboženství.
Když se později stal profesorem filosofie na Karlově univerzitě, byl v Čechách téměř cizincem. Teprve tehdy se blíže seznámil s českou historií a kulturou a stal se čelním českým vlastencem a národním buditelem. Brzo na sebe upozornil vystoupením proti Rukopisům a tzv. hilsneriádou. Zevrubné prostudování českých dějin mu umožnilo napsat knihy J. A. Komenský, Česká otázka, Jan Hus, Karel Havlíček, Palackého idea národa českého a Problém malého národa; z dalších byly nejdůležitější Základy konkrétní logiky, O studiu děl básnických, Naše nynější krize, Moderní člověk a náboženství, Právo přirozené a historické, Ideály humanitní, Otázka sociální, V boji o náboženství a Nesnáze demokracie. Za války napsal knihy Rusko a Evropu a Nová Evropu (v níž jako první vyslovil myšlenku sjednocené Evropy), po válce O bolševictví, Světovou revoluci a O ženě.
Přehlédneme-li dnes celé jeho dílo, nemůžeme než ocenit a zdůraznit jeho rozsah, univerzálnost a nadčasovost.
Filosof Erazim Kohák v předmluvě ke knize Masaryk, soubornému vydání prací J. L. Hromádky o Masarykovi napsal: „Věřím, že potřebujeme hledat odstup a orientaci v Masarykovi, avšak Masaryk byl myslitel po výtce aktuální a jeho slova jsou výrazně dobová. Filosofoval radikálně v tehdy současné situaci. Byl proto bezprostředně srozumitelný svým současníkům, avšak pro nás je náročný právě svou někdejší aktualitou. Není možné jen opakovat jeho někdejší výroky a hořekovat nad nezájmem mladých. Je třeba zachytiti základní myšlenku, očistit ji od pouze dobové formulace a vyjádři ji věrně znovu, avšak způsobem, který by byl srozumitelný nové generaci a nové době. To právě je úkol filosofových žáků. Žák velikého myslitele nemůže jen opakovat Mistrova slova, jak je u nás s oblibou zvykem. Tím by zajistil, že mistrova myšlenka, byť o sobě nadčasově platná, zastará spolu se slovy, do nichž ji vložil. Teprve kritickou obnovou mistrova díla se student stává žákem v čestném slova smyslu. Úkolem takového žáka je tlumočit mistrovu myšlenku svými vlastními slovy, která odpovídají jiné době.“
Na obtížnost uchopitelnosti Masarykova díla danou kromě jiného tím, že sice usiloval o Sokratovskou uměřenost, avšak dospíval k ní vesměs z protikladů, poukázal již přední prvorepublikový literární historik a politik Albert Pražák. V knize o Masarykovi (viz doporučená četba) napsal: „Byl odborným profesorem filosofie a sociologie, přísným tříditelem věd a jejich praktického užití, ale v dob profesorské v katedredovosti pohrdl vší katedredovostí a daleko a široce přecházel hranici vlastní nauky. Hlásal nutnou vědní specializaci a sám měl vševědné sklony. Dával popud k vědecké Akademii, ale nestal se jejím členem. Byl realista, ale přitom romantik; byl positivista, ale neomezil se positivismem. Hlásal evolučnost, ale sáhl k revoluci. Horoval pro vypětí a rozpětí individua, ale měl přemíru smyslu pro kolektivism. Nepřítel eklektismu byl eklektikem všeho nejlepšího, co národ potřeboval. Připadal světoobčanem, ale byl při tom vysloveně národním. Hlásal ukázněnost ducha a činu, ale byl schopen impulsivních nutkání a počinů. Jevil se jako vtělený rozum a skepse, ale neubránil se citu a víře. Potíral mysticism, ale neucházel jeho záchvěvům. Bojoval se zjeveným náboženstvím, ale věřil v Prozřetelnost a v nutnost církví. Pacifista, a stal se vojákem. Byl skrz naskrz demokrat a působil aristokratickým dojmem. Stál v čele nejmenší politické strany, a přece vedl národ… Žil ve velkoměstech a podržel si značnou dávku venkovanství. Studijně vyšel z německého prostředí, a tvořil nové české prostředí s důmyslem nejnárodněji zasvěceným. Připadal zprvu jako „nepřítel v domě“, a přece byl největší, právě že kritický přítel. Národ pasoval ho v své nejasnozřivosti namnoze na zrádce, a byl to někdo nejvěrnější. Byl předmětem útoků a nenávisti, aby cele poznán byl nejnadšeněji milován.“
Z Masarykových pokračovatelů to kromě Karla Čapka byli zejména filosof Emanuel Rádl, který se ovšem přiklonil k vitalismu, sociolog, právník a politik Edvard Beneš, který se přiklonil k pragmatismu, a politický aktivista, zakládající člen Charty 77 Jan Patočka, který se uchýlil k vysoké filosofii. Dramatik, politik a ekolog Václav Havel, další ze tří ze tří zakladatelů Charty 77, se tím, že volně vycházel Masaryka, proslavil po celém světě. Dalšími Masarykovými nejvýznamnějšími žáky se stali Josef L. Hromádka, Milan Machovec, Zdeněk Mahler a svými skutky též Pavel Rychetský.
Filosofka a pedagožka Stanislava Kučerová vytýčila deset Masarykových hlavních výzev dnešku: 1. Braňte pravdu. 2. Nepodvádějte. 3. Buďte uvědomělým národem. 4. Buďte nejen vlastenci, ale též Evropany a světoobčany. 5. Vyznávejte ideje svobody, rovnosti, a solidarity. 6. Usilujte o spravedlnost a humanitu. 7. Zajímejte se o vývoj ve světě. 8. Buďte obezřetní a odpovědní. 9. Dbejte o kulturu slova. 10. Vzdělávejte se a starejte se o školu a o učitele.
To vše však nestačilo a nestačí. Kromě jiných to vystihl francouzský historik Alain Soubigou, když napsal: „Jediná podstatná otázka zní, zda byly život, názory a jednání tohoto ‚filosofa na trůně‘ od začátku do konce - bez ohledu na nahodilost historických událostí – nějak logicky skloubené, pokud přímo netvořily jednotu. Na takové syntéze všechny dosavadní studie věnované Masarykovi ztroskotaly. Každé, i té nejpečlivější z nich, chybí nadhled potřebný k hledání spojitostí.“

Masaryka je ovšem též třeba dál rozvíjet. O to jsem pokusil projektem neomodernismu:
Neomodernismus je ideový směr nabízející nová řešení současných i dlouhodobých problémů lidstva. Vychází zejména z těchto tezí:
1. Postmodernismus je v dnešní době již vyčerpaný a neinspirativní. Od počátku navíc obsahoval chyby, jejichž důsledky postupně narůstaly a vyústily v nynější manýrismus dekadence, v postfaktismus.
2. Neoliberalismus převzal klam liberalismu, který pod pláštíkem svobody většinu řadových lidí znesvobodňoval. To podnítilo vznik ještě horšího ideového směru, marxismu-komunismu, postaveného na tezi, že kapitalismus je třeba odstranit. Kapitalismus přitom odpovídá živočišné podstatě člověka, provází lidstvo téměř od počátků jeho existence a je tudíž neodstranitelný.
3. Pojem liberální demokracie je zavádějící, protože optimální demokracie je jen jedna a žádné přívlastky nepotřebuje. Vyžaduje sice maximální svobodu při získávání informaci a při rozhodování, avšak to, co se rozhodne, se musí nesvobodně a do důsledků uskutečňovat.
4. Kapitalismus je principiálně antidemokratický, a proto je nutné ho neustále omezovat. Důsledkem toho, že se tak v posledních desetiletích nedělo, je skutečnost, že malá skupina lidí dnes ovládá naprostou většinu světového majetku. Pro další osud lidstva jsou nebezpečné hlavně podobně propastné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi.
5. Největší nebezpečí pro budoucnost představuje průběžně narůstající přemnožení lidstva a s tím související devastace přírody. Nástup ekologie, příklon všeobecné pozornosti k Zemi a její přírodě započatý vědeckými studiemi v šedesátých letech minulého století, je možno považovat za historický průlom srovnatelný s renesančním příklonem pozornosti ke člověku. Antinatalismus je sporný, avšak ne neopodstatný.
6. Spíše než k teoretické filosofii se neomodernismus přiklání k filosofii sociální, psychologické a etické. Filosofii dějin chápe jako rozpolcenou na mýticko-materialistickou a realisticko-idealistickou ve smyslu ideálních, resp. optimálních cílů.
7. Neomodernismus též upozorňuje na nepochopený a s výjimkou ekologie dodnes nepřekonaný filosoficko-ideový systém českého polyhistora a politika Tomáše G. Masaryka a objasňuje a rozšiřuje ho. Navazuje též na Masarykova pokračovatele Václava Havla.
8. Neomodernistická Nová víra vychází z náboženských idejí unitarismu. Připouští teismus, agnosticismus i ateismus, avšak přednost dává agnostickému „nevím”. Jelikož Mojžíšovo Desatero je neudržitelné, formuluje nové, univerzalistické Desatero: 1. nelži, 2. nekraď, 3. nepodváděj, 4. žij střídmě, 5. vzdělávej se, 6. hledej pravdu, 7. respektuj svědomí, 8. chraň člověka, 9. chraň přírodu, 10. prosazuj morálku.
9. Jako své hlavní krédo neomodernismus konstatuje, že pravda existuje. Protože existuje v různě složitých a měnlivých podobách, je člověku mnohdy nedostupná. Na její neustálé a co nejusilovnější hledání a prosazování však nelze nikdy rezignovat a její poznávání musí být provázeno z něho plynoucí společenskou angažovaností.
10. Neomodernismus zavádí novou nauku o poznání a v jejím rámci koriguje dialektiku na polylektiku. Upozorňuje na to, že pedagogika, sociologie a politologie si na rozdíl od psychologie a lékařských věd dosud nevypracovaly obory analogické psychoterapii.